SABAHATTIN, ALIŠŤASTNÝ PES A JINÉ POVÍDKY
(Toplu Eserleri)
Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1961
preklad a doslov Josef Kováč
ilustrácie Michal Romberg
2. vydanie (v SNDK 1.)
beletria, poviedky, knihy pre deti,
96 s., čeština
hmotnosť: 196 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
DAROVANÉ
*cesvo* in *parap*
6. RODNÝ LIST
Navečer přivedli do věznice skupinu lidí, bylo jich kolem padesáti. Když jsme je uviděli a všimli jsme si, že jsou s nimi jen dva četníci, kteří ani nenasadili bodáky, hned jsme pochopili, že ti lidé jsou tu pro nezaplacenou daň.
Seřadili se na vězeňském dvoře, pak přišel jeden ze strážců s listinou a četl z ní jména. Když byl hotov, položili se všichni podél zdi a beze slova čekali, co bude dál.
Jeden jako druhý byli bídně oblečeni. Šalvary na nich visely v cárech a to, co měli na nohou, sotva se už podobalo střevícům. Pod roztrhanými soukennými kabáty bylo vidět jakési košile, jejichž původní tvar i barva se ztrácely pod záplatami. Ze štítků promaštěných čepic, které většinou seděly nějak nakřivo, prosvítal děrami špinavě žlutý kartón. Většinou měli s sebou plátěné mošny s několika krajíci černého chleba, k nimž někdo přidal i pár stočených jufek nebo několik listů čerstvé cibule.
Nikdo nepřišel, aby jim řekl, co mají dělat nebo do které cely jít, a tak tu seděli a čekali. Jen občas někdo šeptem promluvil k sousedovi.
Někteří ze starších vězňů našli mezi nimi své krajany či známé a přiblížili se k nim, aby navázali rozhovor. Ale nováčci na takové pokusy odpovídali jen zdrženlivě, a když rozprávka trvala příliš dlouho, otočili hlavu a dívali se jinam, aby dali najevo, že nijak nestojí o pokračování. Zdálo se, že se stydí za své krajany a že jsou jim bližší ti neznámí, co přišli s nimi. Bylo jim nepříjemné sedět pro nezaplacenou daň ve vězení s vrahy a všelijakými jinými zločinci.
Mezi nově přišlými byl také jakýsi stařeček, jistě hodně přes šedesát, to bylo vidět na první pohled. Když stáli, opíral se o silnou hůl a na suché rozpraskané kůži rukou mu vystupovaly provazy modrých žil. Hned jak přečetli jeho jméno, odstoupil ke zdi, aby si trochu narovnal shrbená záda. Dlouhou bradu pokrýval řídký šedivý plnovous a pod zbytky plesnivých vlasů bylo vidět skvrnitou pokožku, plnou lupů. Byl ještě ošumělejší než ostatní, ale oblek měl stejný. Jen místo plátěné brašny visela mu na opasku kožená patrontaška; asi mu zůstala z dob vojny, ale za těch šedesát let se tak odřela, že byla tenoučká jako sešlapaná podešev.
Nemohl jsem pochopit, co tu on, tak starý, dělá mezi dlužníky, a vydal jsem se k němu. Hleděl na mne maličkýma stařeckýma očkama, ale když jsem se blížil, odvrátil náhle hlavu. Myslel asi, že půjdu dál.
Přisedl jsem k němu.
„Merhaba, dede!“ řekl jsem.
..................................................................................................................................................
... posledná veta ...
"Stačí opřít se do něho několika hlavami, a i ten nejpyšnější palác se rozbije na střepy..."
