ZBAVITEL, DUŠANSTAROVĚKÁ INDIE
Panorama, Praha, 1985
edícia Stopy, fakta, svědectví (velké civilizace)
fotografie Jitka Hertig-Skalická
obálka Jan Jiskra
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
cestopis, geografia, história, India,
296 s., 32 s. obrazových príloh
hmotnosť: 645 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, nepoužívaná
4,90 € PREDANÉ
*H-2-1*
Jsou země a oblasti, ke kterým jako by se neustále stáčely oči celého světa. Lákají a vábí — ať už pro svou úlohu v historickém vývoji, pro přírodní bohatství a krásy nebo pro jakousi tradičně udržovanou pověst čehosi neobyčejného a jedinečného. A k těmto zemím nesporně patří Indie. Už od pradávného tažení Alexandra Velikého se k ní upíraly zraky světa, po dlouhá staletí jako čarovný magnet přitahovala dobyvatele a dobrodruhy, cestovatele i poutníky, muže, kteří dychtili po bohatství, nebo zase ty, kteří toužili především po moudrosti a poznání velkých životních pravd. A zájem o ni neopadl ani v moderním věku střízlivých informací, který rozptýlil romantický opar, ještě poměrně nedávno opřádající prastarou minulost Indie i nejednu stránku jejího současného života. Kniha dr. Dušana Zbavitele, DrSc., seznamuje zasvěcenou formou s nejproduktivnějšími a pro pochopení současné Indie klíčovými údobími v kulturních dějinách jihoasijského subkontinentu a přibližuje čtenáři dávné tradice, z nichž mnohé jsou dodnes živé v bytí a myšlení národů této oblasti, a vytváří tak předpoklady k jejich lepšímu pochopení. Časově zahrnuje období největšího rozmachu staroindické vzdělanosti až do příchodu muslimů. Neomezuje se jen na líčení historie, ale všímá si podrobně i vývoje myšlenkových proudů a ideologických systémů i bohaté indické kultury.
O podpoře, kterou Ašóka poskytoval buddhismu, svědčí také jeho horlivé zakládání stúp, svatyní s Buddhovými ostatky a později i jakýchsi modliteben pro věřící. Jistě nebudeme brát doslova tradici, která mu připisuje založení 84 000 těchto staveb na indické půdě, ale ještě v sedmém století n. l., kdy Indii navštívil čínský buddhistický poutník Suan-cang, bylo podle jeho svědectví v Indii asi osmdesát stúp, jejichž založení se připisovalo Ašókovi.
Stejně tak jako je mladší védská doba údobím vzniku indické vědy a Buddhova doba etapou počátků vyprávěcí literatury, jsou léta vlády císaře Ašóky počátkem vývoje indického výtvarného umění, který můžeme od oněch dnů sledovat v souvislé kontinuitě. Před Ašókou se všechny budovy stavěly výhradně z netrvanlivého materiálu, z hlíny a ze dřeva, a také k eventuálním zpodobněním bohů a lidí, pokud něco takového vůbec existovalo, se používalo hmot, které v náročném indickém klimatu nepřetrvaly. Z Ašókovy doby máme však doložena (díla vysokého uměleckého mistrovství. Je to především stúpa v Sáňčí ve střední Indii, obehnaná jakousi kamennou ohradou; všechno je tu bohatě zdobeno skulpturami, které prozrazují vyspělou sochařskou techniku. Na ohradě nalézáme výjevy z Buddhových dřívějších zrození, jak je literárně zaznamenaly džátaky, a všude převládá buddhistická symbolika. Neméně bohatá je i sochařská výzdoba stúpy v Bhárhutu.
Také hlavice sloupů, asi deset až dvacet metrů vysokých, na něž dával Ašóka vytesat některé své nápisy, jsou opatřeny figurami zvířat, především lva. Lví hlavice jednoho z těchto sloupů se v nové době stala státním znakem Indické republiky.
Tradice připisuje Ašókovi i založení několika měst, především kašmírské metropole Šrínagaru a Déopátanu v Nepálu.
Ašóka patří bezesporu k největším postavám indické historie. Poprvé sjednotil pod svou osvícenou vládou většinu území indického subkontinentu a zajistil svému rozsáhlému impériu celá desítiletí míru a pokojného vývoje, jaká Indie ve svých tisíciletých dějinách zažívala jen velmi zřídka. Na jeho velikosti nic neubírají ani úvahy některých indologů, kteří poukazují na to, že Ašókovy ušlechtilé lidské i vladařské zásady byly pravděpodobně motivovány spíše politickou strategií než etickými pohnutkami — že k trvalému míru a humánní vládě se přihlásil až potom, kdy už dobyl téměř celou Indii a potřeboval svou moc stabilizovat a upevnit. Vždyť pro tak mocného vladaře, jakým byl Ašóka, by jistě nebylo nijak zvlášť obtížné připojit k říši i nevelká samostatná jihoindická království a případně také pokračovat ve výbojích mimo indické území. Nic takového však neudělal.
A skutečnost, že ani při svých osvícených názorech nepropadl naivnímu pacifismu — nezrušil nikdy armádu ani trest smrti — svědčí o vladařské prozíravosti, mající na zřeteli především rozkvět království a blaho poddaných.
Zdá se však, že už ke konci Ašókovy vlády, spolu s tím, jak císař stárnul, začala jeho rozlehlá říše ztrácet svou dlouholetou kompaktnost a hned po Ašókově smrti nastává období postupné, ale poměrně rychlé dezintegrace maurijského impéria. Z řeckých pramenů se například dozvídáme, že roku 236 př. n. 1. vtrhl na indické území Seleukovec Antiochos z Baktrie a že se mu tu vzdal král, nazývaný po řecku Sofagasénos; pokud řecké prameny nezveličily jeho funkci a byl skutečně králem, musel se odtrhnout od Maurjů. Je dokonce pravděpodobné, že už v prvních letech po smrti velkého sjednotitele byla říše zmítána boji o nástupnictví, neboť s jistotou ani nevíme, kdo vlastně po Ašókovi nastoupil na trůn. Legendy uchovaly jméno jeho syna Kunály, který se měl podle Ašókovy vůle stát jeho nástupcem, ale ten prý byl slepý; příběh o jeho oslepení se objevuje v mnoha buddhistických vyprávěních, z nichž se dostal dokonce i do české literatury. Je možné, že na trůn nastoupil Kunálův syn Sampadi, ale bylo-li tomu tak, vystřídal ho poměrně
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Neboť kulturní bohatství indické minulosti je zdrojem, který ještě ani zdaleka nevydal všechny své plody, jež mohou obohatit i náš vlastní život.
