COOPER, JAMES FENIMORE - POSLEDNÍ MOHYKÁN

COOPER, JAMES FENIMORE

POSLEDNÍ MOHYKÁN
(The Last of the Mohicans)

Mladá fronta, Praha
preklad Křišťan Bém
ilustrácie Jiří Šalamoun
3. vydanie, 40.000 výtlačkov
23-001-72

dobrodružné, western,
32 čb il, 43 far. tab., čeština
hmotnosť: 870 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, prebal ošúchaný

3,30 € PREDANÉ

*svama*

VLK, VÁCLAV - KRBY

VLK, VÁCLAV

KRBY

Grada Publishing, Praha, 2001
Profi - Hobby (79)
obálka Jiří Trnavský
ilustrácie Josef Šťastný
2. prepracované vydanie
ISBN 80-247-0174-x

príručky, hobby, domácnosť, stavebníctvo,
144 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 184 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

4,90 €

*svama*

RŮŽIČKA, MARTIN - STAVÍME DŮM ZE DŘEVA

RŮŽIČKA, MARTIN

STAVÍME DŮM ZE DŘEVA

Grada Publishing, Praha, 2006
Profi - Hobby (118)
1. vydanie
ISBN 80-247-1461-2

príručky, hobby, domácnosť, stavebníctvo,
120 s., čb a far. fot., čeština
hmotnosť: 162 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

4,90 € PREDANÉ

*svama*

HANDZOVÁ, VIERA - MADLENKA

HANDZOVÁ, VIERA - MADLENKA
JANČOVÁ, MÁRIA - BOCHNÍK
MARKOVIČOVÁ-ZÁTURECKÁ - GUĽOMETNÝ PÁS

Vyšlo k 30. výročiu Slovenského národného povstania

Mladé letá, Bratislava, 1974
ilustrácie Igor Rumanský
1. vydanie, 6.000 výtlačkov
66-090-74

beletria, poviedky, próza krátka,
96 s., slovenčina
hmotnosť: 277 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal natrhnutý

0,50 €

*svama*

Tri poviedky zo Slovenského národného povstania

Z bohatej literárnej tvorby, podnietenej témou Slovenského národného povstania, stretli sa v tomto útlom výbere tri poviedky. Okrem spoločnej témy ich spája aj to, že všetky napísali ženy, a tento ženský pohľad, pohľad matiek — darkýň života, vytvára v knižke svojský, výrazný a naliehavý podtex. Madlenka Viery Handzovej, autorky generačne najmladšej, je prosté dedinské dievča, ktoré sa v ťažkých vojnových časoch rozhoduje len podľa hlasu svojho čistého srdca. Študent Peter v spomienkovej próze Márie Jančovej nenávidí fašistov z mocného pocitu krivdy, poníženia a nespravodlivosti, že v jeho domovine vládnu, rozkazujú a pustošia cudzí votrelci. Martin v poviedke Viery Markovičovej-Zátureckej ako partizánska spojka vedome znovu a znovu riskuje život, také mocné je jeho presvedčenie. Všetci títo traja mladí ľudia stelesňujú mravnú silu a čistotu ideálu slobody v tých pohnutých časoch na sklonku druhej svetovej vojny, keď aj náš národ povstal proti útlaku, platiac za víťazstvo ťažkú, preťažkú daň. Bola ňou i smrť umučenej partizánky Madlenky, bol ňou i udatný Martin, ktorého Nemci obesili.

Odkaz všetkých, ktorí sa mieru nedožili, a najmä tých, ktorí padli v prvom rozlete mladosti, je zapálenou pochodňou prostého, veľkého hrdinstva, ktoré núti postáť a zamyslieť sa. S týmto posolstvom k vám, milí mladí priatelia, prichádzajú aj tieto tri poviedky.

„Koľko je asi hodín?“ ... trápila sa Madlenka. „Čo ak som tu ležala celý deň? . . . Ak prídem so správou neskoro ...?“

Posadila sa a poobzerala sa okolo seba.

Nad hlavou jej čnel vrchol Veporskej skaly, pod nohami, až nadol k hrbskej čistine s chatou, týčili sa sivasté nehybné homolky: zasnežená riedka mladina. Z miesta, na ktorom Madlenka sedela, poschodová chata pripomínala iba drobnú pohodenú zápalkovú škatuľku. Nevedno, či toto prirovnanie zišlo Madlenke na um už pri prvom pohľade na chatu, či až potom, keď si v náhlom úžase uvedomila, že chata je prázdna — pohodené zápalkové škatuľky bývajú väčšinou tiež celkom prázdne ...

Z komína sa nedymilo — a Voloďa predsa so smutným i zlostným úsmeškom vravel, že iba v dreve nemajú nedostatku! Na okrajoch čistiny nebolo vidno nikoho, čo by chatu strážil, na lúčke ani pri kôlni tiež nikoho, čo by naberal zo žľabu vodu, hotovil drevo, alebo len jednoducho sedel, stál, chodil... Všade pusto a ticho ...

Madlenka sedela, hľadela, načúvala . . .

Už naisto vedela, že v noci za ňou nik nešiel, dovtípila sa, že do chaty prišiel už ktosi so zvesťou, s akou ide ona, ďalší, usúdila, že sa možno všetci zamaskovali v lese a čakajú na útok, pomyslela si, že by niektorí mohli byť aj celkom nablízku — a rozhodla sa.

Vstala, ale nohy ju neudržali. Keď sa i po druhý raz pod ňou podlomili a Madlenka padla na sneh, posadila sa, priložila dlane k ústam a zakričala:

— Chlapci-i-íí-í! Poďte se-é-éém!

— ... é-é-é ... — vrátila jej ozvena s ďalekým zadunením diel.

— He-é-éj! Sem ho, sem, veď ho chce-é-é-ém! — rozveselilo Madlenku dunenie a zaujúkala ani pri hrabačke.

No teraz jej nedoniesla ozvena odpoveď. Roztrhli ju výstrely, čo sa v tej chvíli ozvali kdesi dolu, akoby pod skalou.

Madlenka rýchlo strčila ruku pod kožúšok. Revolver tam nebol ...

Preľaknuto sa poobzerala. Na snehu, pár metrov nad miestom, kde ležala, čosi sa černelo. Začala sa po bruchu plaziť nahor.

Ťažký plecniak, ktorý mala jedným popruhom ešte stále upevnený na pleci, ťahal ju nazad. Zhodila z pleca popruh — plecniak sa začal pomaly kotúľať dolu svahom; prešuchol sa pomedzi smriečky a potom ho už Madlenka ani nevidela, ani nepočula šuchot — zrejme sa niekde zachytil. Stiahlo jej žalúdok. Možno od hladu, možno od ľaku, že tak hlúpo prišla o jedlo i granáty. . .

Rýchlo sa preplazila ešte pár metrov nahor — a vydýchla si. Bol to jej revolver — s piatimi nábojmi. . .

Streľba sa približovala.

Pomedzi zasnežené vrcholce bolo vidno rúbanisko, od ktorého viedla do lesa okolo chaty cesta — i chodník k Zuzankinej studničke. Rúbanisko bolo živé, hýbalo sa. Hore, neďaleko cesty k chate, videla Madlenka malú skupinku, ustupujúcu k lesu pred veľkou presilou sivých vojakov. Siví vojaci boli takmer v polovici svahu, niektorí si odopínali lyže a prískokmi — pomaly, ale iste — skracovali vzdialenosť od prenasledovaných.

LAPIERRE, DOMINIQUE - HOŘÍ UŽ PAŘÍŽ?

LAPIERRE, DOMINIQUE
COLLINS, LARRY

HOŘÍ UŽ PAŘÍŽ?
ptá se Adolf Hitler 25. srpna 1944
(Paris brule-t-il?)

Mladá fronta, Praha, 1967
preklad František Zvěřina
doslov Jaroslav Matějka
obálka Karel Knechtl
edícia Kapka (6)
1. vydanie, 25.000 výtlačkov
23-070-67

II. svetová vojna, história,
444 s., 24 s čb obr., čeština
hmotnosť: 295 g

mäkká väzba
stav: zachovalá

0,50 €

*svama*

Před nástěnnou mapou Velké Paříže stál vedle generála von Choltitze velitel luftwaffe, upjatý ve skvělé světle modré uniformě. Před čtyřmi lety za takového srpnového dne, jako je dnešní, se obloha nad Francií zatměla letouny německého třetího leteckého svazu, který tento důstojník představoval.

Jejich výhružná křídla, vlna za vlnou, směřovala přes Lamanšský průliv nad Londýn a anglická města. To bylo v srpnu 1940. Nyní zůstalo z této hrdé letecké armády nějakých 150 bombardérů v krytech z pytlů písku na letišti v Bourgetu, necelých 10 kilometrů od hotelu Meurice. Tyto letouny budou muset brzo odletět na jiné základny, dále na východ, aby nebyly zničeny. Avšak před tímto posledním ústupem pověřil nový velitel 3. leteckého svazu jednoho ze svých důstojníků, aby Choltitzovi přednesl plán, který měl jeho jednotkám vynést ještě větší slávu, než si vysloužily v Rotterdamu, Londýně a v Coventry.

Tento nový velitel generálplukovník Otto Dessloch nahrazoval od 18. srpna tlustého a neschopného polního maršála Huga Sperrleho. Jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo, že navrhl veliteli Velké Paříže pomoc luftwaffe při potlačování pařížské rebelie. Vypracoval pro to velice prostý plán. Tento plán bude moci provést proti cíli mnohem rozlehlejšímu než policejní prefektura. V noci mu v jeho provedení nebude moci zabránit protiletecká obrana ani nepřátelské stíhačky. Tento plán je jistý, radikální a nelítostný - a povstání na celém území Velké Paříže zcela bezpečně ukončí: velitel navrhoval, aby celá severovýchodní čtvrť města byla srovnána se zemí při postupných náletech bombardérů.

Důstojník načrtl baculatým ukazováčkem kruh zóny Paříže, kterou navrhoval zničit. Táhla se od vrcholu Montmartru k předměstí Pantin a od Buttes-Chaumont ke skladištím ve Viliette. Letecký velitel vybral úmyslně toto pásmo, vzdálené necelých 8 kilometrů od Bourgetu. Tato nepatrná vzdálenost dovolí, vysvětloval, aby se každý letoun mohl za noc vrátit aspoň desetkrát a zbavit se svého nákladu pum, které luftwaffe stejně nemůže odvézt. Tímto způsobem, ujišťoval Choltitze, bude moci být městská čtvrť s přibližným počtem 800 000 obyvatel zničena v rekordní době. „Než se rozední,“ ujišťoval, „nebude v severovýchodní části Paříže naživu ani jedna kočka, ani jeden pes.“ Bude to „malý Hamburk“. Choltitz nikdy nezapomene na toto přirovnání. Muž, kterého toho dne přijal, pocházel z velikého hanzovního přístavu. V „ohnivé noci“ 27. července 1943 tam zahynula jeho žena a dvě děti.

Velitel luftwaffe požadoval na generálu Choltitzovi, aby dal evakuovat vojáky z pásma bombardování a jasně je vyznačil světlicemi, uzavřel přívod vody, elektrického proudu a plynu. Popřípadě, kdyby to uznal za nutné, mohl by několik minut před útokem varovat civilní obyvatelstvo.

Choltitz se toho rána snažil ze všech sil najít nějaký způsob, jímž by přinutil Pařížany, „aby se podřídili“. Jeho včerejší gesto, propuštění Alexandra Parodiho a jeho dvou zástupců, nemělo účinek, v který doufal. Místo aby se povstání zastavilo, zdálo se naopak, že se ještě šíří. V celém městě přibývalo barikád. Dlouhý seznam zabitých německých vojáků byl pro generála naléhavým a bolestným dokladem o síle povstání. Včera, kdy uzavřel příměří s povstalci, jak věřil, měl o 75 mrtvých víc než předevčírem, kdy povstání vypuklo.

Dietrich von Choltitz ani za mák nepochyboval o tom, že jeho prvním úkolem je chránit vlastní lidi. Plán, s nímž přišel velitel luftwaffe, byl ovšem „krutý a divoký“. Jeho předností však bylo, že mohl Pařížanům dokázat, že je „schopen udeřit a bránit se“. A tím byl svým vojákům povinován. Když Choltitz končil poradu, ohlásil svému návštěvníkovi, že pověří svůj štáb, aby plán útoku prostudoval.

Na velkém stole z doby Ludvíka XVI. mezi kupou telegramů ležel bílý list papíru. V levém horním rohu dal šéf prozatímní vlády Francouzské republiky vytisknout

ŠVIHRAN, LADISLAV - KULTURIZMUS DUCHA

ŠVIHRAN, LADISLAV

KULTURIZMUS DUCHA

Smena, Bratislava, 1970
edícia Križovatky
prebal Pavol Blažo
2.500 výtlačkov
73-076-70

publicistika, psychológia,
182 s., slovenčina
hmotnosť: 141 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

predané

*svama* in *H-2-3*

PO STOPÁCH SCHLIEMANNOVÝCH

Rím. Štyridsiate roky minulého storočia. Audiencia u pápeža. Posvätné ticho. Iba dvaja mládenci si dosť nahlas vymieňajú názory vo svojom materinskom jazyku - po estónsky. Kto by predsa tu, v Ríme, ovládal jazyk takého malého a takého vzdialeného národa? Začína sa slávnostný obrad, pri ktorom hostia majú kolenačky prejsť cez sálu, aby pápežovi pobozkali topánku. A vtedy jeden z mládencov nahlas zavolá tomu druhému:

— Napľuj mu na nohu!

Ako sa však náramne prekvapili a zahanbili, keď po skončení obradu pristúpil k nim kardinál z pápežovho sprievodu a čistou estónčinou ich vystríhal:

- Chlapci, druhýkrát buďte opatrnejší!

Jedným z tých mládencov bol Kiugeľgen, neskôr známy pribaltský maliar, a do Ríma sa prišiel učiť svojmu remeslu. A kardinálom z pápežovho sprievodu bol kardinál Mezzofanti, jeden z najgeniálnejších jazykových fenoménov. Ovládal stoštrnásť jazykov a sedemdesiat nárečí.

Najmenej päťdesiatimi štyrmi hovoril tak ako svojou materčinou. Mezzofanti nebol prvý, ale ani posledný, kto vehementne študoval a aj naštudoval cudzie reči. Naučiť sa reči nie je veru výmysel najnovších čias. Od nepamäti im pripisovali nezvyčajný význam. A dejiny ľudskej civilizácie poskytujú dostatok dôkazov, že úsilie mnohých korunoval úspech.

Tak vraj slávny antický vojvodca Mitridates, hoci mal vo svojom vojsku príslušníkov dvadsiatich dvoch národností, so všetkými sa dohovoril v ich rodnom jazyku.

Vynikajúci ruský vedec Iľja Iľjič Mečnikov nemal veru ťažkosti s cudzojazyčnou literatúrou. Čítal totiž plynule vo všetkých európskych rečiach.

Poľský inžinier Antoni Grabowski, pravá ruka doktora Zamenhofa, zakladateľa esperanta, ako tridsaťročný ovládal tridsať jazykov. Ján M. Schleycher z Badenu, nemecký katolícky kňaz, tvorca ďalšieho umelého jazyka volapük, ovládal štyridsaťjeden jazykov.

No na najvyššej priečke rebríka polyglotov stojí bezpochyby Carlo Togliavini, taliansky profesor, doktor, filológ, člen päťdesiatich vedeckých akadémií. Ovláda stodvadsať rečí! Keď ako dvadsaťdvaročný končil univerzitu, ovládal ich dvanásť. Na univerzite v Ríme prednáša v dvadsiatich piatich jazykoch. Ročne si obohacuje fondy o tri- štyri reči. Togliavini je hrdý najmä na to, že zvládol albánčinu, reč bez presnej gramatiky a s obrovským množstvom nárečí. Ale aj tak vraví, že najviacej práce mu dali takzvané staré jazyky, japončina, turečtina, aramejčina, ale najmä staroegyptčina.

Profesor Togliavini si veľmi rád zažartuje. Dlhší preslov začína napríklad po francúzsky, potom pokračuje po maďarsky, prejde do nejakého eskimáckeho nárečia, to vystrieda ruštinou, španielčinou, švédčinou a prejav zakončí v materinskom jazyku - po taliansky.

Aby si trochu oddýchol, robí si antológiu svetového humoru. Zamýšľa ju preložiť do dvadsiatich rečí.

Nie veru, Mezzofanti nie je prvý a ani posledný, kto študoval jazyky. Najnovšie časy pripisujú znalosti rečí čoraz väčší význam, a preto sa ich štúdiu venujeme aj my. Lenže rozdiel medzi Mezzofantim, Mitridatom, Mečnikovom, Togliavinim a nami je v tom, že im to išlo, ale nám nie. Alebo nie veľmi.

OSUSKÝ, SAMUEL ŠTEFAN - FILOZOFIA ŠTÚROVCOV II.

OSUSKÝ, SAM. ŠT.

FILOZOFIA ŠTÚROVCOV II.
Hurbanova filozofia

Daniel Pažický, Myjava, 1928

história
400 s., slovenčina
hmotnosť: 624 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

12,00 € PREDANÉ

*svama*

20. Filozofia liter. dejín do slovenčiny.

Podľa Hurbanovej filozofie dejín prijde rad na Slovanstvo a v úlohe jeho primeraný zástoj má hrať i Slovensko. Pod týmto zorným uhlom skúmal literárne dejiny slovenské, vyvinul veľkú literárnu činnost a vykonal literárnu reformu spojenú s bojom, aby podobne zasiahol aj na inom poli.

Prečo si predovšetkým volil literárnu činnosť k dosiahnutiu cieľa, na to nám odpovedá táto poznámka : „Literárna činnosť bola jediná u nás, ktorou sme ešte jako tak dokazovali, že chceme sa vteliť do organizmu stávajúceho, to ale nie je dosť, to je ešte len „a“ v abecede života národného.“

Literárno rečové dejiny skúma najmä v úvahe „Slovensko a jeho lit. život,“ ktorá je viac než historia literatúry, je to liter. filozofia, v ktorej pradie „duchovnú niť vedomia národného, ako sa v spisovateľoch nadpriada.“ Aj preto skúma toto pole, lebo tuná sa najprv vyrozumieva duch národa, tu sú složené jeho túžby, city, myseľ. „Literatúra je jazyk jazykov, reč reči, slovo slova. Slovo, reč, jazyk, myšlienka bez literatúry by bez stopy odznely. Reč ľudu je hlas duše, je ztelesnená ducha podstata, v ktorej literou skovávajú národy svoje dýchanie. Literatúrna litera je balzam, v ktorom žijú na veky duše osôb a národov.“ V literárnych dejinách hľadá tedy šteble, po ktorých kráčal genius národa slovenského, postup, pohybovanie, vývin ducha, myšlienky, národného povedomia. Literatúra nie je lén sama pre seba. „Mysleť si literatúru len tak samú pre seba, je nízke povedomie filozofické. Nám sú všetci spisovatelia, všetkých vekov vedomci a básnici iba jedny ústa genia národného.“ A títo všetci mu svedčia, že „kmen slovenský jednak má túžbu slovanskú, jednak ako taký, chce byť platným vo spoločnej rodine svojej, štep dôstojný na kmene velebnom.“ Z toho vyplýva ešte aj ďalšia úloha literatúry. „Úlohou poezie je, aby ňou vychytený bol národ na úslnie vyššieho života, ktorým počatá je bytnosť jeho historická a ktorý k povedomosti jeho prichodiť má vždy viac a viac.“ Keď hovorí o spisovateľoch, nehovorí tedy jako o osobách ale jako o nosičoch ducha a vedomia národného. Literatúra teda je opatrovkyňou ducha národa a tak jeho veľkým pokladom. „Národy, čo žiť majú, ktoré rozumia úlohe svojej, čo pomkýňaju ďalej človečenstvo, aby nesplesnivelo v nehybkom stŕpnutí ducha, v hnilobe materializmu, národy takto rozumné chovajú tú opatrovkyňu svojho ducha, literatúru stred seba jako najdrahší poklad večnosti.“ „Literatúra pôsobí na život národa a život národa na literatúru. Z hláv mužov vznešenejších vyletujú myšlienky na svet a pretvorujú ho . . . tu vtelené pôsobia na nich nazad a vytvorujú ich samých v osoby mravné, v ktorých sa reprezentujú národy.“ Obšírnejšie zmienil som sa o tom už vo filozofii ducha.

Aký je prejav toho ducha, povedomia v lit. dejinách? „Vieme, ako v prírodnom, tak ani v duchovnom processe nieto skoku a tak aj kroky slov. povedomia dľa tohoto uvažovania ospravedlnené sú pred tými, ktorí v pravde veci chápať vedia. Slováci kráčali ťažko, pomaly, zdĺhavo, ale keď máme len trochu filozofickej trpelivosti k šľakovaniu šľakov ducha národného, presvedčiť sa veľmi snadno môžeme, že oni predsa celkom dôsledne ako jedon mravný celok, ako jedna národná osoba žili a pokračovali.“

LAVIČKA, JOSEF - STRUČNÝ NÁSTIN FILOSOFIE ČESKOSLOVENSKÉ VE STOL. XIX.

LAVIČKA, JOSEF

STRUČNÝ NÁSTIN FILOSOFIE ČESKOSLOVENSKÉ VE STOL. XIX.
(1820 - 1885)

F. Svoboda, Nusle, 1925
edícia Lidová osvětová knihovna (43)

filozofia
92 s., čeština
hmotnosť: 100 g

tvrdá dobová preväzba, malý formát
stav: dobrý

PREDANÉ

*svama*fil*

Karel Boleslav Štorch.

Boj o národní filosofii.

Okolo roku 1848 literatura československá dostoupila značné výše jak množstvím plodů tak jejich! hodnotou. Národ se již cítil dosti silen, aby se pokusil též o dobývání svobody politické. Ve filosofii toto probuzen! národa se ozvalo voláním po jejími znárodnění. Po stránce vnější to znamenalo postupné vytlačování němčiny z filosofické literatury, po stránce vnitřní pak hledání takových směrů, které by co nejlépe vyjádřily národní myšlenku československou. Filosofičtí pracovníci si ovšem byli vědomi toho, že v tomto případe národní myšlenka československá musí býti na výši světové, totiž tak, aby dovedla světu podati něco všelidsky platného. Prakticky šlo o to:

a) vymaniti filosofii z područí myšlenek německých,

b) uvésti ji v těsnější souvislost s českým myšlením předbělohorským.

Diskuse o těchto věcech vedou se okolo r. 1848. Zúčastnili se jich jak spisovatelé filosofičtí (Aug. Smetana a jeho žák P. J. Wotka), tak spisovatelé, kteří se touto vědou velmi málo nebo vůbec nezabývali (Vil. Gábler, K. Havlíček, J. J. Kolár). Nejvíce však k řešení zásadních otázek přispěli K. B. Štorch a F. L. Čupr, kteří diskusi vedli nejdéle. Její zahájení lze spatřovati v článku dra. Vil. Gáblera v ,,Časopise českého Musea“ r. 1846 (,,Něco o filosofii“), její zakončení v článku Čuprově ,,O národovědě“ (,,Časopis Českého Musea“ r. 1848. II. díl sv. 2., str. 113). Spor byl veden česky i německy. Jakýsi souhrn prvé části diskuse jest v německy psaném spise Čuprově: ,,Bytí či nebytí německé filosofie v Čechách“ (1847).

Kdežto Čupr volá po „národní" filosofii, Štorch se snaží dokázati, že filosofie nemůže býti národní. A přece i Štorch ve skutečnosti o vytvoření národní filosofie usiloval. Dvojím způsobem směřovaly k tomuto cíli jeho snahy. Především je to jeho pokus o podání Komenského filosofie, tedy navázání na směr, který z naší půdy před věky vyrostl. Za druhé je to úsilí o to. aby se u nás pro filosofii zdělávala půda. Toho podle Štorcha docilujeme pěstěním věd vůbec. Literaturu nutno obohacovati o všecko to, co může býti předmětem filosofie. Štorch dobře věděl, že filosofie je ústrojný plod, který potřebuje podmínek Vývoje a vzrůstu. Z toho plyne pobídka a povinnost pro každého filosofujícího, „aby na jednom předchůdci, byť sebe slavnějším mistru, nepřestával, nýbrž více jich vyslechnu, co svědčí vybral a ve své to obráliv, znova porodil." Bylo by málo poznávati jen jednotlivé systémy, neboť jest nutno stopovati i „nit jimi se vinoucí " a s životem člověčenstva je spojující," t. j. musíme sledovati „i chod filosofické činnosti Vůbec." Historie filosofie jest tedy „nejen do budoucnosti novým prameněním, ale i do minulosti novým pojímáním, v neustálé plynosti jest a jak doplňování, tak i obnovování neustálého žádá." Filosofie je Štorchovi „plod namáhání, dlouhé práce, mnohých těžko nabytých, ještě snad tíže v jednotu spojených vědomostí. 

SNOPEK, FRANTIŠEK - KONSTANTIN-CYRILL A METHODĚJ, SLOVANŠTÍ APOŠTOLÉ

SNOPEK, FRANTIŠEK

KONSTANTIN-CYRILL A METHODĚJ, SLOVANŠTÍ APOŠTOLÉ
Slovo na obranu historické pravdy jejím přátelům

Hölzel, Olomouc, 1908

náboženská literatúra,
156 s., čeština
hmotnosť: 301 g

tvrdá dobová preväzba
stav: veľmi dobrý

cena : 9,90 €

*svama*nab*

Již ve studii uveřejněné roku 1897 o listě Hadrianově v pannonské legendě, trvám, jsem dokázal, že jmenovaný papež Methodějovi roku 869 povolil slovanskou bohoslužbu, jak zcela zřejmě předpokládá bulla Jana VIII. z r. 880 Industriae tuae, kterou touž liturgii potvrzuje. Obsah příslušné části oné stati jsem uvedl v VII. oddílu této práce; zároveň jsem tam promluvil o některých příčinách, ze kterých dotčená výsada udělena byla. Roku 880 ji slavně, jak řečeno bylo, potvrdil Jan VIII., ba i rozšířil, nařídiv i pro jiné země slovanského jazyka. Příčiny byly asi tytéž, jaké uvedl jsem svrchu; proto jich nebudu opakovati, nýbrž pouze dodám jiné, kterých se lze domysliti.

Dr. Bruckner píše: Papeže lákala především naděje, že se k apoštolské stolici připojí veliká země a že jí později snad přibude ještě větší. Neúspěch s Pannonií, která přese všechny římské nároky zůstala německou, poučil ji s dostatek, jak nejista jsou práva stolce papežského a jak málo jich dbají panovníci. K tomu poukázal Methoděj, ač velice přeháněje, jak tvrdošijni jsou Slované a jak jim povoliti třeba, nemá-li vzrůst nové setby býti poškozen, všeliké rozpaky ustupují z ohledu na sousedy, které potom tím snáze získati možno křesťanství a stolici apoštolské. I pohádka o vypuzení latinských kněží tu mohla býti vsunuta. 

Takových důvodův, které asi Methoděj přednesl, uvedl bych ještě celou řadu: tak jsem úplně pominul zřetel na slovanské Bulhary, které takovou měrou bylo lze pojistiti Římu, nebo že Methoděj sám slovanskou liturgii prohlásil za dočasné nezbytné zlo, za dobu přechodnou. — Tak berlínský professor.

Promluvme především o poslední větě, že snad Methoděj považoval nebo prohlásil slovanskou bohoslužbu za nezbytné zlo, které třeba strpěti. Nelze myslit i, že by tak byl smýšlel, pak by zajisté byl proti sobě, nebo byl by se vynasnažoval a pracoval pro slovanskou bohoslužbu docela nadarmo. Nemohl a nesměl mluviti tak papeži ani v tom případě, kdyby (posito, non concesso) jenom za tou podmínkou byl mohl dosíci žádoucí výsady. Neboť znalcům církevního práva není neznámo, že v ý s a d a jaká koliv, dosažena-li obrepci (lživými důvody), nebo subrepcí (zamlčením pravdy), nemá platnosti nižádné. Methodějova žádost byla by obreptivní i tehda, kdyby byl upřílišoval nebo přeháněl.

Nezbývalo tedy Methodějovi, než uvésti příčiny skutečné, pravdivé. Ale jaké byly ? Již častěji jsem na ně poukazoval. Nelišily se mnoho od oněch, které Hadriana II. přiměly roku 869, aby povolil a schválil bohosloužení slovanské.

Příčiny, pro které Jan VIII. potvrdil výsadu slovanské bohoslužby udělenou jeho předchůdcem Hadrianem II., a rozšířiv ji na všecky země téhož jazyka nařídil ji výslovně, uvedeny jsou z veliké části v jeho památné bulle Industriae tuae z roku 880.

Odpůrcové slovanské liturgie tvrdili nejenom na východě, nýbrž i v samém Římě, že pouze trojím jazykem slaviti lze Boha. Že takové námitky činěny v Bulharech v prvé polovici desátého věku, usoudil již A. D. Voronov.

NAŠE SPOLEČNÁ BUDOUCNOST

NAŠE SPOLEČNÁ BUDOUCNOST
(Our Common Future)

Academia, Praha, 1991
preklad Pavel Korčák
obálka Rostislav Vaněk
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
ISBN 80-85368-07-02

životné prostrednie
300 s., čeština
hmotnosť: 451 g

mäkká väzba
stav: dobrý

2,50 € PREDANÉ

*svama* *ekon*

Zpráva Světové komise pro životní prostředí a rozvoj - Většina dnešních odpovědných pracovníků bude již mrtva v době, kdy naše planeta bude muset snášet v plné míře následky kyselých dešťů, globálního oteplování, ztráty ozónové vrstvy, rozšíření pouští a vyhynutí řady rostlinných a živočišných druhů. Většina dnešních mladých voličů však ještě bude žít.

Světová komise pro životní prostředí a rozvoj, vedená Gro Harlem Brundtlandovou, norskou předsedkyní vlády, byla založena jako nezávislý orgán na zasedání OSN v roce 1983. Jejím úkolem bylo přezkoumat kritický stav životního prostředí a problémy dalšího vývoje naší planety a navrhnout taková realistická řešení, aby vývoj lidské společnosti byl zachován a zároveň nedošlo k vyčerpání zdrojů pro budoucí generace.

Z obsahu knihy Naše společná budoucnost vyplývá, že nadešel čas spojení ekonomie s ekologií. Vlády musí být odpovědné nejen za škody způsobené životnímu prostředí, ale také za rozhodnutí, která tyto škody umožňují. Některá z těchto rozhodnutí ohrožují přežití lidstva. Mohou být změněna, jen začneme-li okamžitě jednat. Tato kniha je nejdůležitější dokument posledního desetiletí zabývající se budoucností světa.

PLATONŮV GORGIAS / PLATONŮV FAIDON / PLATONOVA OBRANA SOKRATA

PLATONŮV GORGIAS

Edvard Grégr, Praha, 1865
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy II.
preklad Jan Kosina

PLATONŮV FAIDON

Edvard Grégr, Praha, 1867
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy III.
preklad Jan Nep. Fr. Desolda

PLATONOVA OBRANA SOKRATA

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy I.
preklad František Saska

literatúra staroveká
155+112+64 s., čeština
hmotnosť: 214 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,90 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*

Podlé učení Platonova jest vědomost mírou všeho badání, a dialektika má netoliko v jiných vědách pravé a nepravé rozeznávati, nýbrž i sebe samu poznávati, jsouc poznáním i vědomostí jiných. Takto jen nabývá prý všecko vědění jednoty, a kde pravá jest vědomost, tam jest i mravnost a ctnost. Všecko lidské myšlení a jednání jest nedokonalé: svrchovanou moudrost a ctnost má jen bůh: a bohu podobným se stávati jest hlavním úkolem člověčenstva. Platon má za pravdu, že duch lidský živ byl již před svým životem vezdejším, a sice ve stavu mnohem dokonalejším, v kterém mu možno bylo, idey věcí neprostředně pojímati. Když pak spojil se s tělem pozemským, a z nesvědomosti, v jaké trval po čas nejútlejšího dětství, znenáhla zase svědomosti a poznání věcí smyslných nabývá, probuzují se v něm opět pomocí názorů také i ony idey, a čím více v hlubiny své se pohřižuje a zúmyslným a přiměřeným přemýšlením upomínce napomáhá, tím úplněji osvojuje si, co kdys bylo již jeho majetkem. Postoupným pak badáním doniká ku poznání idey svrchované, která jest původem všelikých věcí, totiž ku poznání idey božstva, čili božského rozumu, který ducha lidského osvěcuje, a veškeren smyslný svět pořádá a řídí. Tato pak prapříčina všech věcí jest zároveň idea dobrého či dobré samo, avró to áycifróv, z něhož pravda a poznání povstává; a není toto dobré myšlením toliko pojato, nýbrž jest to bytost skutečná, sama sebou jsoucí, jednoduchá a neproměnitelná, která působí, nejen že vše jest, cokoliv jest, nýbrž že i poznáváme, cokoliv poznáváme.

Boha poznáváme prostředně, toliko ze skutků jeho, nikoliv neprostředně: nebo z pravdy a skutečnosti ideí, z uspořádanosti a krásy utvoreného a zřízeného dle těchto ideí světa, z účinků moudré, milostivé a spravedlivé prozřetedlnosti, jevících se ve veškeré přírodě a osudech lidských, poznáváme na nejvýš dokonalého, a svrchovaně moudrého původce a vládce všehomíru.

O světě učí Platon, že, poněvadž jest tělesný, nemůže býti odvěčný. Avšak ze všeho, co v čase povstalo, jest tento svět nejdokonalejší, poněvadž původem jeho jest neskonalá moudrost a dobrota boží. Aby pak svět ve svém způsobu co možná byl dokonalým, vštípil bůh tělesu světovému rozumnou duši, a jen jediný učiněn jest svět, aby původu svému mohl býti co nejpodobnějším. Tomuto pak duší svou proniknutému tělesu světovému dal bůh podobu nejdokonalejší, podobu to koule, a učinil, aby neustále pohybovalo se v kruhu, dráze to takéž nejdokonalejší, čas jest obrazem věčnosti a stvořen od boha v náhradu za to, že svět jest bytností svou jen dočasný.

Prostor neobmezený, neviditelný poskytuje místa všemu, co povstává, čtvero jest živlů; tito však nikoliv nejsou neproměnitelní, nýbrž povstávají jeden z druhého, a může povstati z ohně vzduch, ze vzduchu voda, z vody země, a sice zhušťováním, rozřiďováním pak zase ze země voda, z vody vzduch, ze vzduchu oheň. Hvězdy jsou viditelné od bolia stvořené božské bytosti, které tvořiti a zachovávati mají ostatní druhy bytostí živých: to aby činiti mohly, dal bůh každému tělesu světovému stejný jakýsi počet rozumných duší lidských, jakožto základy tohoto tvoření; počet těchto duší nemění se nijak průběhem času, není nikdy věčší, nikdy menší. Duše ty podobají se podstatou duši světové, leda že méně jsou dokonalé. Mimo duši nesmrtelnou, jejímž nástrojem jest tělo smrtelné, vložena jest v tělo lidské také duše smrtelná, která jest sídlem chtíčů a náruživostí.

MALÝ KATECHIZMUS DOKTORA MARTINA LUTHERA

MALÝ KATECHIZMUS DOKTORA MARTINA LUTHERA
Slovenské vydanie Spolku Tranoscius

Spolok Tranoscius, Liptovský sv. Mikuláš, 1947

náboženská literatúra,
34 s., slovenčina
hmotnosť: 25 g

mäkká väzba, malý formát
stav: dobrý

1,70 € DAROVANÉ

*svama* in *H-2-8*