GALSKÝ, DEZIDERHAZARD PANA LESSEPSE
Svoboda, Praha, 1966
obálka Miloslav Jágr
1. vydanie, 63.800 výtlačkov
politika, história
180 s., čeština
hmotnosť: 292 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
1,30 €
*H-6-3*
Každá doba má svá dobrodružství a dobrodruhy. Osmnácté století dalo světu poslední skupinu slavných mořeplavců, kteří na korábech objevovali ještě neobjevené. Dobrodruzi devatenáctého století, kdy vrcholí období liberálního kapitalismu a začíná éra imperialismu, jsou z rodu Cyruse Fielda, který financoval riskantní podnik položení prvního kabelu mezi Amerikou a Evropou, zkrachovaného diplomata Ferdinanda Lessepse, který se stal ve vědomí několika generací stavitelem, inženýrem, tvůrcem, strůjcem a otcem největší stavby období liberálního kapitalismu a největší korektury přírody v dějinách lidstva vůbec...
Setkání pana Ferdinanda de Lessepse s rytířem Aloisem Negrellim von Moldelbe
Přišel čas jet do Paríže i z jiného důvodu. Konečně bylo třeba odstranit z cesty Studijní společnost, která se drze vetřela do přízně císařského dvora, kde přece on má všechny předpoklady hrát první housle. Studijní společnost mu připadala jako brzda a balast v jeho podnikání.
Dne 30. dubna opustil Káhiru. Těsně před odjezdem odevzdal Mehmedu Saídovi návrh projektu průplavu vypracovaný inženýrem Linantem a Mugelem s tím, že tento návrh předloží k posouzení nej lepším evropským odborníkům. Po dobrozdání věhlasných inženýrů z Anglie, Francie, Rakouska a jiných zemí zahájí se okamžitě upisování akcií. A pak bez prodlení začne se kopat na šíji. Mehmed Saíd dal na oplátku za toto optimistické prohlášení Lessepsovi vyhotovit francouzský opis koncese z 30. listopadu 1854.
Hned po příjezdu do Paříže se dal Lesseps do práce a než se Enfantin a Arlés-Dufour stačili vzpamatovat, získal bez větší námahy všechny vlivné kruhy na svou stranu. Studijní společnost vylíčil jako skupinu podivínů, neschopných jakékoli seriózní akce. U císařského dvora to byla pro něj maličkost podat posudek o bývalém saint-simonovci, který byl za své pochybné mravní názory v době Ludvíka Filipa dokonce odsouzen. A co by císařovna Evženie neudělala pro svého příbuzného!
Když se Enfantin dověděl, v jakých barvách ho vylíčil Lesseps u dvora, dožadoval se audience u císaře. Ale Napoleon III. pro něj neměl čas. A kamkoli se Enfantin obrátil, našel zavřené dveře, přibouchnuté Lessepsem. Arlés-Dufour se chtěl s Lessepsem sejít, aby si vzájemně vysvětlili trapné nedorozumění. Ale Lesseps nestál o setkání se Studijní společností, ani s Arlés-Dufourem osobně.
Francouzská skupina dlouho tajila před německou skupinou, jak se věci mají s Lessepsem. Celá věc jí byla vrcholně nepříjemná a stále čekala, že se přece nějak urovná.
A pak se stalo toto.
Dne 5. května 1855 napsal Lesseps dopis baronu Bruckovi, bývalému řediteli Terstského Lloydu a tehdejšímu ministrovi obchodu:
»Jeho Výsost vicekrál mne pověřil, abych vám sdělil, že zapsal vaše jméno a jméno pana Negrelliho na listinu zakladatelů podniku. Vicekrál by nemohl najít významnější a silnější ochránce než skvělého rakouského ministra a slavného inženýra staveb v Lombardii a Benátkách.«
Byl to zjevný tah na rozbití Studijní společnosti.
Když se o tom Arlés-Dufour dověděl, napsal Lessepsovi poslední dopis:
»Zdá se, že jakákoli spolupráce v budoucnosti je nemožná a vyloučená. Nebudu se do vašich záležitostí již míchat, ale žádám vás současně, abyste mne také nechal bez povšimnutí. jsem přesvědčen, že mne znáte natolik, abyste věděl, že přijímám přerušení spojenectví, které jsem považoval za tak vážné jako sám cíl, s hlubokým smutkem.«
Ve své obsáhlé odpovědi se Lesseps znovu vrací k starému argumentu, že Studijní společnost je historická záležitost a není jí ničím zavázán. »A konečně nepovažuji současnou záležitost Suezského průplavu za svou. Je záležitostí egyptského vicekrále, jako konec konců bude v budoucnosti záležitostí celého světa.«
Arlés-Dufour ještě udělal jeden pokus o záchranu prakticky již mrtvé Studijní společnosti. Napsal německé skupině otevřeně, jak se Lesseps zachoval, a navrhoval schůzku Studijní společnosti u příležitosti Světové výstavy v Paříži v letních měsících roku 1855. Na programu mělo být oživení činnosti a změna Společnosti nyní již ve stavební společnost.
Schůzka se konala až v září a její průběh plně obrážel bezradnost vedení Společnosti. Negrelli, Talabot a Stephenson nebyli jednotni v názoru, jaký průplav vybudovat. Negrelli byl v zásadě pro prokopání přímého spojení obou moří bez jakýchkoli zdymadel, Talabot byl pro průplav se zdymadly a Stephenson, který podlehl atmosféře londýnských vládních kruhů a měl před časem zajímavý důvěrný rozhovor s lordem Palmerstonem, byl vůbec skeptický k celé záležitosti, a když už, tak se přikláněl k průplavu nepřímé-
..........................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Snad u nejmladší generace slovo Suez vyvolá přece jen asociaci s
ušlechtilou odvěkou touhou lidstva aperire gentibus terram.
