LONDON, JACKLÁSKA K ŽIVOTU A JINÉ POVÍDKY
PĚSTITEL ŽALUDŮ
B. Kočí, Praha, 1925
edícia Laciné vydání spisů Jacka Londona (71)
preklad L. F.
beletria, próza krátka, poviedky,
86 s. + 58 s., čeština
hmotnosť: 150 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý
1,90 €
*H-6-6*
poviedky : Hnědý vlk * Láska k životu * Negore, zbabělec * Vypravování o Keeshovi * Způsob bílého muže
»Když Yamikan je v této zemi, kde není sněhu,« pokračoval starý Ebbits, »je přiveden do velikého domu, kde mnoho lidí mnoho mluví. Dlouho mluví ti lidé. A také mnoho otázek kladou Yamikanovi. Pak konečně řeknou Yamikanovi, že nebude míti žádných nepříjemností. Yamikan nerozumí, neboť neměl nikdy žádných nepříjemností. Po celou tu dobu dali mu teplé místo k přespání a hojnost jídla.
»Ale potom dají mu ještě více jídla a dají mu peníze a provádějí ho po mnoha místech v zemi bílého muže a vidí mnoho podivných věcí, jimž nemůže porozuměti Ebbits, jenž je starým mužem a necestoval daleko. Po dvou letech Yamikan vrátí se do této vesnice a je náčelníkem a velmi moudrým až zemře.
»Ale dříve než zemře, mnohokráte sedává u mého ohně a vypráví o podivných věcech, jež uviděl. A Bidarshik, jenž je mým synem, sedí u ohně a naslouchá; a jeho oči jsou široce otevřené a veliké nad věcmi, jež slyší. Jedné noci, když Yamikan odešel domů, Bidarshik vstane tak veliký a udeří se pěstí v prsa a řekne: „Až budu mužem, budu putovati do dalekých míst, ba až do země, kde není sněhu, a uvidím všechny věci sám.“«
»Bidarshik vždycky putoval do dalekých míst,« přerušila jej Zilla hrdě.
»Je pravda,« přisvědčil Ebbits vážně. »A vždycky se vrátil, aby usedl k ohni a hladověl po ještě jiných a neznámých dalekých místech.«
»A vždycky myslel na slané jezero tak veliké jako obloha a na zem pod sluncem, kde není sněhu,« připomenula Zilla.
»A vždycky říkal: „Až budu míti plnou sílu muže, půjdu a přesvědčím se sám, zda-li vypravování Yamikanovo je pravdivé,“« řekl Ebbits.
»Nemohl však dostati se do země bílého muže,« řekla Zilla.
»Což nešel k slanému jezeru, jež je veliké jako obloha?« poznamenal Ebbits.
»Ale pak nemohl přeplouti slané jezero,« řekla Zilla.
»Leda v ohnivém korábu bílého muže, jenž je ze železa a větší než dvacet parníků na Yukonu,« řekl Ebbits. Utrhl se na Zillu, jejíž rty opět připravovaly se promluviti a donutil ji k mlčení. »Ale bílý muž nedovolil mu překročiti slané jezero v ohnivém korábu a on se vrátil, aby usedl k ohni a hladověl po zemi pod sluncem, kde není sněhu.«
»Ale na slaném jezeru uviděl ohnivý koráb ze železa, jenž se nepotopil,« zvolala Zilla, nezkrotitelná.
»Ach,« řekl Ebbits, »a on viděl, že Yamikan mluvil pravdu o věcech, jež uviděl. Ale nebylo možnosti pro Bidarshika, aby putoval do země bílého muže pod sluncem a rozmrzel se a roztrpčil jako starý muž a nevzdálil se už od krbu. Neodešel už, aby lovil maso —«
»A nejedl už masa, jež mu bylo podáno,« přerušila ho Zilla. »Zavrtěl hlavou a říkal: „Chtěl bych jen jisti pokrm bílého muže a ztloustnouti po způsobu Yamikanově.“«
»A nejedl už masa,« pokračoval Ebbits. »A nemoc Bidarshikova přešla ve velikou nemoc, až jsem myslel, že zemře. Nebyla to nemoc těla, ale hlavy. Byla to nemoc touhy. Já, Ebbits, jenž jsem jeho otcem, mnoho jsem přemýšlel. Nemám více synů a nechci, aby Bidarshik zemřel. Je to nemoc hlavy a je jediný způsob ji vyléčiti. Bidarshik musí putovati přes jezero veliké jako obloha do země, kde není sněhu, jinak zemře.
..........................................................................................................................................................
...posledná veta ...
Nový den nám vysvitá, bratrství den pro nás
vstává, lidstvo ze zla procitá.
