sv. JAN Z KŘÍŽE
(sv. Ján z Kríža)
(Juan de Yepes y Álvarez)
PLAMEN LÁSKY ŽHAVÝ / DROBNÉ SPISY
Dominikánská edice Krystal, Olomouc, 1947
edícia Spisy sv. Jana od Kříže (4)
preklad Jaroslav Ovečka
mystika, náboženská literatúra, náboženstvo, literatúra španielska
336 s., čeština
hmotnosť: 573 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý
75,00 € (za všetky 4 diely spolu) PREDANÉ
*H-5-1*
Usmrcením smrt jsi v život změnil.
32. Neníť smrt nic jiného než zbavení života; když přijde život, nezůstane stopy po smrti. V řádu duchovním je dvojí způsob života. Jeden je blažený a záleží v patření na Boha a toho jest dojiti smrtí tělesnou a přirozenou, jak to praví svatý Pavel, když dí: Víme, že, zbourá-li se tento náš příbytek hliněný, máme bydliště u Boha v nebi (2 Kor. 5, 1). Druhý je duchový život dokonalý, to jest svojení Boha spojením v lásce, a toho se dojde úplným umrtvením všech vadných sklonů a bažení a samé přirozenosti. A dokud se to nestane, nelze dojiti dokonalosti tohoto duchového života ve spojení s Bohem, jak to rovněž praví apoštol těmito slovy, řka: Žijete-li podle těla, zemřete; jestliže však duchem kony těla umrtvujete, budete žíti (Řím. 8, 13).
33. Z toho jest si tedy uvědomiti, že, co zde duše nazývá smrti, je celý člověk starý, to jest používání mohutností paměti, rozumu a vůle tak, že se zaměstnávají a zabývají věcmi světskými a baženími po tvorech a libostmi z nich. To všecko je žití životem starým, jenž je smrt nového, duchového. Tímto nemůže duše žíti dokonale, neumře-li rovněž dokonale člověk starý, jak to připomíná apoštol, řka, aby odložili člověka starého a oděli se v člověka nového, jenž jest podle Boha všemohoucího stvořen ve spravedlnosti a svatosti (Efes. 4, 22). V tom životě novém, to jest, když se dojde této dokonalosti ve spojení s Bohem, jak to zde vykládáme, se všecka bažení duše a její mohutnosti co do svých sklonů a konů, jež samy sebou byly kony smrti a zbavování života duchového, změní v božské.
34. A ježto všecko živoucí žije, jak praví filosofové, svou činností, žije duše, ana má svým spojením s Bohem své kony v Bohu. život Boží, a tak se jí smrt změnila v život, to jest život smyslový v život duchový. Neboť rozum, jenž před tímto spojením rozuměl přirozeně, silou a živostí svého přirozeného světla a opíraje se o tělesné smysly, je již činný a informován jinou, vyšší prvotí, nadpřirozeným světlem Božím, a již nepoužívá smyslů; a tak se změnil v božský, protože spojením jsou rozum duše a mysl Boží zcela sjednoceny. A vůle, která předtím milovala nízce a mrtvé jen svou přirozenou náklonností, nyní se již změnila v život lásky božské, protože miluje vznešeně konem božským, ana jí hýbá síla a moc Ducha svatého, v němž již žije životem lásky; neboť tímto spojením jsou vůle jeho a vůle její jedna jediná vůle. A paměť, jež sama sebou vnímala pouze tvářnosti a představy tvorů, je tímto spojením změněna tak, že má na mysli léta věčná, o kterých mluví David (Ž. 76, 6). A přirozené bažení, jež mělo pouze způsobilost a sílu na zakoušení lahody z tvora, jež působí smrt, je nyní změněno v libost a lahodu božskou, ježto jím již hýbá a je uspokojuje jiná prvoť, v níž ono je na stupni života dokonalejšího, totiž slast Boží, protože je s ní spojeno a tudíž je již jedině bažení Boží. A zkrátka všecka hnutí a kony a sklony, jež předtím duše měla od prvoti a síly svého života přirozeného, již jsou v tomto spojení změněny v hnutí božská, odumřely svému konu a sklonu, a žijí v Bohu. Hýbáť tu duší, jakožto již pravou dcerou Boží, ve všem duch Boží, jak učí svatý Pavel, řka: Ti, kdo se dávají vésti duchem Božím, jsou synové Boží (Řím. 8, 14). Takže, jak bylo řečeno, rozum této duše je rozum Boží, a její vůle je vůle Boží, a její paměť paměť Boží, a její slast slast Boží, a podstata této duše, třebas není podstata Boží, protože se nemůže podstatně v něho proměniti, je nicméně, ana je takto s ním spojena a v něho pohroužena, Bůh účastí v Bohu. To se děje v tomto dokonalém stavu života duchového, třebas ne tak dokonale jako v životě příštím. A tímto způsobem je duše mrtva všemu, co byla sama v sobě, neboť to bylo pro ni smrt, a živa tomu, co je Bůh sám v sobě. a proto praví, mluvíc o sobě, správně v tom verši: Usmrcením smrt jsi v život [jí] změnil. Může tu tedy duše plným právem říci slova svatého Pavla: Žiji, již nikoliv já, nýbrž žije ve mně Kristus (Galat. 2, 20). Tímto způsobem je změněna smrt této duše v život Boží a hodí se na ní také výrok apoštolův, jenž zní: Absorpta est mors in victoria: [Pohlcena jest smrt ve vítězství] (1 Kor. 15, 54), a rovněž ten, který pronáší také prorok Oseáš na místě Božím, řka: Budu smrt tvá, ó smrti (Ose. 18, 14), což jest, jako by děl: Když já, jenž jsem život, budu smrt smrti, bude smrt pohlcena v životě.
35. Tímto způsobem je duše pohroužena v život božský, odvrácena ode všeho, co je světské, časné a bažení přirozené, je uvedena do komnat králových, kde se kochá v Mileném a z něho se veselí, rozpomínajíc se na jeho prsa, jež jsou lepší vína, a řkouc: Jsem sice snědá, ale krásná, dcery jerusalemské, protože se má přirozená snědost změnila v krásu krále nebeského (Velep. I, 1. 3. 4).
36. V tomoto stavu života tak dokonalého je duši vnitřně i zevně stále jako ve svátek, a má přečasto na rtech ducha jásot veliký Bohu vstříc, jako píseň novou (Zjev. 14, 3), stále novou, proniknutou veselím a láskou při poznávání svého šťastného stavu. Někdy se těší a kochá, říkajíc si v duchu ta slova Jobova, jež zní: Sláva má se stále obnovovati bude, a jako palma rozmnožím dny své (Jol) 29, 20. 18). Což jest, jako by děla: Bůh, jenž, stále v sobě týmž způsobem zůstávaje, všecky věci, jak dí Mudřec, obnovuje (Zjev. 21, 5), bude, jsa již stále spojen s mou blažeností a slávou,
