Publikace obsahuje dokumenty a fakta doložené na procesech před Nejvyšším národním tribunálem v Polsku, před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku a před Americkými vojenskými tribunály v Norimberku. Koncem záři roku 1941 byl dán příkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera k vybudování táborového komplexu, který později dostal jméno Auschwitz II - Birkenau. Pro začátek bylo počítáno s umístěním asi 100 000 válečných zajatců. Himler usiloval o maximální koncentraci pracovní síly v Horním Slezsku s jejich pomocí by realizoval plány nacistů na osídlení Východu.
7. října 1941 zahájilo asi 10 000 válečných zajatců z kmenového tábora Auschwitz I výstavbu největšího tábora pro systematické vyvražďování mužů, žen a dětí. Z těchto 10 000 mužů zemřelo do počátku března 1942 více než 90 procent.
První zkušeností s vražedným plynem měli nacisté již od roku 1939. V německých léčebných zařízeních a domech s pečovatelskou službou probíhala "akce T 4". Nešlo o nic jiného než o odstranění handicapovaných a duševně nemocných lidí. V letech 1940 a 1941 bylo plynovými komorami vybaveno šest léčeben. Zamaskovány byly jako inhalační místnosti a později jako sprchy. V těchto plynových komorách zahynulo kysličníkem uhelnatým do 1. září 1941 na 70 000 lidí.
.jpg)
Příběh pěti bratří Makabejských, jejich boj v čele lidového izraelského vojska proti cizím žoldnéřům, symbol statečného boje proti reakci. Oslava národního hrdinství v zápase za svobodu, nepřihlížející však politické a sociální problematice revoluce
.jpg)
Jedinečný a nesmierne dojímavý príbeh, ktorý na svoje vyrozprávanie čakal šesťdesiat rokov.
Iby prežila detstvo v Československu a v roku 1938 ju zvolili za najkrajšiu Bratislavčanku. Keď sa začali šíriť zvesti o prenasledovaní Židov, jej rodičom sa ju podarilo nelegálne prepašovať do Maďarska. V knihe Žena bez čísla píše o tom, ako ju zatkli príslušníci tajnej polície, ako ju uväznili a mučili nielen pre jej židovský pôvod, ale aj pre nelegálne prekročenie maďarských hraníc a pomoc odbojovému hnutiu. Nakoniec ju poslali do koncentračného tábora Osvienčim-Brezinka, kde jej na zápästie nevytetovali číslo. Dodnes netuší, či na ňu zabudli, alebo neoznačili ani ďalších z transportu. V júni 1944 sa Iby dostala do tábora nútených prác ako sestrička a neskôr sa stala zodpovednou za nemocničný barak. Riskovala život za slabých a bezmocných a snažila sa ich uchrániť pred plynovou komorou. Počas vojny však stretla aj veľkú lásku...
Strhujúci príbeh najkrajšej Bratislavčanky očaril televíznych tvorcov BBC aj britskú verejnosť a najnovšie sa predstavuje slovenským čitateľom.
Raz po sprchách nám namiesto tvrdého, sterilizovaného odevu dali biele blúzky, tmavé sukne a pevné topánky. V ten deň sa ani z komínov krematória nevalili obvyklé kúdole zapáchajúceho dymu. K stene baraku, kde sa odohrával apel, medzitým priniesli niekoľko dlhých stolov a okolo nich poukladali drevené lavice a stoličky. Prikázali nám, aby sme si sadli. Každej dali korešpondenčný lístok a ceruzku.
„Píšte domov!“ zaznel povel.
Prichádzala k nám skupinka ľudí. Doktor Mengele so svojím štábom sprevádzali preláta katolíckej cirkvi odetého do červeného kardinálskeho rúcha.
Podišiel k nášmu stolu. Na chvíľu som zdvihla hlavu, upútala som jeho pohľad a povedala som: „Non credite quod videte. Ecce non est veritatem.“ (Neverte tomu, čo vidíte, lebo to nie je pravda.)
.jpg)
Když v srpnu 1939 Hitlerova vojska přepadla bez varování Polsko, život mladého, talentovaného a úspěšného pianisty židovského původu Władysława Szpilmana se změnil k nepoznání: ztratil práci, rodinu i přátele, přežil strádání ve varšavském ghettu i mnohaměsíční ukrývání v bytech svých varšavských přátel a nakonec i varšavské povstání a totální destrukci města. Hned po ukončení války vylíčil Szpilman své zážitky v knize, nazvané původně Smrt města (1946), která však byla vinou polských stalinistů brzy stažena z oběhu a teprve po více než 50 letech vyšla znovu pod názvem Pianista. Pro mnoho lidí, zejména v Německu, se kniha stala senzací tím, co k ní bylo přidáno: poprvé publikovaný deník důstojníka wehrmachtu Wilma Hosenfelda, bez něhož by byl Władysław Szpilman nepřežil poslední týdny a dny války.
Podle Szpilmanovy knihy natočil stejnojmenný film slavný americký režisér polského původu Roman Polański: jeho Pianista získal v roce 2002 Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes a byl odměněn dvěma Oskary.
.jpg)
