PROCACCI, GIULIANODĚJINY ITÁLIE
(Storia degli italiani)
Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997
edícia Dějiny států
preklad Drahoslava Janderová, Bohumír Klípa, Kateřina Vinšová
doslov Bohumil Klípa
obálka Vladimír Vimr. Gentile Bellini
ISBN 80-7106-152-2
dejiny, história
496 s., čeština
hmotnosť: 795 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná
19,90 € PREDANÉ
*H-6-3*
Dějiny by měly podat obraz toho, jak Itálie v dramatickém běhu staletí přispívala k vytváření a vývoji moderní evropské civilizace. Dějiny Itálie jsou součástí dějin celé Evropy. Proto bychom také mohli těžko zvolit jiný časový bod než ten, od něhož hodláme začít. Kolem roku 1000 dochází totiž v hospodářském a sociálním vývoji evropské společnosti k historicky prvnímu z oněch kvalitativních skoků, díky nimž zaujala v moderním věku dominantní postavení vůči okolnímu světu.
Zvláštní případ: savojský Piemont
V 18. století byl Piemont mezi italskými státy jediný, jenž se dokázal aktivně a ke svému prospěchu zapojit do složitého diplomatického a vojenského dění první poloviny století. Válka o španělské dědictví poskytla vévodovi Viktoru Amadeovi II. dlouho očekávanou příležitost zpřetrhat vazalská pouta, jimiž byl jeho stát po dlouhá desetiletí vázán k Francii. Zprvu byl ve válce jejím spojencem, ale přímo uprostřed konfliktu (roku 1703) spojenectví zrušil a přešel na rakouskou stranu, čímž vzrostla izolace Ludvíka XIV. Byla to bezohlednost uplatněná v pravou chvíli. Po válce mu byl utrechtským a rastadtským mírem přiznán královský titul a přiřknuty Monferrato, Alessandria a Sicílie; Sicílii však musel po sedmi letech vyměnit za chudší, zaostalou Sardinii. Karel Emanuel III., nástupce Viktora Amadea II., pokračoval v bezostyšné a úspěšné politice. Za války o polské dědictví byl spojencem Francie, za války o rakouské dědictví Rakouska, přičemž v obou případech si dokázal zvolit správného spojence, takže výsledkem bylo, že roku 1748 k Piemontu přičlenil značnou část bohatých oblastí nedaleké Lombardie, až po hranici Ticina. Těžiště státu se tak posunulo ještě více na východ, k Pádské nížině, k Itálii. V savojském expanzionismu 18. století však ne smíme spatřovat jakýsi přeobraz národní politiky Cavoura a Viktora Emanuela II.
Cíle, které sledovali Viktor Amadeus II. a Karel Emanuel III., nebyly národní, ale územní a dynastické, a jejich jednání bylo vedeno příležitostně účelovými úvahami. To dokazuje i fakt, že za války o rakouské dědictví dali přednost spojenectví s Marií Terezií a menším územním ziskům, které jim zaručovala, před spojenectvím s Francií a Argensonovým plánem, který v jistém smyslu předstihl budoucí politickou linii Napoleona III. na poloostrově a Piemontu zajišťoval Lombardii, v rámci celkových úprav italské rovnováhy sil. Zároveň s politikou výbojů a s upevňováním vojenského a diplomatického vlivu státu postupovala i modernizace jeho vnitřního zřízení. Viktor Amadeus II. byl sice střídavě spojencem a nepřítelem Ludvíka XIV., ale vždy se mu obdivoval a snažil se napodobovat. A tak roku 1717, sotva si nasadil královskou korunu, začal na základě celé řady ediktů měnit státní správu podle vzoru centralistických struktur Colbertovy Francie. Zřídil státní radu, v jejímž čele stály různé podniky, generální finanční radu a v jednotlivých provinciích jmenoval celou síť intendantů, aby si v nich zajistil kontrolu centrální moci. Díky těmto opatřením mohl dále prosazovat politiku zaměřenou na upevnění monarchie a její úlohy soudce mezi jednotlivými státními útvary. Do značné míry omezil dosavadní nedotknutelnost a výsady duchovenstva, omezil jeho podíl v tradičních oblastech veřejné péče a výchovy: církevní charitativní instituce rozptýlené po zemi vystřídaly chudobince a špitály řízené státem, byla reorganizována turínská univerzita, na níž proběhla obměna pedagogického sboru, z něhož byli vyloučeni stoupenci tradičního smýšlení a na jejichž místo nastoupili lidé prodchnutí francouzskými idejemi či dokonce jansenismem. Také výsady šlechty byly značně omezeny; její půda byla zahrnuta do katastru, který dal pořídit Viktor Amadeus II., na jehož základě napříště podléhala řádnému a pravidelnému zdanění. Tím se urychlil proces její přeměny, jejího přechodu od třídy hoberaux a polozávislých feudálů v třídu úředníků, která našla uplatnění v armádě, v diplomatických službách a ve správním aparátu, kde však naprosto převažovali spíše příslušníci buržoazie a parvenuové.
V rámci napodobování Francie Ludvíka XIV. a Colberta nechybělo ani pozoruhodné snažení na poli veřejných prací. Byly otevřeny nové silnice, říční spoje a byl rozšířen přístav Nice, který pro království Sardinské představoval jediný přistup k moři. Zvláště pozoruhodný byl rozvoj hlavního města, který vysvětluje také již dříve zmíněný silný demografický nárůst. Právě v 18. století získal Turín svou charakteristickou symetrii a rysy královského města, které dodnes propůjčují jeho historickému středu vzhled tolik odlišný od ostatních italských měst. Většina budov postavených v tomto období - bazilika Superga, vystavěná na oslavu vítězství nad Francouzi v roce 1706, palác Madama a četné další stavby - je dílem sicilského architekta Filippa Juvary, kterého Viktor Amadeus II. pozval do Turína a který byl tak trochu piemontským Mansartem. Nejintenzivnějším obdobím celkových přeměn, prováděných vládou nové savojské monarchie, bylo prvních třicet let století, a časově tedy předcházelo vlně reforem v ostatních italských státech: ve chvíli, kdy Viktor Amadeus II. přetvářel správu svého státu, posiloval postavení turínské univerzity a bojoval proli starým výsadám šlechty a církve, ve Florencii dosud vládli Medicejští, Neapol ještě nezískala nezávislost a v Lombardii zatím nezačalo šťastné období tereziánských reforem.
Nejde však jen o rozdíl časový, ale především kvalitativní. Jak jsme již poznali počínání savojských monarchů je bližší klasickému typu absolutismu ve styku Ludvíka XIV., než osvícenskému despotismu panovníků 18. století ve stylu Josefa II. To se zcela jasně ukáže, jakmile se zaměříme na hospodářskou politiku; Piemont nepoznal proces liberalizace trhu, půdy a zboží, který se uskutečnil v Lombardii a v Toskánsku, a jeho hospodářský život v podstatě dál probíhal ve znamení merkantilismu a městské vázanosti. Přes značné bohatství a iniciativu buržoazie, především v někdejších lombardských provinciích, kde se v rozsáhlé míře pěstovala rýže a kde byl rozšířen nájemní systém kapitális-
