KELLER, GOTTFRIEDROMEO A JULIE NA VSI
(Romeo und Julia auf dem Dorfe)
Odeon, Praha, 1968
edícia Klub čtenářů (250)
preklad Marie Kornelová
nedailón Kamila Jiroudková
prebal Lucie Lucie Weisbergrová
1. vydanie, 215.000 výtlačkov
beletria, novela,
132 s., čeština
hmotnosť: 127 g
tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý
*cesvo*
Novela curyšského básníka a spisovatele 19. století, která na základě dvou skutečných událostí líčí shakespearovské drama lásky ve venkovském prostředí. Dva mladí lidé z chudých venkovských rodin, žijících v nesmiřitelném nepřátelství, zvolí smrt ve vlnách řeky, když nemohou nalézt u svých rodičů pochopení pro svůj vztah.
Děťátko, co se všechno dělo ve tvé hlavičce?“ — „Ach, mnoho ne! Na fůry bláznivých nápadů se z ní dobývalo ven, jenže mně se vedlo pořád tak bídně, že se nemohly vyklubat.“ — „Má chudinko malá,“ řekl Sali, „ale myslím, že máš za ušima, co říkáš?“ — „To se pomaloučku dovíš, jestli mě máš hodně rád.“ — „Až jednou budeš mou ženou ?“ Verunka se zlehka zachvěla při tomto posledním slově a vtulila se Salimu do náruče ještě hlouběji, znovu ho dlouze a něžně líbajíc. Slzy jí přitom vstoupily do očí a oba pojednou zesmutněli: vzpomněli si na svou pramálo nadějnou budoucnost a na nepřátelství rodičů. Verunka si povzdychla a řekla: „Pojď, já už musím jít!“ A tak vstali a ruku v ruce šli ze žitniště. Vtom před sebou spařili Verunčina otce na číhané. Když Marti předtím potkal Saliho, sebral všechen malicherný ostrovtip zahálčivého nuzáka a začal zvědavě přemítat, proč asi jde sám do vsi, co tam má co dělat; vzpomněl si na včerejší příhodu, a loudaje se vytrvale k městu, připadl konečně na pravou stopu, čistě jen ze zášti a nevybité zlomyslnosti, a sotva to podezření nabylo určité podoby, ač se už proplétal ulicemi Seldwyly, obrátil se a klusal zase zpátky do vesnice. Tam svou dcerku marně hledal doma ve stavení i v houštinách okolo něho. Vzrůstající zvědavost ho poháněla ven na pole, a když tady objevil Verunčin košík, v kterém nosívala plodiny, ale děvče samo nikde nespatřil, začal slídit okolo sousedova žita; vtom právě z něho vyšly polekané děti.
Stály jako zkamenělé a Marti zprvu také jen stál a zlověstně se na ně díval, bledý jako šátek; potom se strašlivě rozběsnil a s výhružnými posunky a s nadávkami se zuřivě sápal na mládence, chtěje ho uchopit za hrdlo. Sali se uhnul a utekl o několik kroků nazpátek, poděšen tím zuřivcem, ale hned zase přiskočil, když viděl, že tatík teď místo něho chytil třesoucí se dívku, vyťal jí políček, až jí sletěl červený věnec, a že si omotává její vlasy okolo ruky, aby ji mohl odvléci s sebou a týrat ji dál. Bez rozmýšlení popadl kámen a udeřil jím tatíka do hlavy, zpola ze strachu o Verunku, zpola z prchlivosti. Marti se nejdříve zapotácel, potom se v bezvědomí sesul na hromadu kamení a strhl s sebou i Verunku, jež hrozně vykřikla. Sali ještě vyprostil její vlasy z ruky omdlelého a postavil ji na nohy; potom tu stál jako socha, bezradný a bez jediné myšlenky. Když dívka viděla, že otec leží jako
..............................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Podle všeho je prý nutno spojovat tuto událost s lodí sena z onoho kraje, která bez plavců přistála v městě, a má se za to, že mladí lidé loď odcizili, aby na ní prožili svou zoufalou a bohapustou svatební noc: opět příznak vzmáhajícího se znemravnění a zvlčilosti vášní.
