LOUKOTKOVÁ. JARMILANAVZDORY BÁSNÍK ZPÍVÁ
Československý spisovatel, Praha, 1988
edícia Žatva (51)
ilustrácie Josef Mištěra
preklad veršov Jarmila Loukotková
obálka Pavel Hrach
6. vydanie (v ČS 5.), 80.000 výtlačkov
22-019-88
beletria, životopisy, román,
472 s., čeština
hmotnosť: 938 g
tvrdá väzba s prebalom,veľký formát
stav: veľmi dobrý
NEPREDAJNÉ
*H-6-6*
Francois Villon je jméno, jímž podpisoval ve Francii v 15. století své verše básník, jehož skutečné příjmení toliko hádáme. Byly to verše buričské a rebelantské, psané jazykem neučesaným a slovy nevybíravými. Znala je pařížská chudina i vysocí hodnostáři, znali je studenti i pařížští měšťané. Jedni je přijímali s bouřlivým nadšením, druhé popouzely k nepříčetnosti. Byl v nich skutečný život, nebyla to uhlazená dvorská poezie, na jakou byly choulostivé uši Paříže zvyklé. Byl v nich osud štvance, pronásledovaného a vězněného, rváče se životem i opuštěného milence. A tyto verše se staly Jarmile Loukotkové východiskem k široce rozvrženému románu, v němž před očima čtenáře ožije Paříž básníkova mládí, Paříž studentů, šlechtických paláců i vykřičených krčem, kde všude byl Villon doma, kde uměl vždy stejně obratně šermovat ostřím slova i dýky se svými soky v lásce i s královskými biřici.
Studentské bitky, útěk z Paříže, vězení, toulky Francií - to vše se střídá v pestrém kolotoči Villonova života, který v daných podmínkách nemohl být ničím jiným než tragédií.
Širokou cestou se blíží tři ženy s přehršlí dětí.
Muž si je bez zájmu prohlíží. Náhle vytřeští oči a rychle je sklopí. Znovu s údivem vzhlédne a nenápadně se na ženy dívá.
Je to možné?
Zachvěje se vzrušením. Slyší srdce prudce bít. V hrudi ho zabolí něhou. Ulekl se, jak jeho cit je dosud živý.
Kateřina. Ale jak změněná.
Ona, jež bývala krásná, kypící životem a mládím, ona, model pro obraz v chrámu Matky boží - a za pět let po sňatku ztrhaná, neupravená, s rysy v tváři pokaženými patrně hádkami s manželem, paní Jolizová, dříve švitořící a dnes nemluvná, s postavou zohyzděnou porody, s prsy povislými a boky rozšířenými, s ústy zvadlými a s čelem, ne němž leží temnoty.
A její dvě sestry, dříve příslovečně škaredé, kterým Noel Joliz musel sehnat ženicha, aby se směl oženit s Kateřinou, se usmívají, pleť mají svěží, tvary těla i tváří jsou oblé, pohyby vláčné... Krasavice se z nich arciť nestaly, ale jejich obličeje jsou nyní docela pohledné, ale hlavně příjemné a vlídné. Nejstarší je těhotná, ale zřejmě jí to neubralo na pružnosti.
Villon se zahledí na děti. Snaží se rozpoznat, které patří Kateřině. Dvojčata, která si vedou nejdivočeji, jsou podobná Noelovi. Další tři děti se podobají Kateřině. Tedy pět. Za pět let pět dětí... Noel Joliz je snaživý.
Ubohá Kateřina. Villonovi je jí z celého srdce líto. Jak často na ni vzpomínal. Kolikrát se mu v žaláři zjevila ve snu. Láska, která nikdy zcela neuhasla, mu začíná proudit tělem. Kdybych tě tak mohl vysvobodit. Kdyby to bylo možné, učinil bych cokoli, abych toho dosáhl. Vzal bych si tě i s tvými pěti dětmi a miloval bych tě, Kateřino, miloval bych tě tak, že bys zapomněla, byla bys šťastná a nabyla bys znovu své ztracené krásy.
Sestry si vybraly lavičku proti Villonovu pařezu.
Chtěl tady na hřbitově vyčkat tmy a potom teprve se odvážit k domu U červené brány. Nyní se rozhodl jinak. Půjde hned.
Jeden Kateřinin kluk se k němu přiblížil a zvědavě si ho prohlíží. Volá: „Hele, mami, ten pán má voči jako čert!“
„Nech pána na pokoji,“ řekne kňouravě a unaveně Kateřina.
Ani ona mě nepoznala. Bohudíky. Ale kdo jiný by mě tedy poznal? Půjdu k strýcovi.
Vstane a pomalu se vleče cestičkou k bráně.
„To je škoda, dědečku,“ křičí za ním jedno z dětí, „myslely jsme si, že si s náma budete hrát na škatule!“
Přemýšlí, jak asi přijme neznámého tuláka bratr fortnýř; a bude-li to ještě ten, který jej před pěti lety po výprasku na ulici dovedl do jeho komůrky, zatopil mu v krbu a před strýcem chtěl ukrýt škorni, když ji za ním vhodili na klášterní schody. Ale ten už jistě není živ, již tehdy bylo stařečkovi třiaosmdesát let...
Vrata kláštera jsou otevřená.
Váhavě vstoupí. Nahlédne do vrátnice. Stařeček spí na židli s rukama v klíně. Osmdesát osm let je na světě, z toho šedesát let v klášteře a pětapadesát roků fortnýřem. Osmdesát osm let mravného a příkladného života. Mně je třicet, zabil jsem člověka, ztloukl jsem biskupa. Třikrát jsem byl ve vězení a dvakrát odsouzen k smrti. Přesto nepochybuji, bratře Blažeji, že bys mě zase dovedl na lůžko a zase schoval botu, i kdybys všecko o mně věděl.
Jde tiše po schodech. Pootevře dveře do klášterní jídelny. Nikdo tam. Jen aby mě nezahlédla strýcova hospodyně. Nakoukne do kanovníkovy pracovny. Je prázdná.
Je vůbec ještě sám strýc naživu?
Jistě je. V pracovně se nic nezměnilo. I bačkory jsou na svém místě za dveřmi.
Vezme za kliku strýcovy jídelny, kde trávíval odpoledne s několika milými knihami. Dveře krátce vrznou.
Kanovník se ohlédne.
„Ty?!“ zvolá se strachem i s radostí v hlase. Požehná se křížem a povstane z klekátka. Náruč i srdce se samy otvírají. V očích ho zasvědí, to ze soucitu nad Františkovou bídou.
„Vy jste mě poznal, strýčku?“
Věru, myslí si kněz, podle čeho jsem tě vlastně poznal?
„Musíš odtud.“
„Tak přece mě vyženete...“ Stydlivě sklopí oči a trpce povzdychne.
„Často u mne prohlížejí,“ rychle a omlouvavě vysvětluje strýc. „Musíš do bezpečí.“
„Vy mě máte ještě rád?“ Černé oči se k němu opět zvednou, jsou důvěřivé, obdivné a oddané. Knězi však připadají i hladové.
„Pojď do mé ložnice. Mám tam připravenou večeři. Hospodyně odešla na odpoledne k dceři.“ Jak zestaral, myslí si a je mu ho líto.
Villon hltá studenou pečeni. Jak zestaral, myslí si. Ale závidí strýci jeho přirozené stárnutí. Toho se já už nemohu dožít.
„Ani se mě neptáte, co jsem dělal.“
„Důležitější je, co chceš dělat dál.“
„Podat žádost o milost. Pět let už uplynulo.“ Myslí na mou budoucnost a myslil na ni vždy. Jenomže já už žádnou nemám.
„Pak si musíme pospíšit, dokud je místodržitelem ještě Robert d’Estouteville. Co nastoupil Ludvík, jeho postavení se povážlivě viklá. Čeká, že Ludvík za něho brzy dosadí svého člověka. - A co dál?“ Kněz je starostlivý a mluví tiše, jako by ho mohl slyšet někdo třetí.
„Mezitím bych se chtěl někde ukrýt.“ A obezřetně se rozhlédne.
„Pojedeš na můj statek do Gonesse. - A potom?“ Je klidně rozhodný a
.........................................................................................................................................
... posledná veta ...
Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe křídloma
do času, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, poletují,
a potom už nic, potom už nic - -
