LEVI, VLADIMIRPROBLEMATICKÉ DÍTĚ
aneb Umění být druhým
(Nestandardnyj rebjonok - Iskusstvo byť drugim)
Lidové nakladatelství, Praha, 1990
preklad Petr Kaška
prebásnila Helena Franková
doslov Jana Nováčková
obálka Michal Burda
ilustrácie Miloslav Jágr
1. vydanie, 26.000 výtlačkov
ISBN 80-7022-086-4
psychológia, pedagogika, rodina, výchova,
240 s., čeština
hmotnosť: 436 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
3,30 € PREDANÉ
*bib14* in *H-kris*
Jak nestát v cestě fyzickému a duševnímu zdraví dítěte,o smyslu dětství, o některých příčinách dětské osamělosti, o obtížných rodičích, proč se děti někdy nudí. To a na další otázky v knize autor odpovídá.
Předkládám vám několik variant z x možných a jednotlivá řešení závisejí na věku, charakteru, zkušenosti, na momentální situaci.
„Tys tomu dal, podívej se, kolik je hodin. A jak mně se chce spát. (Tobě ne?)"
„Spěte, hračky, spěte ... Hajej dadej ..."
„Včera (předevčírem) jsi touhle dobou viděl už DRUHÝ ZAJÍMAVÝ SEN!"
„Poslouchej, ty jseš chlapík. Dneska se ti chce v V PRAVÝ ČAS spát, koukej, jak se ti zavírá pravé oko ..."
„Zase jsem zapomněl ... Jak se vlatně řekne anglicky dobrou noc? Aha, good night. We shall go to sleep — je to tak dobře?"
„VEČERKA." (Neosobní stručný povel bez použití slovesa v rozkazovacím způsobu je dobrá forma působení na dítě, zvláště pro vznětlivé starší děti; když se vysloví klidně, rozhodně a nenuceně, ztlumí se podvědomá urážlivost imperativu.)
A nakonec prosté řešeni:
„Dobrou noc." (Může to být i s úsměvem. Můžeme dát dítěti i pusu.)
Je některá z těchto variant spolehlivá? Ne, ani jedna! Ale je dobré to, že jich je hodně, je zajímavé, že vůbec existují.
Vždycky se nějaká řešení najdou.
Určitě jste si stejně jako já nejednou všimli jedné mrzuté zvláštnosti: darujete mu (jí) knížku, nádhernou, vzácnou, strašně zajímavou a strašně užitečnou:
„TU MÁŠ. JE TO MOC ZAJÍMAVÉ, URČITÉ SI TO PŘEČTI."
„Dobře, díky. Přečtu si to."
A nečte ji.
„Tak přečet sis ji ?"
„Ještě ne, nestihl jsem to. Přečtu si ji. Určitě.“
Zas ji nečte. Chystá se, poctivě se chystá, ale co se dá dělat ... Louská kdejaký blábol, JENOM NE TOHLE. A nejhorší je asi to, že stejnou knížku, kterou mu nedbale doporučí nějaký Genka se slovy „ujde to", přelouskne od začátku do konce jako nic!
Příčiny snad nemusím ani vysvětlovat. Stačí si připomenout seznamy povinné školní četby ...
Je dobře známo, že z písničky se těžko vyhazují slova a muzika pak teprv ne. Naivně se domníváme, že slova, která adresujeme dítěti (včetně těch starších), jsou přijímána ve stejném významu,
jaký jim přikládáme my. Ano, co se musí, musí se, co je žádoucí, je žádoucí, co se nesmí, nesmí se ... Jenže my vůbec neslyšíme písničky našeho podvědomí, ani hudbu, zdaleka ne vždy libozvučnou, do níž si to všechno promění podvědomí vnímajícího dítěte.
Tady ji máte, tu hudbu.
„ACH, jak jsi slabý a nezralý, jak jsi malý a hloupý. “
„NO NE, ty jsi líný a nepořádný, zapomnětlivý, zbytečný, neodpovědný a nečestný!"
„JEJEJ, ty nejsi vůbec nic, nic neumíš!"
„PCHÁ, do pořádného člověka máš ještě daleko!"
„HELE, ty jsi na mně ještě závislý, nemůžeš mít svůj názor a prosazovat vlastní rozhodnutí, já tě řídím a ty jsi jenom hovádko bez vůle!"
„JÚ, jaký ty jsi nepředstavitelný blázen!"
„Hudry hudry..."
„Co je to za nesmysl, co je to za blábol? Nic takového mě ani ve snu nenapadlo!"
Správně, nic takového. (Připusťme, že nic takového.) Jenže KTOMU DOJDE při vašem invariantním, nabiflovaném chování, TOHLE SE STANE, když se neposloucháme uchem někoho jiného, když se nedíváme nikdy cizíma očima, když necítíme cizími smysly.
Tak se stane, že to nejnutnější a nejužitečnější — vlastně i nejvyšší a nejhezčí! — spojujeme DÍTĚTI s peklem, s pocitem vlastní méněcennosti a viny, s úzkostí a zlostí, s nudou a nemilovaností. Tak v zárodku ubíjíme i jeho touhu po pravdě i potřebu sebezdokonalování.
PROČ DĚLÁM STÁLE TUTÉŽ CHYBU? Přinejmenším pětkrát denně se přistihuju, že ve styku s dětmi i dospělými pokračuju vesele ve svých „hudry hudry" — a kolikrát se ještě přistihnu?
Setrvačnost stereotypů, setrvačnost napodobování, včetně napodobování sebe sama. Setrvačnost netrpělivosti a nedůvěry. Setrvačnost duševní tuposti a netvůrčího stavu, k čemuž přispívá zase řada dalších příčin ...
JAK SE DĚTI ZLEPŠUJÍ. Teď se asi divíte, jak je možné to, že většina dětí dokáže vyrůst ve víceméně normální dospělé.
Já se tomu taky divím, i když otázka normality u dospělých by vyžadovala zase zvláštní pojednání.
..............................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Ještě je brzy...
