POE, EDGAR ALLANJÁMA A KYVADLO A JINÉ POVÍDKY
Odeon, Praha, 1987
zostavil Josef Schwarz
ilustrácie Adolf Born
obálka Vladimír Nárožník
(v Odeone) 3. vydanie , 50.000 výtlačkov
01-037-87
beletria, próza krátka, poviedky,
416 s., čeština
hmotnosť: 967 g
tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: veľmi dobrý, prebal na chrbáte na jednom mieste natrhnutý
9,00 € DAROVANÉ
*H-5-2*
Poe se z hloubi lačného, po hmotných statcích dychtícího světa vznesl clo světa snů... Poeovy postavy nebo spíš Poeova postava, člověk s nesmírně pronikavými vlohami, člověk s ochablými nervy, člověk, jehož žhavá, trpělivá vůle vyzývá každou nesnadnost na souboj, jehož pohled se upírá na všechno s neúhybností meče, to je sám Poe ...
Žádný člověk, opakuji, nevyprávěl s větší magií o výjimkách lidského života a přírody; o horoucí zvědavosti rekonvalescence; o skloncích ročních dob, klesajících pod vyčerpávajícími přívaly jasu, o horkých, vlhkých obdobích par, kdy jižní vítr změkčuje a povoluje nervy jako struny hudebního nástroje, kdy se oči plní slzami, které nejdou ze srdce; o halucinaci, která nejdřív ponechává místo pochybnosti, ale brzy nabývá přesvědčivosti a rozumuje jako kniha; o absurditě, která se usídlí v rozumu a pak mu vládne s děsivou logikou; o hysterii, která násilím zaujme místo vůle, o rozporu, který vládne mezi nervy a duchem, a o člověku, který je do té míry rozpolcen, že dává bolest najevo smíchem. Analyzuje to, co je nejprchavější, váží to, co je nezvažitelné, a popisuje tím svým podrobným vědeckým způsobem, který má strašlivou účinnost, celý ten imaginární svět, jenž se vznáší kolem citlivého člověka a vede ho ke zlu ... Uprostřed této literatury, kdy už řidne vzduch, zakouší možná duch nejasnou úzkost, bázeň nachýlenou k slzám a srdeční obtíže, jež jsou doma na takových zvláštních a nesmírných místech. Ale obdiv je silnější, a pak, jeho umění je tak velké! Pozadí a rekvizity jsou přizpůsobeny citům postav. Jak samota přírody, tak ruch měst, všechno je popsáno se vzrušením a fantastičností. Tak jako Eugéne Delacroix, který povznesl své umění na úroveň velké poezie, i Edgar Poe rád rozhýbává své postavy na nafialovělých nebo nazelenalých pozadích, odkud se line fosforeskování hniloby a vůně bouře. Takzvaná neživá příroda má cosi ze živoucích bytostí a chvěje se s nimi nadpřirozeným galvanickým chvěním. Prostor se prohloubil opiem; opium v něm dává všem barvám magický smysl a rozeznívá všechny zvuky významnější zvučností. Občas se znenadání otevírají nádherné průhledy do jeho krajin přetékajících světlem a barvou a v hloubi jejich obzorů vyvstávají orientální města a stavby, změněné vzdáleností v páru, jež slunce zasypává zlatými dešti.
METODA DOKTORA TÉRA A PROFESORA PÉRA
Na podzim roku nepříliš vzdáleného jsem se na Na cestách po nejjižnějších provinciích Francie octl pouhých několik mil od jistého maison de santé neboli soukromého blázince, o němž jsem mnoho slyšel v Paříži i svých přátel z lékařských kruhů. Poněvadž jsem nikdy podobné sanatorium nenavštívil, nechtěl jsem propást tuto příhodnou příležitost, a navrhl jsem proto svému společníkovi (pánovi, s nímž jsem se náhodou seznámil před několika dny), abychom si tak na hodinu na dvě odbočili a ústav si prohlédli. Byl proti tomu — omlouvaje se předně, že pospíchá a za druhé že ho děsí, což je zcela běžné, pohled na lidi duševně choré. Prosil mě však, abych se na něho nijak neohlížel a klidně ukojil svou zvědavost, on že pomalu pojede dál, takže ho mohu ještě během dne dohonit. Když se se mnou loučil, napadlo mě, že přístup do ústavu nebude možná tak snadný, a sdělil jsem mu své obavy. Odpověděl, že nemám-li se osobně s ředitelem monsieur Maillardem, nebo nemám-li nějaký doporučující dopis, mohu opravdu narazit na potíže, neboť předpisy těchto soukromých blázinců bývají přísnější než řády veřejných nemocnic. Sám se prý před několika lety s Maillardem seznámil a pomůže mi aspoň tak, že se mnou zajede až k bráně budovy a představí mne; dovnitř mu však jeho vztah k duševním chorobám nedovolí vstoupit.
Poděkoval jsem mu a hned jsme zahnuli z hlavní silnice na travnatou stezku, která se asi po půlhodině jízdy bezmála ztrácela v hustém lese, pokrývajícím úpatí hory. Tímto zavlhlým, ponurým porostem jsme projížděli asi dvě míle a pak se před námi objevil zmíněný maison de santé. Byl to fantastický zámek, téměř na spadnutí, a sotva se dalo věřit, že pro svou starobu a zchátralost je vůbec obyvatelný. Jeho vzhled mi naháněl hrůzu; zastavil jsem koně a užuž jsem se rozhodl zamířit zpátky; pak jsem se však za svou slabost zastyděl a jel jsem dál.
Když jsme dorazili k bráně, všiml jsem si, že je pootevřená a že z ní vykukuje tvář nějakého muže. Vzápětí tento muž vyšel ven, oslovil jménem mého společníka, srdečně si s ním potřásl rukou a prosil ho, aby sestoupil z koně. Byl to sám monsieur Maillard. Byl to statný, vzhledný pán staré školy, uhlazených způsobů a vyzařovala z něho jistá vážnost, důstojnost a velmi výrazná autorita.
Můj známý mne představil a zmínil se o mém přání prohlédnout si ústavní zařízení. Jakmile ho monsieur Maillard ujistil, že se mi plně věnuje, rozloučil se a už jsem ho víckrát neviděl.
Když odjel, zavedl mne ředitel do malého, velice úpravného salónu, v němž kromě mnoha jiných známek vybraného vkusu bylo množství knih, kreseb, květináčů a hudebních nástrojů. V krbu plápolal přívětivý oheň. U klavíru seděla mladá, velice krásná žena a zpívala árii z Belliniho; jakmile jsem vstoupil, přestala zpívat a přijala mne s milou zdvořilostí. Měla tichý hlas a celé její vystupování bylo zdrženlivé. Měl jsem dojem, že v její tváři rozpoznávám stopy jakéhosi žalu: byla neobyčejně bledá, i když to byla bledost — aspoň v mých očích — ne nepůvabná. Byla v hlubokém smutku a probouzela ve mně smíšené pocity úcty, zájmu a obdivu.
V Paříži jsem se doslechl, že ústav monsieur Maillarda se řídí zásadami, jimž se obecně přezdívá „utišující metoda“ — že se tu vůbec nepoužívá trestů, že tu dokonce jen zřídkakdy nemocné zavírají, že pacienti, i když jsou tajně hlídáni, požívají zdánlivé svobody a že se většina z nich smí volně potulovat po budově a zahradách v občanských šatech jako lidé se zdravým rozumem.
To všechno jsem si uvědomoval a v hovoru s mladou dámou jsem se měl na pozoru — nebyl jsem si totiž tak docela jist, že je príčetná; ostatně jakýsi těkavý lesk v jejích očích mi dával tušit, že není duševně zdravá. Omezil jsem se proto jen na běžné náměty, které by podle mého mínění neznepokojily či nepodráždily ani šílence. Na všechno, co jsem říkal, odpovídala naprosto věcně, a dokonce i její vlastní originální postřehy zněly zcela rozumně; avšak moje letitá zkušenost s iracionálními projevy šílenství mne nabádala, abych nevěřil podobným důkazům normálnosti, a proto jsem zůstal během celé rozmluvy tak opatrný, jak jsem byl na začátku.
Potom přinesl elegantní sluha v livreji podnos s ovocem, vínem a jiným občerstvením, z něhož jsem si posloužil, a brzy nato dáma pokoj opustila. Když odešla, pohlédl jsem tázavě na svého hostitele.
„Ne,“ řekl, „ach ne — ta patří k rodině — to je má neteř — skvělá, vzdělaná žena.“
...........................................................................................................................................
... posledná veta ...
Honorární brigádní generál John A. B. C. Smith byl muž - byl muž, který
se rozpadl.
