VOZÁR, JOZEF - AUGUSTÍN RÁTH

VOZÁR, JOZEF

AUGUSTÍN RÁTH
Prvý slovenský rektor Univerzity Komenského

Veda, Bratislava, 2018
edícia Významní slovenskí právnici (2)
obálka Marek Petržalka
1. vydanie
ISBN 978-80-224-1711-2

životopisy, právo, dedikácia autora, podpis autora
240 s., čb obr., slovenčina
hmotnosť: 720 g

tvrdá väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

in *H-6-5*

Augustín Ráth (*2. jún 1873, Ružomberok - +12. marec 1942, Bratislava) patrí medzi najvýznamnejšie slovenské právnické osobnosti prvej polovice 20. storočia.

Svoju právnickú dráhu začal ako advokát v Ružomberku, neskôr pôsobil v Námestove a Bratislave, jeho aktivity boli širokospektrálne. Popri advokátskej činnosti založil noviny Orava a bol aj šéfredaktorom Slovenských ľudových novín. Pôsobil v Správnej rade Úvernej banky a zapojil sa i do volieb. Vedecká práca Augustína Rátha pod názvom Práva medzi mužom a ženou v Uhorsku položila základy právnej vedy na Slovensku. V roku 1907 sa stal spolupracovníkom renomovaného českého náučného slovníka — Ottův slovník naučný. Počas prvej svetovej vojny pôsobil ako sudca v Novom Sade, neskôr v Kruševaci. Po skončení vojny pracoval na juhoslovanskom Ministerstve spravodlivosti v Belehrade. Mal na starosti kodifikáciu zákonov. Za túto jeho činnosť mu udelili vyznamenanie Rad sv. Sávu tretej triedy.

Po návrate do Československa prednášal na Právnickej fakulte Univerzity Karlovej v Prahe, kde sa v roku 1920 habilitoval. Zároveň pracoval aj na Ministerstve unifikácie v Prahe vo funkcii prednostu odboru. V roku 1921 ho prezident republiky menoval za profesora občianskeho práva. Patril medzi zakladateľov Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave a bol jej prvým dekanom. V školskom roku 1921/1922 sa stal prvým slovenským rektorom Univerzity Komenského.

Augustín Ráth zastával viaceré významné funkcie v slovenských vedeckých spoločnostiach. Bol predsedom pobočky Štátovedeckej spoločnosti v Bratislave a od roku 1926 až do jej zániku v roku 1938 predsedom Učenej spoločnosti Šafárikovej. Na Právnickej fakulte UK pracoval do konca života.

PROKŮPEK, VÁCLAV - ZAKRYTO SLZAMI

PROKŮPEK, VÁCLAV

ZAKRYTO SLZAMI
Román psaný v letech 1933 - 36

Novina, Praha, 1937
edícia Hlasy země (10)
obálka František Podešva

beletria, román, dedikácia autora, podpis autora
192 s., čeština
hmotnosť: 302 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, dedikácia a podpis autora s vročením

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Nový román Václava Prokůpka nemění příliš dosavadní profil tohoto epika drobných lidí, typických osudů venkovského člověka, jeho prírody i zvířat, ale přece přináší některé nové stránky motivické a výrazové. Tento nový román je románem dvojí lásky: lásky k zemi a lásky k ženě. Bolestný svár oněch lásek naplňuje celé dílo, láska k ženě vítězí až do nadlidské obětovnosti. Mladý rolník Zeman obětuje všecky úspory pro zdraví své mladé ženy Marie, obětuje i kusy polí, jež těžce získal jeho otec, žijící ještě s ním na výměnku, obětuje vše se zatvrzelou urputností, chtěje tak zvítězit svou vůlí, vyrvat ženu, jež je mu kusem, ne-li smyslem života, blížící se smrti. Usiluje o to i tehdy, když všecko kolem je přesvědčeno o naprosté marnosti těchto obětí. A do tohoto jemného románového přediva milostné písně o hrdinské obětovnosti je vsazen kus poesie přírody, lásky k práci, lásky ke koním, té typické Prokůpkovy lásky. Vystupuje tu celá venkovská příroda a skutečnost, hlavně bolestná skutečnost sociální posledních let: zadlužení chalup a statků vydaných v šanc handlířské spekulaci, všecky typické bolesti selského života. Svěže je zachycen formanský život na vsi. Děj jde melancholicky vpřed, pln tesknoty a k tomu je úměrný i výraz: plný teskného ladění a podbarvený lyrickým dojetím.

Čas senoseče minul bez dešťů. S navečerem se nad západními lesy kupila mračna, stavěla se do temných hradů, ale přinesla jen spěch, nikoliv dešť. Sena byla už pod střechami a ani teď, když se už mladičkým otavám chtělo nové vláhy, proroci počasí nevěštili nic dobrého. Všechna země prudce vysychala, obilí ztrácelo zdravou zeleň, rychle začalo blednout a žloutnout. Špatná naděje pro rolníky, dvojnásob špatná v kraji, jehož vyschlá pole se vzpínají ve své žízni k nebesům. Starost o úrodu i píci rostla stejně prudce, jako začaly houstnout procesí žen ke studánkám, kam chodí pro vodu.

V Hlaholci je jen jedna taková studánka, v Hartmanově stráni. V její blízkosti tenkrát za války zakopali hlaholský zvon. U ní se teď, když voda v domácích studních klesala až ke dnům, scházely hlaholské ženy zrána, před polednem a krátce před stmíváním. Nebyly by to hospodyně, kdyby aspoň chvilinku nepostály a neřekly si, co je nového. Kdo se bude vdávat, koho si má brát Andula Brusáková a za kým chodí Koudelův Janek; a letos se tu hodně povídalo o mladé hlaholské selce. Žádná z hospodyň nedovedla porozumět, že slečna z městské kanceláře se dovedla vdát na zastrčenou ves, do dřiny a plahočení. Spíše to bývalo obráceně. Každá vesnická dívka nepřestávala pošilhávat po ženichu z města, ať byl jaký byl. Mladá selka už dlouho přímo seděla v myšlenkách všech chalupnic. Věru, její zjev k tomu vábil a víc ještě všechno její počínání. Zahrádka pod oknem mluvila zcela jasně o její lásce ke květinám. Snad ani jednou nepřišla z města, aby nepřinesla nové sazeničky a semena i cibule květin. Dříve to býval kouteček, plný kopřiv, už i křen tady bujel i pampelišky i babí hněv, jehož hlavičky se zrovna lepily na každého, kdo tudy prošel. A teď? Podívejte se! Květy svítí i rudnou po záhoncích, nejvíce na tom uprostřed, ten má podobu kruhu, a to je podoba prstenu, který ji sem přivedl.

A podívejte se Zemanovům do oken, kdykoliv jdete okolo! Jsou plničká pelargonií a begonií, roubení oken lemují laskavce. I selská jizba za nimi se změnila, ze všeho, co bylo u Zemanů, zbyl jen kříž uprostřed čelní stěny a po jeho stranách obraz Ježíše Krista a Panny Marie.

Podívejte se však za Marií i dál, do dvora i po celém stavení. Už ne jen před velkým svátkem, na Bílou sobotu, před poutí nebo před posvícením, Zemanův dvůr má zůstat navždy čistý. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A stařičkých výměnkářů.

KONRÁD, KAREL - FANFÁRY A HRANY

KONRÁD, KAREL

FANFÁRY A HRANY

Melantrich, Praha, 1949
graficky upravil J. Bursík
1.vydanie, 5.000 výtlačkov

beletria, próza krátka, eseje, dedikácia autora, podpis autora,
126 s., čeština
hmotnosť: 161 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na patitule venovanie autora s podpisom a s vročením 23.VII.1949

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Spisovatel Karel Konrád, jeden z nejhouževnatějších bojovníků za nový sociální řád, shrnul v této knížce zdravice našim význačným jubilantům a zemřelým spolubojovníkům i hrdinům, kteří se stali obětí šestiletého běsnění nacismu v našich zemích. Úvodní fanfárou vítá příchod Rudé armády v slavných květnových dnech pětačtyřicátého roku, další črtou se loučí s válečnou anekdotou, spolubojovnicí proti německé tyranii, pietně vzpomíná lidických mučedníků, varovně vyzdvihuje neblahou památku 15. března 1939 a jako prvnímu velkému muži tiskne pravici národnímu umělci Josefu Horovi. S. K. Neumann, V. Vydra, F. Šrámek, ministr V. Kopecký, Ivan Olbracht, primátor V. Vacek, spisovatelka M. Majerová, komponista Jaroslav Ježek, kritik B. Václavek, Ivan Sekanina, Jiří Wolker, J. Kratochvil, Julius Fučík, a mnoho a mnoho jiných defiluje před čtenářovými zraky, vyvoláváni Konrádovými jiskřivými a láskyplnými zdravicemi, životnými, plnými optimismu, prostými veškeré plačtivé sentimentality i tehdy, sklání-li se autor nikoliv nad živými obličeji, nýbrž pouze nad chladnou posmrtnou maskou svého oslavence. V pastelové galerii těchto Konrádových přátel a spolubojovníků jsou muži a ženy mnoha různých povolání, dělníci, inženýři, novináři, spisovatelé, herečky, politikové — ale jeden výrazný společný znak mají všichni: všichni ze všech svých sil a s plným zápalem svých čistých srdcí obětovali životy nejsvětějšímu poslání, jaké kdy mohlo být člověku vytyčeno. Boji za sociální spravedlnost lidstva.

MALÉ ZASTAVENÍ K 65. NAROZENINÁM NÁRODNÍHO UMĚLCE IVANA OLBRACHTA

Ivan Olbracht byl nadmíru zapáleným a velmi nadaným posluchačem filosofické fakulty, kde studoval historii. Ta byla již od dětských let jeho největší vášní; v rodinných památkách je sešit, tenký, ale rozložitý, na němž stojí psáno secesně ozdobnými písmeny: „Dějiny národa českého slovem i obrazem od Kamila Zemana“ (což je, jak známo, rodné jméno Olbrachtovo). Ale poznání čtvrtého občanského stavu, poznání údělu dělnické třídy zlákalo Ivana, aby od práce na historii desertoval: zběhl k praporu těch statečných a velikých bojovníků za práva, spravedlnost a štěstí přítomnosti; za budoucnost lidu.

Dnes, u příležitosti Ivanových pětašedesátých narozenin, může si naše dělnická třída přisvojovat s hrdostí všechny vzácné plody umění soudruha Olbrachta (i když je majetkem celého národa), neboť láska k těžkému osudu pracujícího člověka a vcítění se do jeho zápolení zrodila v Ivanovi, toužícím věnovat se výhradně dějezpytu, básníka a věštce.

Zradil historickou vědu, aby však do ní vstoupil sám, celý—: jako živoucí a vpravdě národní umělec.

Za 25 let (nebo abych mluvil s dějepisnou obřadností: za čtvrt století), co se již znám s Olbrachtem, zažil jsem nemálo historek, často zaostřených jako meč bohatýrů, který se dvakrát zrcadlí, jednou na stropě a po druhé v sklence vína, jak je tomu po zákonu ruských bylin.

V r. 1936—8 bývali jsme v létě ve Štoských kúpelích, obdařených, jako ostatně celé Slovensko, nadbytkem přírodních půvabů. Olbracht měl velmi rád Slováky, vždycky věřil ve velké nadání slovenského lidu.

Napadá mně, při vzpomínce na Štos, připomínka pro literární historiky: všimněte si, že všichni vášniví rybáři v české literatuře se vyznačují prazvláštní duševní a charakterovou čistotou, viz: Jiří Mahen, S. K. Neumann, Ivan Olbracht.

Ve Štosu bylo i několik adeptů krásného písemnictví, kteří přinášeli rané práce svého usilování Olbrachtovi; zvláště jedna spisovatelka, vynikající spíše tělesnými než slohovými vděky; její literární pokusy byly vskutku velmi mlhavých hodnot.

Ivan trpělivě přečetl rukopisy. Stačilo mu malé, jen zcela malé pokynutí, nepatrná neobvyklost autorova pohledu na sujet, na jeho rozvíjení anebo na vnitřní dění, a úplně kvůli tomu zapomněl na všechno podprůměrné předchozí líčení, aby dodával odvahy pisateli-začátečníku. Uplatňoval však vždy jedinou osobní výhradu, kouzelně vykládaje, že není přítel theoretisování, než jedno že může přece jen raditi: „Pište o skutečnostech se vší určitostí. Nepište nikdy — dejme tomu: pták zpíval na stromě. Ale vždy — na příklad —: kos zpíval na hrušni. . .“

Ivane Olbrachte, v tvém díle nezpívá jen kos nebo drozd. Ale všichni zpěvaví ptáci, kteří oblažují svými písněmi českou zemi!

PETRUS, JAN - JOZÍFEK

PETRUS, JAN

JOZÍFEK

Pokorný a spol., Brno, 1936
edícia Knižnice "Mládí"
ilustrácie F. Pokorný

beletria, knihy pre deti, dedikácia autora
112 s., čeština
hmotnosť: 193 g

tvrdá väzba
stav: výborný, na frontispice dedikácia autora akademickému maliarovi Oldřichovi Blažíčkovi s vročením 1939

NEPREDAJNÉ

*H-7-1*

Výchovný příběh pro chlapce dle vyprávění bělovlasého starce na Radhošti. Ze života českého básníka Josefa Kaluse.

3. JEDEN STAV ČEKÁ

Zdálo se však, zdálo, že to není pravda.

Když Jozífek uklidil kozy, zavřel jejich chlívek, vítala ho nízká světnička.

Plnila ji vůně vařených bramborů.

Okolo stolu seděla rodina. Byla vskutku četná. Krom otce a matky celá řada dětí, všecky odrostlejší. Jozífek byl z řádky opravdu nejmenší.

A přec již dorůstal.

Zasedl k ostatním. Vůně brambor vábila vyhladovělý žaludek a mléko k nim chutnalo znamenitě.

Plechové lžíce zvonily o okraj veliké mísy, sanice úst se kývaly, zuby pracovaly a božího daru vesele ubývalo.

Bylo dojedeno.

Lžíce naposledy zazvonily a potom utichly.

Nějaká vážná nálada byla v jizbici.

»Tak co ty?«

Krátká otázka prosekla rázem vzduch. Tatíček ji vyslovil a zadíval se Jozífkovi do tváří.

Jozífek se díval jako s nebe spadlý. Nečekal a netušil otázky, ač tušiti mohl, vždyť let mu přibylo a odchod ze školy byl vskutku již blízký.

»Já?« jenom mu proběhlo úzkými rty.

»No, pravda. O nás ostatních už každý ví, co je s námi. Jenom ty dorůstáš.«

Ačkoliv před chvílí, když kráčel po mezi, dobře odhadoval, co mu připravuje jeho další život, přec byl nyní nejíst. Cosi jako matné přání se mu chvělo v duši, ale přece neměl dost odvahy, aby je nahlas vyslovil. Rád by studoval. Ale neodvážil se to říci.

Jeho tatíček byl tkadlec a časy byly zlé. Tkalců už tuze moc. Tovary se velice těžko prodávaly.

A Jozífek byl poslední ze čtrnácti dětí.

A tak neměl veselých křtin. Nebylo radostného svátku. Nepekly se koláče, nepřišli hosti, nezvonily sklenky a nepilo se dítěti na štěstí.

Ale mamička ho měla přece jen velice ráda. Nejednou sevřela jej ve svém náručí, zlíbala horkými polibky.

VOLAVKOVÁ, HANA - MALÍŘ VIKTOR BARVITIUS

VOLAVKOVÁ, HANA

MALÍŘ VIKTOR BARVITIUS

Jan Štenc, Praha, 1938

monografie, výtvarné umenie, životopisy, dedikácia autora
144 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 416 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, na predsádke podpis autorky s vročením 1945

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Když roku 1902 Viktor Barvitius zemřel, nebyl téměř jeho odchod ze života v české veřejnosti zpozorován. Jen ze zpravodajské povinnosti přinesou Národní listy několikařádkovou noticku o jeho úmrtí, a přece ztratil v Barvitiovi pražský kulturní život osobnost, která po celé půlstoletí vynikajícím způsobem zasahovala do jeho běhu. Nejprve jako malíř a Cech, později jako správce Obrazárny, německý kulturní Činovník i odborný spisovatel, hrál Barvitius v uměleckém dění pražském vždy důležitou úlohu. Jako jeden z prvních moderních realistů, druh Pinkasův a Purkyňův, zapsal se malířským dílem svých mladých let významně do dějin novějšího českého umění; později pak, když přešel do německého tábora a stal se musejním ředitelem, získal si nemalé zásluhy o ústav, který mu byl svěřen, a vykonal také ostatní svou činností dobrý kus práce. Mlčení, jež se rozhostilo po jeho smrti, neznamenalo jenom, že jeho malířská tvorba upadla již tehdy v úplné zapomenutí, anebo, že by jeho působení na poli teoretickém a organisačním bylo snad zneuznáno. Mnohem více platilo jeho politickému přesvědčení. Viktor Barvitius, kdysi příslušník českého kulturního tábora, změnil se totiž později nejen ve vlažného rakouského utrakvistu, nýbrž přešel dokonce na břeh ofensivního němectví. Proto nebyla jeho smrt provázena větší účastí s české strany a proto také po právu želely jeho odchodu Deutsche Arbeit a Bohemia více než český tisk. Německé nekrology šíří se sice velmi pochvalně o Barvitiově významné účasti ve veřejném kulturním životě Němců v Čechách, pomíjejí však přitom téměř důsledně jeho malířskou minulost. Povšimněme si, že to není z nedopatření, neboť tento poměr k Barvitiovi-malíři zachovává i nadále všechna pozdější německá literatura. Ještě R. Hönigschmidt, když roku 1928 píše do časopisu „Witiko“ článek o německém umění v Moderní galerii, neuvádí ve svém přehledu retrospektivní části ani Barvitiovo jméno, přestože německá sekce Moderní galerie zakoupila již delší čas před tím řadu jeho prací. Pro německou literaturu neplatí tedy vlastně Barvitius za německého malíře. S podobně nejasným stanoviskem k Barvitiově osobě setkáme se však na krátkou dobu i v české literatuře: je to v létech devadesátých, kdy Barvitius se hlásí, ještě činný a plný života, sám k Němcům. Tehdy není uveden, ač vystavuje na Jubilejní výstavě, v Hostinského pojednání z roku 1894. Hned na to, v Památníku Akademie z roku 1898, figuruje však již jeho dílo v souboru české tvorby. Od dob Mádlova článku v Památníku se pak o Barvitiově národnostní příslušnosti už nikdy neuvažovalo a náš umělec byl tak bez diskuse přijat do kruhu českých výtvarníků. Harlas a Jiřík, stejně jako Jiránek a Matějček vůbec se už o otázce národnostní nezmiňují.

Až do r. 1915 bylo Barvitiovo dílo známo jen úryvkovitě, z prací vystavených na jubilejních výstavách, Zemské r. 1891 a Krasoumné Jednoty r. 1908. Možnost vytvořiti si úplnější představu o jeho vývoji a charakteru poskytla teprve posmrtná Barvitiova výstava, uspořádaná r. 1915 sice utrakvistickou Krasoumnou jednotou, ale vyvolaná v život, jak vystihl Mádl, mladým českým uměním, které si hledalo svou retrospektivu. Ve třech článcích, jimiž Mádl tuto první Barvitiovu výstavu doprovodil, byl zároveň po prvé načrtnut Barvitiův umělecký profil, který obohatili detailními rozbory obrazů V. Kramář, R. Kuchynka a V. V. Stech. Po roce 1915 setkáváme se s ojedinělými reprodukcemi Barvitiových obrazů ve Zlaté Praze, které jsou ohlasem nově probuzeného zájmu o dílo našeho umělce. Systematičtěji publikuje pak Barvitiovy práce v Topičově sborníku 1924 K. Herain, zároveň s obsáhlejší studií. Rok na to byla uspořádána nová výstava, v níž byla ukázána Barvitiova tvorba v souvislosti s Pinkasem, Purkynčm a Chittussim, v duchu koncepce Jiránkovy, která tyto umělce po prvé spojila ve skupinu t. zv. francouzských realistů. V referátech o této výstavě byl také naznačen, někdy velmi výstižně (J. R. Marek), rozdíl mezi jednotlivými členy této skupiny a Barvitius tak určitěji charakterisován. Na Barvitia-Němce se při tom už vlastně zapomnělo. Až v roce 1934 vrací se opět Arne Novák, ve vzpomínce stého výročí umělcových narozenin, k národnostnímu aspektu barvitiovského problému. Zde navazuje také tato knížka. Budiž ještě připomenuto, že na musejnickou činnost Barvitiovu upozornila výstava v Obrazárně vlasteneckých přátel umění roku 1932, na jeho působení publicistické pak H. Volavková (v Salonu 1934 str. 12. č. 7.)

FILIPI, JOSEF JAROSLAV - S MASARYKOVÝMI

FILIPI, JOSEF JAROSLAV

S MASARYKOVÝMI
Hrst vzpomínek

Čin, Praha, 1947
edícia Živá věda (24)
obálka Viktor Nikodem
1. vydanie

história, životopisy, dedikácia autora
172 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 422 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, osobné venovanie autora s podpisom, bez datácie

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Lidí, kteří byli nablízku profesoru Masarykovi a jeho rodině, je už málo.

A ještě méně je těch, kteří umějí své vzpomínky vypsat tak pravdivě a s takovou láskou, jak to udělal ředitel státních odborných škol Josef Jaroslav Filipi, který nás uvádí přímo do Masarykovy rodiny.

Při četbě Filipiho vzpomínek vidíme nejen realistický obraz Masarykův, ale poznáváme také paní Charlottu, a z přátelských rozmluv a příhod se dovídáme snad po prvé, kdo byl Herbert Masaryk. Autor ovšem nemohl zapomenout ani na ostatní členy Masarykovy rodiny, na Alici, na Olgu a na Jana.

Masarykovi byli střediskem českého národního života. A tak se ve vzpomínkách Filipiho objevuje v souvislosti s Masarykovými mnoho jmen a postav našeho veřejného a uměleckého světa. Všechny čtenáře budou jistě velmi zajímat Masarykovy rozhovory a úsudky o nich a Masarykův poměr k nim. Filipiho vzpomínky přinášejí mnoho nového, co jsme o Masarykovi dosud nevěděli a jsou při tom příspěvkem k dějinám našeho života před první světovou válkou. Autor je napsal už v roce 1938, tehdy však nemohly být uveřejněny. S tím větším zájmem a potěšením si je přečteme nyní.

Několik neznámých reprodukcí a dokumentárních fotografií doplňuje tuto krásnou knížku, která se přes svůj skromný cil dobře připojuje ke všem vzpomínkovým dílům o Masarykovi.

Hodnotu přímého svědectví a živost vypravování jistě všichni oceníme a jsme za ni autorovi vděčni.

Drobné historky

»Ještě jako profesor jsem dělal svým dětem Mikuláše,« přiznal se president Masaryk Karlu Čapkovi.*

Ano, dělal.

Bylo to v prosinci 1895, kdy nám, Mitrovskému a mně, Herbert v předsíni pošeptal:

»Dnes u nás bude Mikuláš.«

Pan profesor poseděl po svačině jako obyčejně na kus hovoru, ale když se zešeřilo, ztratil se jakoby na procházku. Zatím šel jenom do kuchyně, kde bylo připraveno biskupské roucho, které mu služka pomohla ustrojit.

Za chvíli zacinkal v předsíni zvonek.

»Mikuláš!« vykřikl Jenda, Olinka sebou polekaně trhla a hup mamince na klín.

Do dveří vstupoval vysoký stařec s dlouhým bílým vousem, oděný sněhobílým rouchem a zlatým ornátem, s mitrou na hlavě. V jedné ruce třímal dlouhou berlu, v druhé nesl košík s dary. Olinka se tulila k matce, ale Jenda se šibalsky usmíval, ten Mikuláše hned poznal a větřil, že z toho kyne něco dobrého.

»Dobrý večer všem!« pozdravil vážně velebný stařec.

»Pěkně vítáme, pane Mikuláši,« odvětila paní Masaryková.

Mikuláš kráčel zvolna ke stolu, u něhož jsme seděli.

Přistoupil nejprve k paní s dceruškou a vyptával se Olinky, je-li poslušná a zdali se modlí.

»Pane Mikuláši, Olinka je hodná, poslouchá hezky tatínka i maminku a ráda se modlí,« odpovídala za dcerku maminka.

»Tož ji musíme něčím pěkným podarovat, když je tak hodná,« pravil Mikuláš a vyndával z košíku panenku, knížku a něco sladkého.

Potom se obrátil k Jendovi a ptal se přísně:

»A co ty, učíš se dobře, posloucháš a modlíš se?«

Jan odpovídal sám a chválil se jen což, až jsme se všichni musili smát. Když matka jeho slova potvrdila, dostal i on nějakou knížku a mlsotu.

Potom se Mikuláš obrátil k velkým, po řadě je vyzpovídal, a když ho všichni ujistili o svém dobrém chování, dostali také oni dárky. Já s Mitrovským jsme dostali po několika výborných tužkách kohinurkách.

Na konec Mikuláš ještě všecky napomenul, aby byli i nadále hodní a dobře se učili, slíbil, že se napřesrok přijde zas podívat, a zeptal se, kde je dnes tatínek?

Osmělená Olinka, jejíž tvářičky hořely radostí, že to tak dobře dopadlo, vykřikla:

»Šel na procházku!«

Mikuláš ho vzkázal za obecného veselí pozdravovat, a jak vážně přišel, tak vážně zase odešel.

Když za chvíli vstoupil pan profesor, oblečený zase do civilu, do pokoje, zvěstovala mu Olinka radostně, že tu byl pan Mikuláš, pochlubila se jeho dárky a nezapomněla dodat, že ho pan Mikuláš vzkázal pěkně pozdravovat.

To měl tatínek radost!

JOHN, JAROMÍR - VOJÁČEK HUBÁČEK

JOHN, JAROMÍR

VOJÁČEK HUBÁČEK
a jeho pouť do mohamedánského nebe
Podivuhodné příhody
českého vojáka ve světové válce

Melantrich, Praha, 1939
ilustrácie Antonín Strnadel

beletria, knihy pre deti, dedikácia autora
104 s., čeština
hmotnosť: 527 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: prebal po krajoch ohnutý, kniha vo výbornom stave, venovanie autora s podpisom z roku 1939

NEPREDAJNÉ

*H-6-2*

Podivuhodné příběhy českého vojáčka ve světové válce, poslaného kouzelníkem Bišámem do horoucích pekel.

Jaromír John vylíčil v „Rajském ostrovu“, jak rostla naše mládež v době budování Národního divadla. Postavou vojáčka Hubáčka vytvořil českého člověka, který se octne v ráji, ale umírá věčnou touhou po vzdálené, byť i malilinké vlasti. Za světové války dostal se vojín Hubáček do Makedonie, překročil práh tajemného tureckého domu a kouzelník Bišám poslal ho do horoucích pekel. Vojáček Hubáček se nedá. Bojuje se všemi zlými duchy pekel, přemůže je a otevírá se mu mohamedánský ráj. Vojáček Hubáček se dívá z ráje na zemi. Co je ta země? Jen prášek ve vesmíru. Co je na té zemi Evropa? Jen malé políčko v rámci oceánů! Co jsou v té Evropě Čechy? Ještě menší políčko, jen tak tak, že je Hubáček pozná. Ale pátrá dál: kde je jeho vesnice, kde je jeho chaloupka, kde je domov? Tam se konečně vrací Hubáček a tam prožije své štěstí s milovanou Márinkou. — Dílko Johnovo je čarovné vypravování o touze po domovu, kouzelná báj o lásce k vlasti, pohádka o českém srdci, které se nikde ve světě neztratí. Je to kouzelná knížka pro mladé i pro dospělé, dílko radostné, prozářené něžným a hlubokým citem.

S barevnými obrázky Antonína Strnadela.