Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

Zobrazujú sa príspevky s označením článok. Zobraziť všetky príspevky
Zobrazujú sa príspevky s označením článok. Zobraziť všetky príspevky

štvrtok 17. marca 2022

"KRIMINALISTIKA VE SLUŽBÁCH HISTORICKÉ VĚDY"

Keď spracúvam stará knihy a pridávam ich do ponuky, tak nimi aj listujem. Keď však naďabím na niečo zaujímavé, tak aj čítam. Preto mi pridávanie kníh do ponuky trvá niekedy tak dlho...;)
Keď som listoval kompletným ročníkom 1980 časopisu "Kriminalistický sborník", tak mi pohľad padol aj na obrázok A. S. Puškina. Čo tu, v tomto zborníku, robí Puškin? Autor rozoberá smrť básnika, ktorá, ako všetci isto viete, nastala po súboji. Autor dokázal aj do tejto historickej témy vtesnať zopár ideologických fráz, ale inteligentný čitateľ to isto pochopí. Tak vám prajem príjemné čítanie a verím, že vás článok zaujme.


KRIMINALISTIKA VE SLUŽBÁCH HISTORICKÉ VĚDY

in: Kriminalistický sborník 5/1980

autor: JUDr. JAN MUSIL, CSc., katedra kriminalistiky právnické fakulty UK v Praze

Mnoho historických problémů, nad nimiž po celá desetiletí nebo staletí visely otazníky, se podařilo rozřešit aplikací moderních metod z jiných vědních oborů, mj. též z oblasti kriminalistiky. O jednom z takových případů se zde zmíním.

I.

Souboj a smrt největšího ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina (1799—1837) byly dramatickou tečkou za životem plným vášně, štěstí i hoře. Nesmyslný výstřel z ruky nicotného donchuána z řad petrohradské „zlaté mládeže“ ukončil básníkův život na samém vrcholu jeho tvůrčích sil. Puškinova smrt otřásla svou zbytečností svědomím současníků a vyvolala nezbytně otázku: Které síly stály v pozadí celé tragické události? Kdo vmanipuloval impulsívního a lehce vznětlivého básníka do nezáviděníhodné role, v níž vystupoval jako terč ostře nabité pistole?

A ačkoli pouhé položení oné prastaré latinské formule Cui bono? (Čí prospěch? Kdo má ze zločinu užitek? ) nabízelo odpověď o skutečných vinících básníkovy smrti, přesto postava onoho konkrétního intrikána, stojícího v zákulisí tragédie, zůstávala dlouho skryta.

Jen stručně si zde připomeneme, co Puškinově smrti předcházelo:

Puškin, sám příslušník šlechtického stavu, žijící v blízkosti carského dvora, si brzy pro své nekonformní a demokratické názory, vyzařující z jeho díla, vysloužil nenávist představitelů své třídy, k níž patřil pouze svým původem, nikoli však svými názory a svým dílem. V parazitním prostředí dvorské smetánky byl básník, opatřující si svůj příjem prací svého mozku, cizorodým prvkem. Není divu, že se stal záhy obětí intrik, pomluv a šikanování, příznačných pro carský dvůr a „vyšší“ petrohradskou společnost. Každý prostředek mohl být dobrý k tomu, aby umlčel nepohodlného básníka.

Georges-Charles de Heeckeren d'Anthès



Nepřátelé vycítili, že Puškinovým lehce zranitelným místem je jeho manželství. Sňatek s Natálií Nikolajevnou Gončarovovou, uzavřený v roce 1831, nepřinesl poetovi štěstí. Vyhlášená krasavice přitahovala ve společnosti příliš mnoho pozornosti, která jí lichotila a které se nechtěla bránit. V roce 1836 nezůstalo bedlivým zrakům dvorních klepen utajeno, že v blízkosti Natálie Nikolajevny se příliš často pohybuje čtyřiadvacetiletý důstojník gardového jezdeckého pluku Georges d’Anthes. Tento baron francouzského původu byl typickým reprezentantem mravů své doby. Za hezkou tváří, šarmem a konverzační duchaplností, s nimiž slavil velké úspěchy u dam, se skrývala duševní prázdnota.

Začátkem listopadu 1836 obdržel Puškin anonymní dopis, hanlivě nadepsaný jako „diplom řádu paroháčů“, obsahující zlovolné narážky na údajný poměr mezi jeho ženou a ďAnthesem. Hrdý básník, dbající až příliš nedůtklivě na svou čest a na čest své ženy, se nechal snadno vyprovokovat a poslal dne 5. 11. 1836 ďAnthesovi výzvu k souboji. Tehdy se do věci vložil ďAnthesův adoptivní otec, nizozemský vyslanec u carského dvora, baron von Heeckeren. Podařilo se mu Puškina přesvědčit, že ďAnthes ve skutečnosti nemiluje jeho ženu, nýbrž její sestru Kateřinu Gončarovovou. Tuto hru přijal za svou i d’Anthes, který na důkaz této verze se dokonce 10. ledna 1837 s Kateřinou oženil. Za těchto okolností vzal Puškin svou výzvu k souboji zpět.

Avšak již koncem ledna 1837 dostává Puškin další anonymní dopis, v němž je popsána údajná tajná schůzka jeho ženy s ďAnthesem v soukromém bytě. Pisateli tohoto listu muselo být na základě znalosti Puškinovy povahy a jeho reakce na první anonymní dopis zřejmé, že takováto informace nemůže vznětlivého básníka nevyprovokovat. Co sledoval anonymní intrikán, jestliže za těchto okolností usedl k papíru? Nelze než usoudit, že za touto perfidní hrou se skrýval zlý úmysl, prahnoucí po tom, aby Pušikna přivedl před ústí hlavně. Bohužel, zrůdná kalkulace tentokrát vyšla!

Puškin byl obsahem anonymního sdělení nesmírně rozhněván. Na základě nám nejasných okolností chybně usoudil, že pisatelem anonymních dopisů je baron von Heeckeren, jehož navíc podezíral z toho, že svého adoptivního syna ďAnthese navádí k nízkému a nečestnému jednání vůči jeho ženě. Jestliže v první části svého úsudku se Puškin mýlil, dá se konstatovat, že druhý důvod jeho podezření byl zcela oprávněný. Von Heeckeren byl skutečně vůdčí osobností v prostředí petrohradské „elity“ a o amorálních zábavách, provozovaných v jeho domě, se všeobecně vědělo.

Puškin zaslal 26. 1. 1837 baronovi Heeckerenovi dopis obsahující velmi ostré a z hlediska tehdejšího bontónu nesporně urážlivé výroky jak na Heeckerenovu, tak ďAnthesovu adresu. Heeckeren ukázal dopis d’Anthesovi a ten ještě téhož dne poslal Puškinovi výzvu k souboji. Puškin výzvu bez nejmenšího zaváhání přijal.

Autor: Orest Kiprenskij – GwHXH-oqLPXL8g at Google Arts & Culture, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=13498592
A. S. Puškin - Autor: Orest Kiprenskij



II.

Dějepisci se dodnes nemohou shodnout, kdy a kde vznikl obyčej soubojů. Jeho počátek nelze hledat v pradávném institutu „soudního souboje“, používaného jako důkazní prostředek v starověkém a středověkém soudním řízení — tu jde o něco jiného. Souboj je chápán jako prostředek ke zjednání zadostiučinění uražené osoby. Byl definován jako boj smrtícími zbraněmi mezi dvěma osobami, konaný na výzvu pro způsobenou urážku na cti v přítomnosti svědků (sekundantů) obou stran, upravený pravidly „rytířské povahy“.

Souboje se značně rozšířily vlivem hugenotských válek ve Francii a třicetileté války v 16. a 17. století a jejich vlna zasáhla celou Evropu. K soubojům, končícím velmi často tragicky, vedly většinou malicherné spory, hádky a pomluvy, vznikající při pitkách, hostinách, hazardních hrách a různá milostná dobrodružství. Přes tyto prozaické, ba banální příčiny, byly souboje obestřeny nimbem „rytířského ducha“ a byly vyhrazeny pouze pro šlechtu a důstojnictvo. K rozšíření soubojů přispěla výchova důstojnických sborů v absolutistických armádách, jejichž příslušníci se museli vzdát důstojnické dráhy, když se odmítli bít v souboji. Souboje přežívají v nezanedbatelné míře až do začátku 20. století. Ještě v roce 1905 zaznamenávají statistiky rakousko-uherské armády 60 soubojů.

Seznamy obětí soubojů by byly obsáhlé. Je mezi nimi např. též ruský básník Michail Jurjevič Lermontov (+ 1841), nebo socialistický předák Ferdinand Lassal (+ 1864). Také německý básník Heinrich Heine, ač sám byl programovým odpůrcem soubojů, podstoupil souboj, ze kterého šťastně vyvázl.

III.

Pravidla soubojů měla povahu obyčejovou. Zpočátku byla nepsaná, teprve v 18. a 19. století vycházely různé písemné příručky, z nichž mezinárodního uznání dosáhla pravidla Chateauvillardova z roku 1836 a Bolgárova z roku 1880.

Účelem souboje bylo opatřit si zbraněmi zadostiučinění za urážku. Urážky, pro něž se konaly souboje, byly rozdělovány do tří skupin:

1. urážka jednoduchá, zpravidla z nezdvořilosti,

2. urážka pohanou, nadávkami nebo nařčením z nečestných skutků,

3. urážka úderem.

Souboj se musel konat v přítomnosti sekundantů, jejichž role byla velmi důležitá. Před soubojem bylo jejich povinností zprostředkovat mezi oběma protivníky podmínky utkání, sepisované ve formě protokolu. Ujednané podmínky stanovily formy souboje, počet kroků a počet výstřelů. Na místě souboje vyhledali sekundanti nejvhodnější místo zápasu, vyznačili stanoviště, vzdálenosti a bariéry. Jejich hlavní úlohou bylo potvrzení, že u obou stran existuje rovnost zbraní a že žádný ze soků nemá u sebe předměty nebo zařízení, které by porušovaly zásadu rovnosti. Sekundanti také připravovali a nabíjeli zbraně.

Došlo-li k porušení pravidel při souboji, bylo povinností sekundantů zarazit boj i s nasazením vlastního života. V takovém případě měli sekundanti sepsat protokol a věc odevzdat soudu.

Časem se vyvinulo mnoho druhů soubojů, z nichž nejčastější byly souboje na šavle a na pistole. Z pistolových soubojů byly nejrozšířenější dva:

a) s pevným stanovištěm a volnou ranou,

b) s postupem protivníků proti sobě (s bariérami).

Co do způsobu ukončení souboje se rozeznávaly 3 druhy:

souboj do objevení se prvního krvácení,

souboj do doby, kdy jedna ze stran nemůže pokračovat v boji (zpravidla do způsobení těžké rány),

souboj do smrti jednoho z protivníků.




IV.

Puškinovým sekundantem byl ženijní podplukovník Danzas, sekundantem ďAnthese byl francouzský diplomat ďArchiac. Oba ujednali a protokolárně sepsali tyto podmínky souboje: 

„1. Oba protivníci budou postaveni ve vzdálenosti dvaceti kroků od sebe, každý pět kroků od jedné ze dvou bariér vzdálených od sebe deset kroků.

2. Ozbrojeni každý jednou pistolí, postupují na dané znamení proti sobě, v žádném případě však ne za bariéru.

3. Kromě toho je dohodnuto, že po výstřelu nesmí jeden ani druhý protivník změnit místo, aby ten, kdo vystřelil první, vyčkal v každém případě výstřelu ze strany protivníkovy ve stejné vzdálenosti.

4. Vystřelí-li oba protivníci bez výsledku, začne se znovu jako poprvé. Protivníci budou postaveni na původní vzdálenost dvaceti kroků při zachování obou bariér i předchozích podmínek.

5. Svědkové budou povinni všemožně prostředkovat mezi protivníky stran terénu.

6. Podepsaní svědkové této záležitosti pověření plnými mocemi zaručují svou ctí přísné zachování tu uvedených podmínek, každý pro svou osobu.

27. ledna 1837, 2 1/2 spoledne. “

Souboj se uskutečnil 27. ledna 1837 kolem 17. 00 hod. za branami Petrohradu u Černé říčky. Sekundanti odměřili vzdálenost, nabili pistole a Danzas dal znamení k souboji. Oba soupeři se k sobě rychlými kroky blížili. D’Anthes nedošel až k bariéře, zamířil a vypálil jako první. Zasažený Puškin upadl a pistole mu vypadla z ruky do sněhu. Po chvíli se však probral a prosil, aby mu podali druhou pistoli. Nebyl schopen se postavit na nohy. Vsedě, opíraje se levou rukou o zem, dlouho mířil a vystřelil. Když spatřil, že po jeho výstřelu ďAnthes upadl, odhodil Puškin pistoli a ztratil vědomí.

Zranění ďAnthesovo bylo poměrně lehké. Kulka prolétla masitou částí ruky a odrazila se od jakéhosi tvrdého předmětu, takže nevnikla do těla.

Zato Puškinovo poranění bylo lékaři ihned prohlášeno za smrtelné. Protivníkova kulka mu zasáhla břicho a roztříštila páteř. Během dvoudenního umírání trpěl nesnesitelnými bolestmi. Dne 29. 1. 1837 Puškin zemřel. Po pohřbu, konaném z obav před nepokoji za silné policejní pohotovosti, nařídil car jeho tělo tajně převézt do Svjatogorodského kláštera u Pskova.




V.

Souboje byly nejen v Rusku, ale i v jiných zemích přísně zakázány. V Rusku platil v té době vojenský trestní zákon Petra I. z roku 1702, který hrozil trestem smrti nejen přímým účastníkům souboje, ale i sekundantům bez ohledu na výsledek boje.

Je však nepopiratelným faktem, že k přísnému potrestání se přikračovalo málokdy. Proti reformním snahám některých osvícenských panovníků stálo mocensky silné mínění šlechty a důstojnické kasty, která v soubojích spatřovala jedno ze svých „rytířských“ privilegií. Mnozí panovníci, např. Napoleon, souboje tolerovali; domnívali se totiž, že souboje jsou jedním z prostředků, jimiž se podporuje bojechtivost důstojnického sboru.

A tak bylo běžnou věcí, že účastníci soubojů vyvázli velmi často beztrestně nebo jen s velmi mírnými tresty. Rovněž porušení pravidel souboje některým z účastníků, které mělo být důvodem k tomu, aby zabití při souboji bylo kvalifikováno jako vražda, bylo často vyšetřováno nedůsledně a jen zřídkakdy skončilo potrestáním viníka.
VI.

Ještě v den Puškinovy smrti podepsal car Mikuláš I. rozkaz, kterým nařizoval vyšetření celé záležitosti vojenským soudem.

K odpovědnosti byli povoláni ďAnthes a Puškinův sekundant Danzas; druhý sekundant ďArchiac požíval diplomatické imunity a nebyl stíhán. Vyšetřování bylo svěřeno speciální soudní komisi, zřízené u gardového jezdeckého pluku, u něhož sloužil ďAnthes, které předsedal plukovník Brevern. Funkci vyšetřujícího soudce vykonával vojenský soudce Maslov.

Krátce po souboji se vynořila vážná podezření, že ďAnthes porušil pravidla čestného souboje. Tvrdilo se, že podmínkám odporovala již ta skutečnost, že ďAnthes vystřelil dříve, než došel k bariéře. Objevily se hlasy tvrdící, že pod oděvem měl kovovou síťku, která ho uchránila před těžším zraněním.

Přes tato vážná podezření bylo vyšetřování vedeno velmi povrchně a mnoho okolností souboje zůstalo neobjasněných.

Vojenský lékař Štefanovič ohledal zraněného ďAnthese a potvrdil, že kulka po proniknutí svalem ruky nezasáhla kost, ale narazila na jakýsi tvrdý předmět a změnila svou dráhu. Vyšetřovací komise, aniž by věc hlouběji objasnila, uzavřela, že oním tvrdým předmětem byl knoflík uniformy.

Výslechy se zaměřovaly hlavně na vztahy mezi d’Anthesem a Puškinovou manželkou Natálií Nikolajevnou. Avšak i v tomto směru bylo vyšetřování přerušeno na tajný pokyn samotného cara s odůvodněním, „aby paní Puškinová nebyla bez příčiny urážena“.




Již 16. 2. 1837 bylo vyšetřování skončeno a byla podána obžaloba. Výrokem soudní komise ze dne 19. 2. 1837 byli ďAnthes a Danzas odsouzeni k trestu smrti oběšením, přičemž v dodatku rozsudku se pravilo, že trestu by podléhal rovněž Puškin, kdyby zůstal naživu. Soudní výrok byl poté přezkoumáván štábem gardového sboru a posléze tzv. departementem auditorů. Tato nejvyšší řádná soudní instance změnila původní rozsudek tak, že ďAnthes byl odsouzen pouze ke ztrátě důstojnické hodnosti a šlechtických práv, Danzas k trestu dvou měsíců vězení ve vojenské pevnosti. Car Mikuláš I. tento výrok dne 18. března 1837 potvrdil a nařídil, aby ďAnthes, jako cizinec, byl vykázán z Ruska.
VII.

Skutečné pozadí celé tragédie se carským justičním orgánům podařilo dokonale utajit. Oficiálně to měly být nikoli špinavé intriky, rozehrávané z nejvyšších míst carského dvora, ale prý Puškinův nezkrotný „afrikánský“ temperament, který ho zahubil.

Ruská demokratická veřejnost se však s touto oficiální fraškou nesmířila. Stopou, která mohla mnohé objasnit, byly především anonymní hanopisy a otázka jejich autorství. Jak jsme již uvedli, Puškin sám se domníval, že jejich pisatelem byl nizozemský vyslanec von Heeckeren, a s tímto přesvědčením zemřel. Při hlubším psychologickém rozboru se však stávalo zřejmé, že Heeckeren, jakkoli známý jako bezzásadový intrikán, nemohl mít osobní zájem na tom, aby svého adoptivního syna ďAnthese vystavoval riziku, s nímž byla role duelanta nesporně spojena.

Vynořila se různá další podezření, v nichž nejčastěji se vyslovovala jména knížete I. S. Gagarina, knížete P. V. Dolgorukova a hraběte S. S. Uvarova. Zpočátku šlo jen o nesmělé a v skrytu pronášené dohady. V roce 1863 však toto obvinění bylo veřejně publikováno v Ammosově brožuře „Poslední dny a skon A. S. Puškina“. Reakcí byla plamenná vystoupení Gagarina a Dolgorukova, odmítající toto nařčení jako pomluvu.

Protože usvědčující materiály ležely v tajných archívech carské ochranky, která přirozeně neměla zájem na osvětlení případu, nepodařilo se ani v následujících desetiletích, přes usilovnou snahu literárních historiků, vnést do věci jasno. Se smrtí posledních žijících svědků Puškinovy tragédie se zdálo, že možnost pravdivého objasnění definitivně padla.

Je ale známo, že skutečná věda jen tak lehce nerezignuje. Ukázalo se, že kriminalistické metody se osvědčují i při řešení historických problémů.

Po zpřístupnění tajných policejních archívů po Velké říjnové revoluci se sovětskému literárnímu vědci P. ]. Sčegolevovi dostaly do rukou jak originály anonymních paskvilů, tak různé dokumenty, psané nepochybně von Heeckerenem, knížetem Gagarinem a knížetem Dolgorukovem. Tehdy Ščegoleva napadlo, aby se pokusil o objasnění této záležitosti za pomoci kriminalistiky.

V roce 1927 se Ščegolev obrátil na známého leningradského soudního znalce, inspektora vědeckotechnického oddělení trestního pátrání A. A. Salkova a požádal ho o grafická zkoumáni rukopisů na předložených dokumentech. Salkovova písmoznalecká expertiza obsahuje zcela jednoznačný závěr:

„Na základě detailní analýzy rukopisů na předložených anonymních paskvilech o A. S. Puškinovi a jejich srovnání se vzorky skutečného rukopisu knížete P. V. Dolgorukova, psanými v různých obdobích jeho života..., já, soudní znalec Alexej Andrejevič Salkov uzavírám, že mně předložené originály paskvilů o A. S. Puškinovi byly v lednu 1837 zcela nepochybně vlastnoručně napsány knížetem Petrem Vladimirovičem Dolgorukovem. “


Vida! Kníže Dolgorukov, příslušník jednoho z nejstarších šlechtických rodů v Rusku. Příslušník třídy, která prý byla samým bohem předurčena k tomu, aby řídila osudy národa — a jaká podlost, jaký mravní úpadek!

Výsledky kriminalistického zkoumání v námi popsaném případě už nijak nemohly ovlivnit osudy lidí, podílejících se na této tragické události. Pro historickou vědu však přinesly objasnění důležitých faktů a pomohly odstranit další bílé místo na mapě lidského poznání.