ČERVENKA, MIROSLAVSTYL A VÝZNAM
Studie o básnících
Československý spisovatel, Praha, 1991
1. vydanie
ISBN 80-202-0267-6
literárna teória,
280 s., čeština
hmotnosť: 438 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
3,00 €
*bib14* *bib14* in *H-kris*
Výbor literárních studií o českých básnících (Březina, Bezruč, Gellner, Reynek, Halas, Holan, Kolář, Hrabal, Šiktanc) z pera předního literárního teoretika a kritika.
Hrabal veršem - Bohumilu Hrabalovi k pětasedmdesátinám
Když Bohumil Hrabal znovu — ať po dnech, nebo po desetiletích — dostane do rukou, co napsal ve verších, velice často to přepíše do prózy. Dojde-li při přepisu i k jiným změnám textu, anebo je výchozí verš natolik volný, že bez grafického signálu není dost podnětů vyzývajících čtenáře ke konstituci zvukového rytmického útvaru, je konečným produktem próza bez uvozovek (Příliš hlučná samota); jsou-li v původní verzi příznaky rytmu dostatečně nápadné a jiné textové úpravy je nesetřou, vznikají zamaskované verše (Etudy v Poupatech).
Snadnost, s jakou Hrabalovy texty svlékají ze sebe verš jako příliš volnou košili, nesmí vyvolat dojem, že rytmus je skutečně jen vnějším, pro charakter díla nepodstatným obalem. Změna je podnikána s vědomím svého dosahu pro význam a styl díla, pro jeho žánrový charakter atd. Právě nepřítomnost verše tam, kde původně byl, je názornou demonstrací jeho významových potencí.
Sémanticky zaměřený rozbor Hrabalových veršů se proto neobejde bez textologického komponentu, bez stálého srovnávání verzí s pozdějšími, prozaickými. Patří k němu sledování vzniku a proměn příslušných textů. Textologické předpoklady pro takový výzkum se teprve začaly vytvářet. V této orientační sondě nemůžeme dát víc než několik poznámek a poukazů; popisná klasifikace Hrabalových veršových útvarů tu směřuje k elementárním strukturním vztahům mezi veršem a jinými složkami. Hranice imanentního rozboru veršovaných verzí jen v kapitole věnované Příliš hlučné samotě budou překročeny směrem k otázkám vývoje textu; v ostatních případech se o něm zmíníme pouze okrajově.
1. Ztracená ulička, sbírka dovedená roku 1948 v nymburské tiskárně až do korektur, ale nikdy nevydaná, je jen střídmým výborem z rané Hrabalovy veršované tvorby. Pro versologa — pokud mu nebudou dostupné staré nymburské rukopisy (Dny a noci, 1939; Obrázky bez rámů, 1940) přesto zůstane hlavním zdrojem jejího poznání, protože v Etudách (in Poupata, 1970) obsahujících z téže doby daleko více textů (Ztracená ulička: 31 čísel, z toho 5 pouze zde; Etudy: 67) už jsou verše přepsány jako próza a původní členění na řádky, pro versologa ovšem podstatné, lze jen zřídka spolehlivě rekonstruovat. Z předválečné doby jsou přitom ve Ztracené uličce pravděpodobně ukázky méně četné, než z let těsně předcházejících sestavení této sbírky.
Typický veršový tvar Hrabalova mládí si můžeme předvést na úryvku básně Dolce far niente:
Tolik kvítků, tolik lístků tolik peněz
visí nad ostrou pilkou zoubků
a ty zakousnuta v blankytu
posíláš úsměv na ozdobném blanketu,
jsouc šťastna,
že můžeš ležet a na nikom nic nechtít.
Sama, sama uprostřed louky,
uprostřed července,
podobajíc se července
hřející na prsou slunce,
před kterým odkládáš morálku
a necháváš mi šeptat slova milá
a lehtat kůži v rychlých krůčcích vodomila,
Dá se říci — volný verš. V podstatě ano, ale jen povrchní pohled by se spokojil s tímto zařazením. Většina řádek pravidelně střídá důrazné a nedůrazné slabiky (lichoslabičné celky se objevují zpravidla na začátku nebo na konci rytmických úseků), takže základní půdorys rytmu tvoří volné smíšení jambických a trochejských řádek různého rozsahu. Toto pravidlo je čas od času porušené (např. sama, sama uprostřed louky), přičemž konflikt mezi tím a pravidelným střídáním není nijak ostře pociťován. Z 32 veršů básně se 7 vymyká jambické, resp. trochejské alternaci. Bez předem přija-
..........................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Stav absolutní nadvlády estetické funkce by znamenal sterilitu a nakonec ztrátu aktivity i ve vlastní estetické a sémiotické sféře.
