ŽIDÉ V ČESKOSLOVENSKÉ SVOBODOVĚ ARMÁDĚ
Naše vojsko, Praha, 1990
doslov Toman Brod
prebal Václav Rytina
fotografie Erich Kulka
1. doplnené a rozšírené vydanie (predtým len 3x v exile), 9.200 výtlačkov
IDBN 80-206-0068-X
židovstvo, II. svetová vojna,história
400 s., 8 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 588 g
tvrdá väzba
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky *bib14*his*
Erich Kulka (Schön) se narodil 18. února 1911 ve Vsetíně na Moravě v rodině Vítězslava a Malvíny Schöno-vých jako nej starší z pěti dětí. Po ukončení středoškolských a odborných studií pracoval v dřevařském oboru na Valašsku a od roku 1937 řídil dřevozpracující podnik ve Vsetíně. Tam byl v červnu 1939 zatčen gestapem za protinacistickou činnost, vězněn a deportován: roku 1940 do Dachau, roku 1941 do Neuengamme a koncem října 1942 do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau.
Při zámečnické práci ve vězeňské údržbářské četě pozorně sledoval výstavbu a provoz selekční rampy a krematorií s plynovými komorami, v nichž byly vražděny statisíce vězňů deportovaných z evropských zemí okupovaných Němci.
Erich Kulka, člen české odbojové skupiny, navázal spojení s protektorátními totálně nasazenými dělníky v Osvětimi a posílal jejich prostřednictvím zprávy a dokumenty do Čech a na Moravu.
V průběhu evakuace osvětimských vězňů v lednu 1945 uprchl se svým dvanáctiletým synem Ottou z deportačního vlaku, projíždějícího Ostravou. Až do osvobození v květnu 1945 nacházeli pomoc u statečných, šlechetných přátel na Moravě. (Zachránci Václav Juráň, Karel Frýdl a Jan Tkadleček byli vyznamenáni státem Izrael dekrety a medailemi a na jejich počest byly zasazeny v jeruzalémském Lese spravedlivých stromky, o které pečuje Památník Yad Vashem. ) V úkrytu horské vesnice Liptál začal E. Kulka sepisovat své prožitky, práci pak dokončil se spoluvězněm Otou Krausem a společně publikovali roku 1946 v Praze pod názvem Továrna na smrt. V nacistických lágrech ztratil E. Kulka rodiče, sestry, desítky příbuzných a svou první manželku Elly. K uctění její památky přijali se synem její rodové jméno.
Po krátké účasti na práci komise pro identifikaci válečných zločinců se E. Kulka vrátil k práci v dřevařském podniku.
V roce 1947 se oženil se svou ovdovělou švagrovou Olgou a v roce 1948 se narodil jejich syn Tomáš. Po znárodnění podniku se odstěhoval s rodinou do Prahy, zde zastával místo ředitele exportního oddělení v dřevařské společnosti Ligna, odkud byl v období procesů se Slánským a dalšími propuštěn pro svůj židovský původ.
V rámci činnosti Svazu protifašistických bojovníků E. Kulka svědčil v zahraničí proti obžalovaným válečným zločincům v sedmi procesech, jejichž průběh komentoval; dále přednášel a publikoval. V období Pražského jara organizoval výchovné kursy a přednášel židovské mládeži: Tato činnost neušla pozornosti StB, která ji označila za přípravu sionistického spiknutí. Po varování přáteli se mu podařilo 22. srpna 1968 uniknout do Vídně, odkud odcestoval v listopadu roku 1968 s rodinou do Izraele. V jeruzalémském Ústavu Yad Vashem a v Institutu pro současné židovské dějiny na Hebrejské univerzitě pokračoval ve své badatelské a publicistické činnosti. Od roku 1970 spolupracoval s rozhlasem Svobodná Evropa, jehož prostřednictvím komentoval pravidelně do Československá zprávy o situaci v Izraeli a na Středním východě. Komunistický tisk a rozhlas reagovaly stupňující se antisemitskou a pomlouvačnou kampaní. Erich Kulka podal za podpory Charty 77 na šéfredaktory hanobících časopisů a nakladatelství žaloby, které československé soudy rozhodly po průtazích v jeho prospěch.
Erich Kulka byl zvolen čestným předsedou Výboru bývalých osvětimských vězňů v Izraeli, je zastupujícím předsedou Mezinárodní rady Židů z Československa se sídlem v Londýně a členem Mezinárodní rady Památníku a Institutu Yad Vashem v Jeruzalémě. V seznamu jeho publikovaných prací je zaregistrováno 11 knih, 12 příspěvků do encyklopedií a katalogů, 28 studií ve sbornících a vědeckých časopisech, 11 rozhlasových přednášek a 20 význačných článků a interview v zahraničních časopisech. Jako ocenění celoživotního díla udělila Spertus College of Judaica University v Chicagu v červnu 1988 Erichu Kulkovi čestný titul doctor honoris causa.
Z tábora jezdili Židé ve skupinách pod dozorem na práce, většinou na stavbu cest. Maďarští velitelé tábora se k Židům chovali surově. V říjnu 1939 většinu Židů propustili domů a König se musel v rodném městě hlásit dvakrát týdně na policii.
V květnu 1940 Königa povolali do židovského pracovního tábora v Užhorodě spolu s 250 Židy, politicky nespolehlivými. Do tábora jezdili četníci a policie, aby některé vězně vyslýchali. Krátce po vypuknutí sovětsko--německé války byl tábor v Užhorodě zlikvidován a celá pracovní brigáda poslána na Ukrajinu, kde ji přidělili k maďarské vojenské jednotce. Ve frontovém pásmu těžce pracovali, často i v noci, hlavně na budování krytů a zákopů. Dozor střídavě prováděli Maďaři nebo Němci, kteří se předbíhali v surovostech vůči Židům. "Kdo v práci povolil, byl strážnými zbit, kdo vysílením padl, byl na místě zastřelen."
König se později pokusil o útěk, byl však po dvou dnech dopaden a poslán do trestního tábora v Puchově ve Voroněžské oblasti. Nejdříve však musel vytrpět trest: „Pověsili mě na dvě hodiny za ruce na sloup. Když jsem po chvíli ztratil vědomí, odvázali mě a bili. Jakmile jsem nabyl vědomí, pověsili mě znovu.“
Po porážce maďarské armády na Donu začal zmatený ústup, kterého König i se svými druhy využil a ukryli se ve sklepě domu. Tehdy však zbývalo z původních 250 členů brigády jen osm mužů. Ti se následující den vzdali Rusům, kteří Puchov obsadili. S Königem se tehdy zachránil i jeho krajan David Rotman.
Z pracovního tábora Abaujszántó odvezli na jaře 1942 asi 200 „politicky nespolehlivých“ židovských vojáků z Podkarpatské Rusi k pluku do Běloruska.
Po příchodu transportu přečetl důstojník jména 80 „rudých“, z kterých zřídil trestní oddíl. Kromě jiných těžkých a nebezpečných prací se Židé z trestního oddílu střídali v nošení munice nechráněným úsekem do předsunutých palebných postavení. Denně bylo střídavě osm mužů eskortováno polními četníky. Téměř vždy některý padl nebo byl těžce raněn. Prvním mrtvým byl Parlman ze Sevljuše. Do trestního oddílu zařadili i medika Michaela Leboviče. Dostal rozkaz odebrat se na předsunutou linii, kde Rusové právě útočili a měl tam očkovat maďarské vojáky. Cestou objevil Lebovič i jeho druhové betonový bunkr, kde se ukryli a vyčkali, až se k nim útočící sovětští vojáci přiblížili. „Slyšeli jsme ruské povely ,Rubaj!‘ a viděli jsme, jak Maďaři v panice prchají . . .“ Když Rusové přišli k bunkru, kde se „rudí“ Židé ukrývali, postavili na strop kulomet a do bunkru vhodili granát. Z trestního oddílu přežilo jen 20, Rusové je vzali k výslechu a po několika dnech je poslali do tábora válečných zajatců v Davidovce.
Pracovní oddíl, ve kterém sloužil Alexander Mašek, dojel po 12 dnech na ukrajinskou frontu na Donu. Byli přiděleni útvaru maďarských ženistů a museli kopat ve zmrzlé půdě celý den kryty pro vojáky a prostory pro skladiště při hladu, ve špíně, nemocní bez léků a lékaře. Funkci saniťáka zastával medik Elovič, který byl ve třetím semestru studií po německé okupaci okamžitě vykázán z Prahy jako Podkarpatský Rus. Elovič dělal, co mohl, ale i on podlehl nákaze tyfu a brzy zemřel. Za měsíc zůstalo z 200 mužů jen 30. Země byla tak zmrzlá, že na pohřbení nebylo pomyšlení a mrtvoly se ukládaly na hromady do hranic. Na prosby vojáků o úlevu v práci, o jídlo a léky maďarský velitel ženistů odpověděl: ,,Co si myslíte, vy svině židovské, že jsme vás sem dovezli, abyste se vrátili? Ani jeden z vás nesmí domů!“ Mašek se udržel tím, že velitel jeho útvaru souhlasil, aby si zařídil u jednotky malou dílnu na opravu rozbité obuvi.
Po bitvě u Stalingradu Němci i Maďaři ustupovali na celé linii. Maďarská vojska ve zmatku zanechávala na frontě nejen zbraně, ale i auta a skladiště s proviantem. Mašek a jeho druhové, předstíraje přípravy k ústupu, se zásobili potravinami, ukryli se v bunkru, aby vyčkali příchodu Rusů. ,,Po dvou dnech jsme zpozorovali blížící se ruskou hlídku na lyžích. Vyšel jsem před bunkr s bílým šátkem a řekl jsem rusky, že jsme Čechoslováci, kteří prchají od Maďarů. Mezitím přišly další ruské jednotky. A s nimi přišli i židovští důstojníci, kteří hovořili jidiš, vyslechli nás a slíbili, že nás týlové jednotky vezmou s sebou."
Když přijel na frontu židovský pracovní oddíl, v němž sloužil Zeew Pinkasovič, nařídili maďarští velitelé, aby se všichni svlékli donaha a vyložili před sebe všechny cenné věci a peníze. Potom následovala přísná osobní prohlídka. Pokud u někoho našli ještě nějakou cennost, na místě ho zastřelili. Oddíl pak poslali k Michalovce, kde vyprošťovali z hlubokého sněhu německá vozidla. Němečtí řidiči, když se uvolnilo vozidlo, úmyslně vjížděli do pracovní kolony a tak usmrtili asi třicet Židů a mnoho dalších zranili. Na místo sice přijela maďarská zdravotní hlídka s německým lékařem, ale ten se každého ptal, je-li Žid, nebo Maďar; poraněné Židy pak nedovolil ošetřit. Někteří ze zraněných našli později pomoc u ruských venkovanů. V jiném případě přidělili židovský pracovní oddíl maďarským ženistům, kteří Židy honili z místa na místo, aby kopali na nebezpečných místech kryty pro maďarské vojáky. Když přišel rozkaz postupovat na Belgorod, stráže střílely cestou vysílené Židy. Jejich druhům pak ani nedovolili mrtvé pochovat.
Na Ukrajině obsadili Maďaři sovětský kolchoz Dobrobič a ubytovali v jeho stájích a kůlnách 200 mužů židovského pracovního oddílu. Když se fronta hroutila, vojáci zapálili v noci stáje, kde Židé spali, objekty obstoupili a stříleli z kulometů na ty, kteří se pokoušeli z hořícího pekla uniknout. Jen několika málo jedincům se podařilo zachránit život; jedním z nich byl i Alexander Klein, neboť zamotán do mokré deky, upadl a Maďaři ho považovali za mrtvého.
Také z pracovního tábora v Šarišském Potoku poslali na podzim 1942 na
