SENČÍK, ŠTEFAN - OBNOVENÁ SVÄTÁ OMŠA

SENČÍK, ŠTEFAN

OBNOVENÁ SVÄTÁ OMŠA
Úvahy o pokoncilovej liturgii

Prvá katolícka slovenská jednota v Spojených štátoch amerických, Cleveland, 1971

náboženská literatúra, religionistika, podpis autora,
88 s., slovenčina

tvrdá väzba
stav: dobrý, pečiatky v knihe

NEPREDAJNÉ

*begy1**h-tv-4/3*

 

DUILHÉ DE SAINT-PROJET, FRANCOIS - APOLOGIE VÍRY KŘESŤANSKÉ NA ZÁKLADĚ VĚD PŘÍRODNÍCH

DUILHÉ DE SAINT-PROJET, FRANCOIS

APOLOGIE VÍRY KŘESŤANSKÉ NA ZÁKLADĚ VĚD PŘÍRODNÍCH

Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, Praha, 1897
edícia Vzdělavací knihovna katolická (1)
preklad Antonín Podlaha
4. vydanie

náboženská literatúra, religionistika
382 s., čeština
hmotnosť: 635 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

9,90 € PREDANÉ

*kvaja* in *kat-NAB*

BIČ, MILOŠ - ZE SVĚTA STARÉHO ZÁKONA I.

BIČ, MILOŠ

ZE SVĚTA STARÉHO ZÁKONA I.

Kalich, Praha, 1986
ilustrácie Miloš Bič
obálka Ivan Urbánek
1. vydanie

náboženská literatúra, Biblia, religionistika,
368 s., čeština
hmotnosť: 567 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

4,00 € PREDANÉ

*H-5-1*

STARÝ ZÁKON zůstává knihou na první pohled zarážející, protože čtenáře přesazuje do jiného světa. Příběhy, o nichž vypráví, se odehrávaly před dávnými tisíciletími v oblasti mezi babylónskými věžemi a faraónskými pyramidami. Pojednávají o lidu, který po staletí žil v malé hornaté zemi, která ležela jako obilné zrnko mezi žernovy, vždy v nebezpečí, že bude rozdrcena. V této zemi nevznikly žádné monumentální stavby, jež by bylo možno zařadit mezi divy světa, její obyvatelé nevynikli ve vědě a technice nad své okolí, a přece právě tam bylo objeveno nejstarší známé město světa Jericho a tam přišli na nápad rozkládat slova v hlásky a místo složitého písma hieroglyfického nebo klínového zachycovat slova i myšlenky prostou abecedou. Ta se přes Foiničany dostala později k Rekům a přes Římany až k nám. V této malé zemi však vznikl zejména největší dar lidstvu, Kniha knih. O ní a jejím přínosu světové vzdělanosti, o lidu, který v ní uložil své svědectví o všemohoucím Bohu, o lidu, který pochopil, že, počátek moudrosti je bázeň Hospodinova´, o jeho životě a zápasech o uhájení života uprostřed všech převratných změn, jimiž po staletí a tisíciletí Přední Orient procházel, pojednává tato kniha „Ze světa Starého zákona“ v deseti kapitolách rozdělených do dvou svazků. Všestranným pohledem do poměrů, života a víry oněch dávných dob přibližuje dnešnímu čtenáři svět Starého zákona a odhaluje mu jeho jedinečnou krásu a velikost, které neutrpěly žádnými proměnami věků.

e) Šestice čeledí. Nedovedeme určit, jak dlouho trvalo, nežli se jednotlivá pokolení, z nichž vznikl izraelský náboženský svaz, sblížila tak, aby se mohlo mluvit o dvanácteru pokolení. V tomto předcházejícím období bylo vědomí sounáležitosti velmi slabé; sr kritiku nesolidárnosti některých pokolení v Sd 5, 15b—17. V průběhu sbližování se tvořily menší celky, které si i později zachovaly svoje zvláštní postavení, jako např. šest kmenů Letných (Gn 29, 32—35 a 30, 18—20). Kmeny Rúben a Šimeón později zanikly a Lévi jako kněžský kmen byl rozptýlen po celé zemi bez vlastního kmenového území, a přece jsou uváděny v šestici Leiných kmenů jako doklad určitého mezníku v dějinách.

Jiného druhu je šestice čeledí, které vytvořily, dům ]udův‘ (Noth). Pokolení Judovo, zeměpisně oddělené od ostatních kmenů Leiných, záhy začalo vytvářet vlastní amfiktyonii, jejíž ústřední svatyní se stal Chebrón (Hebron). Jako nejsilnější člen sakrálního svazu záhy pohltilo ostatní čeledi, takže mladší tradiční vrstva je už bude označovat přímo za judské. Výjimku tvoří jen pokolení Šimeónovo, také jedno z Leiny šestice, ale i ono se ponenáhlu ztrácelo ve svazku Judy. Jeho územní příděl ležel, uprostřed' přídělu Judova (Joz 19, 1) a nakonec s ním splynul (lKr 19, 3: Joz 19, 2). V Mojžíšově požehnání (Dt 33) není Šimeón vůbec jmenován.

Další Čeledi, které s, domem Judovým' splynuly, byly cizího původu a sousedily s Judou při jeho jižním pomezí. V Chebrónu to byli Kálebovci. Káleb platil pro mladší tradiční vrstvu za Judovce (Nu 34, 19), ale jeho otec je jindy označen jako Kenázovec (32, 12) a Kenázovci byli spřízněni s Edómci (Gn 36, 11. 42). Jeho, mladší bratr' Otníel, sídlící v blízkém, ale dosud nezjištěném Debíru, je představitelem jiné kenázovské čeledi (Joz 15, 17 = Sd 1, 13). Za jiného , bratra' Kálebova je označován Judův potomek Jerachmeel (podle 1Pa 2, 9. 42! ), ačkoli Jerachmeelovci byli patrně příbuzní Kénijců (1S 27, 10 30, 29). Kénijci, další článek judského společenství, bylí početná a rozvětvená čeleď, jejíž některé rody se vůbec nevzdaly kočovného způsobu života a zčásti pronikly až do Galileje (Sd 4, 11), zatímco jiné žily ve svazku nepřátelských Amálekovců (1S 15, 6). Ti všichni patřili k ,domu Judovu'.

f) Dvanáctero pokolení. Dvanáctka byla ve starém Orientě i ve světě řecko-římském posvátným číslem, označujícím uzavřený kruh podle obrazů zvířetníku. Různé kmeny nebo města se tak sdružovaly kolem ústřední svatyně v posvátný svaz, zvaný v Řecku amfiktyonie. Takovou amfiktyonii tvořily také izraelské kmeny; poslání ústřední svatyně převzala schrána (truhla) Hospodinova. S obdobnými amfiktyoniemi se setkáváme i u sousedů Izraele: uvádí se dvanáct kmenů aramejských (Gn 22, 20—24), jišmáelských (izmaelských, 25, 13—16), edómských (36, 10—14 s vyloučením Amáleka, který původně doplňoval syny Elífazovy do počtu šesti).

V Izraeli se dvanáctka odvozovala od dvanácti synů Jákobových. Biblické podání přitom nikterak nezastírá různý původ jednotlivých kmenů: sr různost matek Jákobových synů (Gn 29n) a navíc egyptský původ matky synů Josefových (46, 20). Protože nebylo možno rozšířit kruh dvanácti, byly menší čeledi prostě připočítány k větším kmenům (např. k, domu Judovu´, výše e) nebo se kmeny slučovaly (Manases a Efrajim v Josefa) či naopak rozdělovaly (Josef v Manasesa a Efrajima). Sjednocovací proces byl velmi složitý a v jednotlivostech neprůhledný. V každém případě je nutno dvanáctku pokládat za číslo posvátné a tudíž symbolické.

Starší podání vychází z existence svazu šesti kmenů Leiných, kdysi usazených ve střední Palestině (Gn 34n). Neznámo kdy a proč ustoupily odtud: Juda se Šimeónem na jih, Rúben do Zajordání, Isachar a Zabulón na sever do Galileje a Lévi byl vůbec rozptýlen. Kmeny Rúben a Šimeón časem zanikly. Do střední Palestiny pronikly Rácheliny kmeny (Manases, Efrajim a Benjamín), z nichž Benjamín vůbec vznikl až na půdě Palestiny (35, 16—18). O záhadách kolem původu kmene Dan byla zmínka už výše (d), ale stejně záhadný je i původ Isachara, jehož jméno jiššákár znamená nádeník. Z el-amárnských textů (§ 1c) ze 14. století př. n. l. víme, že na území, na němž později tento kmen sídlil, kdysi stálo město Sunem, které bylo zničeno, najatými ,nádeníky´ srovnáno se zemí a celé území zoráno. Jákob ve svých slovech na rozloučenou o Isacharovi také praví, že „sehnul hřbet a břemena nosil“ (Gn 49, 15). Je to podobnost jen nahodilá?

Aby byl udržen počet dvanácti, uváděl se vedle Léviho jako jeden kmen Josef (Gn 49, 5. 22), ale Lévi neměl územní příděl, a proto se někdy nepočítal a Josef se rozdělil (Nu 26, 28) a do šestice Leiných kmenů postoupil Gád (v. 15). Pořadí synů otrokyň bylo proměnlivé: Dan a Neftalí, synové Rácheliny otrokyně Bilhy, Gád a Ašer, synové Leiny otrokyně Zilpy (Gn 30). Jindy: Dan, Gád, Ašer, Neftalí (Gn 49) nebo jen Dan, Ašer, Neftalí (Nu 26) apod.

g) Židovstvo. Po zániku severního Izraele r. 721 př. n. 1. se stal Juda výlučným představitelem někdejšího svazu dvanácti pokolení a dědicem božích zaslíbení Izraelovi. Ze severních pokolení byla část odvlečena Asyřany do zajetí do Mezopotámie a Médska, ostatní zůstali v Palestině a smísili se s přistěhovanými pronárody (2Kr

.............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

I když nám je apokalyptická liteatura dnes cizí, nelze nevidět, že ve své době znamenala pro lid vystavený všelijakému násílí a utrpení v jeho těžkých zkouškách nemalou pomoc právě ujištěním, že Hospodin je a zůstane Pánem světa.

ČAPEK, VLADIMÍR - HISTORIE BIBLE

ČAPEK, VLADIMÍR

HISTORIE BIBLE

Advent, Praha, 1990
3. upravené vydanie
doslov Luděk Svrček
ISBN 80-85002-19-1

religionistika, náboženská literatúra, Biblia,
128 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 324 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

3,00 €  *bib14* PREDANÉ
3,00 €  *bib14* PREDANÉ

Bible základem reformace

Znovuodkrytý pramen

Po všech rozbězích a náznacích to bylo konečně vysloveno naplno a vyvozeny z toho všechny důsledky. Nejvyšší autoritou a jediným pravidlem víry a života je Písmo svaté. Znamenalo to převrat a přitom to nebylo nic docela nového. V reformaci jde o to: znovu formovat život a církev podle Božího slova. Písmo svaté zde bylo od začátku, jenže bylo — jak jsme viděli — stále více zlehčováno a odbýváno. Bible se stala z živé knihy knihou mlčící a mrtvou. Byla pohřbena pod nánosem „nálezků a ustanovení lidských“. Reformace ji znovu okryla a učinila ji základem svého díla.

Nerozumíme tomu tak, že se bible stala nějakou neomylnou knižní autoritou proti živé autoritě, že proti římskému papeži byl postaven papež papírový. K takovému pokusu došlo později v protestantské ortodoxii, ale bylo to nepochopení reformace. Nic takového se v reformaci nestalo. K reformátorům mluvil z Písma svátého živý Bůh Stvořitel světa a člověka, jeho Udržovatel a Pán, který k nám přišel na tento svět v Ježíši Kristu jako Spasitel a podmaňuje si nás a posvěcuje Duchem svátým. Slyšet slovo živého Boha pro ně znamenalo být vytržen ze všech viditelných jistot, lidských opor a pozemských samozřejmostí. Boží slovo člověkem otřásá a budí v něm úzkost svědomí a odhaluje hřích — a když už nemá, oč by se opřel a na čem by si zakládal, zvěstuje mu odpuštění z Boží milosti, ospravedlnění a smíření. Boží slovo stojí jako nejvyšší měřítko nad všemi hodnotami a statky tohoto světa a jako svrchovaný neúplatný soudce i nad církví. Bylo poblouzněním středověku, že církev si sama o sobě myslela, že je poslední instancí. Nikoli, i církev může být obžalována a svržena!

Proto znamená znovunalezení Božího slova také nové formování církve. Církev je omylná a je opravitelná. A reformace se pokouší o nápravu, nikoli ve jménu pokrokových hesel, národního programu anebo jen mravní obrody, nýbrž na základě Božího slova. Bohoslužby přestávají být obřadem, liturgií a stávají se místem živého zvěstování Boží milosti v Pánu Ježíši. „Ale my kážeme Mesiáše ukřižovaného.“ (1 Kor 1,23) Svátostí není sedm, ale dvě, poněvadž Kristus ustanovil podle Písma jen svátý křest a svátou večeři Páně; jsou vlastně jen „viditelným Slovem“, zpečetěním toho, co nám je zvěstováno. Kněžství je zrušeno, poněvadž není potřebí prostředníků a obětníků. Jediným prostředníkem, který sám sebe obětoval, je Kristus. Je odstraněno mnišství a světectví: zákon Kristův neplatí jen pro určitou třídu, nýbrž pro všechny lidi stejně atd.

V reformaci je vše soustředěno k jedinému prameni, který byl znovu odkryt. V různých projevech je tato jedinost stále zdůrazňována. Jde o živého Boha, který má být uctíván. Proto jemu samému sláva (Soli Deo gloria). Sklání se k nám v Kristu svou láskou a jen jeho milostí jsme zachraňováni (Sola gratia). Tento Boží dar spasení si nelze vydobýt svým úsilím, zasloužit svými skutky, nýbrž jej můžeme přijmout jen vírou (Sola fide). To všechno se dozvídáme toliko z Písma (Sola scriptura).

Reformace odmítla tradici, kterou církev stavěla vedle bible. Platí jen Písmo. „Ono je soudce, míra a pravidlo.“ V reformačních vyznáních víry (konfesích) se tato zásada uvádí na prvém místě. Připomeňme si aspoň, jak to říkají naše konfese, na nichž dosud stojíme. „Srdcem věříme a ústy vyznáváme, že Písma svátá Starého i Nového zákona jsou beze vší výjimky a neproměnitelně pravá, svátá, jistá a katolická (obecná). A protož neomylně tomu Božímu slovu všecka jiná učení postoupiti a místo dáti mají, a nejsou, nemohou, aniž mají držána být v té hodnosti a platnosti jako Boží slovo.“ (České vyznání z roku 1575) A v Bratrské konfesi z roku 1662 čteme; „V Písmech svátých všechna vůle Boží a cokoli nám k spasení vědě-ti, věřiti, činiti potřebí, vyjeveno a osvědčeno jest, bez čehož žádné spasitelné známosti ani víry ani přístupu k Bohu není.“

Lutherovo poznání

Sto roků po Husovi, který odvážně postavil autoritu bible nad autoritu církve, přichází Martin Luther. S biblí se setkával a oddíly z ní slyšel předčítat už jako student v Magdeburku (roku 1497) i později (po roce 1501) jako posluchač artistické fakulty na univerzitě v Erfurtu. Horlivě ji v latinském znění čítal sám, když vstoupil roku 1505 do kláštera. Ze všech sil se snažil, aby splnil požadavky dokonalosti, které před jeho oči stavělo evangelium. Ale cítil, že to nedokáže, že žádným skutkem, zásluhami ani odříkáním si nezíská spasení. A že tedy jej Bůh musí odsoudit, poněvadž jeho svatost je oheň spalující a nesnese hřích. Luther prožíval v této době

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A to tím spíše a tím úpřimněji, že všechny vycházejí z jednoho základu, z Písma svatého.

SALESKÝ, FRANTIŠEK SV. - ÚVOD DO ZBOŽNÉHO ŽIVOTA

SALESKÝ, FRANTIŠEK SV.

ÚVOD DO ZBOŽNÉHO ŽIVOTA

Zvon, Praha, 1990
preklad Otomar Radina
ilustrácie Jan Gabler
prebal Zorka Gablerová
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
ISBN 80-7113-025-7

náboženská literatúra, filozofia, religionistika,
248 s., čeština
hmotnosť: 438 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

9,90 €

*H-6-3*

KAPITOLA XIX

O PRAVÝCH PŘÁTELSTVÍCH

Ó, Filoteo, miluj každého velkou duchovní láskou — ale přátel se jen s takovými lidmi, kteří se s tebou mohou dělit o ctnosti. Čím skvělejší budou tyto ctnosti vašeho společenství, tím dokonalejší bude i vaše přátelství. Zabýváte-li se společně vědou, je vaše přátelství zajisté velmi chvályhodné; ještě více, jestliže spolu usilujete o ctnosti, o opatrnost, zdrženlivost, sílu a spravedlnost. Avšak budete-li vzájemně a oboustranně zaměřeni na duchovní lásku, zbožnost a křesťanskou dokonalost, Bože, jak vzácné bude vaše přátelství! Bude vynikající, protože od Boha pochází, vynikající, protože k Bohu směřuje, vynikající, protože Bůh je jeho poutem, vynikající, protože v Bohu bude věčně trvat. Ach, jak je dobré milovat na zemi tak, jako se miluje v nebi, a učit se na tomto světě lásce, kterou si budeme prokazovat na onom!

Nemluvím zde o prosté duchovní lásce, neboť tu máme mít ke všem lidem; mluvím o duchovním přátelství, jímž si dvě, tři nebo více duší vzájemně sdílí svou zbožnost, své duchovní záliby a sjednocují se mezi sebou v jednoho ducha. Jak oprávněně mohou takové šťastné duše zpívat: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!“ (Ž 133, 1) Ano, neboť lahodný balzám zbožnosti neustále prolíná z jednoho srdce do druhého, takže lze říci, že tomuto přátelství „udílí Hospodin své požehnání, život na věky“ (Ž 133, 3).

Jsem toho názoru, že všechna ostatní přátelství jsou oproti tomuto pouhými stíny, a jejich svazky ve srovnání s oním velkým poutem svaté zbožnosti, které je z ryzího zlata, připomínají jen bižuterii.

Žádné jiné přátelství neuzavírej — mluvím ovšem o takových, která sama vytváříš, neboť jiná, jež udržuješ s ohledem na přirozené svazky a dřívější závazky k příbuzným, přátelům, dobrodincům, sousedům a jiným lidem, ta nelze ani rušit, ani zavrhovat. Mluvím tedy o těch, která si sama vybíráš.

Leckdo ti snad řekne, že člověk nemá mít žádné osobní náklonnosti ani přátelství, protože ta pak zabírají celé srdce, rozptylují myšlení a vyvolávají žárlivost — ale tato rada je mylná. Takový člověk vyčetl někde ze spisů různých svatých a zbožných autorů, že soukromá přátelství a mimořádné náklonnosti velice škodí řeholním osobám, a domnívá se, že to platí i pro ostatní lidi — ale tak jednoduché to není: v dobře řízeném klášteře vede společný úmysl všech k pravé zbožnosti, a proto není žádoucí se tam takto soukromě sbližovat, aby někdo nehledal u jedince to, co je ve společenství, a tím aby se z tohoto zaujetí nestala zaujatost. Avšak lidé žijící ve světě a usilující o pravou ctnost nutně potřebují vzájemně se sdružovat svatým a posvěceným přátelstvím, neboť se jím podněcují, pomáhají si a jeden druhému pomáhají k dobru. A jako ti, kdo jdou po rovině, se nemusejí držet za ruce, ale ti, kdo jsou na neschůdných a kluzkých cestách, se mezi sebou podpírají, aby se jim šlo bezpečněji, tak ti, kdo žijí v řeholích, nepotřebují jednotlivá osobní přátelství, ale ti, kdo žijí ve světě, je potřebují nutně — aby se zabezpečovali a vzájemně si pomáhali na tolika nebezpečných úsecích, kterými musí procházet. Na světě neusilují všichni o stejný cíl, všichni nesmýšlejí stejně; bezpochyby je proto nutné uchylovat se do ústraní a budovat přátelství podle našich nároků. Tato výlučnost ovšem vede k určité zaujatosti, ale k zaujatosti dobré, jež rozlišuje jedině dobro od zla, ovce od kozlů, včely od sršňů - a takové dělení je nezbytné.

Zajisté nelze popírat, že Pán Ježíš pociťoval zvláštní náklonnost ke sv. Janu, k Lazarovi, Martě, Magdaléně, protože to dosvědčuje Písmo. Je známo, že sv. Petr něžně miloval sv. Marka a sv. Petronilu, sv. Pavel zase svého Timotea a sv. Teklu. Svatý Řehoř Naziánský se mnohokrát chlubí, jak mimořádné přátelství ho pojilo k velkému sv. Basilovi, a popisuje to takto: „Vypadalo to, jako kdyby v nás obou byla jen jedna duše udržující dvě těla. A i když nelze uvěřit těm, kteří říkají, že všechno je ve všem, přece nám je třeba věřit, že my jsme byli oba v jednom z nás, i jeden v druhém; oba jsme usilovali o jediné: pěstovat ctnost a přizpůsobovat své životní záměry budoucím nadějím tak, že z této smrtelné země odejdeme dřív, než zemřeme“. Svatý Augustin dosvědčuje, jak jedinečně miloval sv. Ambrož sv. Moniku pro její vzácné ctnosti, a jak zase ona vroucně milovala jeho jako nějakého Božího anděla.

Ale nedělám správně, že tě zdržuji něčím, co je tak jasné. Vždyť sv. Jeroným, sv. Augustin, sv. Řehoř, sv. Bernard a všichni největší Boží služebníci udržovali velmi úzká přátelství, a jejich dokonalost tím nikterak neutrpěla. Svatý Pavel, když vytýká pohanům jejich zkaženost, je obviňuje: „ ... nedovedou se s nikým snést, neznají lásku . ..“ (Ř 1, 31), to jest s nikým se nepřátelí. A sv. Tomáš vyznává, jako všichni dobří filozofové, že přátelství je ctnost. Myslí tím přátelství k jedinci, protože — jak praví — dokonalé přátelství se nemůže vztahovat na mnoho lidí. Dokonalost tedy není v tom, nemít žádné přátelství, nýbrž v tom, mít jen takové, které je dobré, svaté a ušlechtilé.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Amen.

ELIADE, MIRCEA - OBRAZY A SYMBOLY

ELIADE, MIRCEA

OBRAZY A SYMBOLY
Esej o magicko-náboženských symboloch

Computer Press, Brno, 2004
edícia eseje/studie
preklad Barbora Antonová
predhovor Georges Dumézil
obálka Tomáš Tůma
1. vydanie
ISBN 80-722-6902-X

náboženská literatúra, filozofia, religionistika,
180 s., čeština
hmotnosť: 172 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

12,00 € PREDANÉ

*H-5-3*

Mircea Eliade - jeden z nejprosnulejších interpretů náboženských tradic a praktik - v této knize ukazuje, že mýtus a symboly jsou způsoby myslení, které nejenom předcházely racionálnímu uvažování, ale i nadále tvoří podstatnou součást lidského vědomí. Popisuje a analyzuje některé z nejvlivnějších a nejrozšířenějších symbolů, které ovládly mnohokrát a na mnoha úrovních západní i východní mytologické myšlení, např. symboliku středu, času a věčnosti, uzlů a svazování, mušlí a vodního živlu.

Mircea Eliade

Narozen roku 1907 v Bukurešti. V letech 1929 až 1931 žil v Indii a připravoval doktorát na téma jóga. V letech 1933 až 1940 vyučoval filozofii na Univerzitě v Bukurešti. Byl kulturním atašé v Londýně a později v Lisabonu. V roce 1945 se stal profesorem na École des Hautes Études a začal psát svá díla francouzsky. Učil na Sorboně a na mnoha dalších evropských univerzitách. Od roku 1945 vedl katedru dějin náboženství v Chicagu, kde zemřel 23. dubna 1986.

Snadno pochopíme, že mithraistický iniciační žebřík byl osou světa a nacházel se ve středu vesmíru; jinak by prolomení úrovní nebylo možné. „Iniciace“ znamená, jak víme, smrt a vzkříšení neofyta nebo, v jiných kontextech, sestup do pekel následovaný nanebevzetím. Smrt, ať už iniciační či nikoli, je průlomem úrovní par excellence. Právě proto je symbolizována žebříkem a žebřík či schody jsou mnohokrát využívány při pohřebních rituálech. Duše mrtvého zlézá horské stezky nebo šplhá po stromě či liáně až k nebesům. S touto představou se setkáme téměř po celém světě, od starověkého Egypta až po Austrálii. V asyrštině je obvyklým výrazem pro smrt „zavěsit se na horu“. Stejně tak v egyptštině myny, „zavěsit se“, je eufemismem pro „zemřít“. V indické mytické tradici vylezl Jama, první mrtvý, na horu a prošel „vysokými soutěskami“, aby ukázal „cestu mnoha lidem“; tak hovoří Rgvéd (X, 14, 1). Cesta mrtvých v uralsko-altajských lidových vírách vede horami; Bolot, hrdina Kara-Kirgizů, stejně jako Gesar, legendární vládce Mongolů, proniká, ve smyslu iniciační zkoušky, do světa na druhé straně přes jeskyni ležící na vrcholu hor; šamanův sestup do pekel rovněž vede přes jeskyni. Egypťané ve svých pohřebních textech zachovali výraz asket pet (asket = „pochod“), aby ukázali, že žebřík, který má Ré, je skutečným žebříkem, jenž propojuje zemi s nebem. ,Je mi přistaven žebřík, abych spatřil bohy,“ říká Kniha mrtvých. „Bohové mu zhotoví žebřík, aby po něm vystoupil na nebe,“ říká dále Kniha mrtvých. Ve velkém množství hrobů z časů dynastií staré a střední říše byly nalezeny amulety zobrazující žebřík (maqet) nebo schody. Používání pohřebního žebříku ostatně přetrvalo dodnes: mnohé asijské primitivní populace - jako např. Lolové, Kareni atd. - vztyčují na hrobech rituální žebříky, po nichž mrtví vystoupají na nebesa.

Jak jsme právě viděli, schody jsou nositelem neobyčejně bohaté, a přitom dokonale koherentní symboliky: schody plasticky znázorňují prolomení úrovně, které umožňuje přechod z jednoho způsobu bytí do jiného; neboli umisťuje nás do kosmologické roviny, která umožňuje komunikaci mezi nebem, zemí a peklem. Právě proto hrají schody a výstup závažnou roli jak při rituálech a iniciačních mýtech, tak i v rituálech pohřebních, nemluvě o rituálech královské či kněžské intronace nebo o rituálech manželských. Neboť víme, že symbolika výstupu a stupňů se vyskytuje dosti často v psychoanalytické literatuře, což vysvětluje, že máme co do činění s archaickým chováním lidské psychiky, a nikoli s „historickým“ stvořením, s inovací podnícenou nějakým historickým momentem (ve starém Egyptě nebo ve védské Indii atd.). Uvedu alespoň jediný příklad spontánního znovuodhalení těchto prvotních symbolů.

Julien Green ve svém Deníku ze 4. dubna 1933 poznamenává: „Ve všech mých knihách se pojem strachu či jakéhokoli jiného silnějšího pocitu zdá být nevysvětlitelným způsobem spojen se schody. Všiml jsem si toho včera, když jsem procházel přehled všech románů, které jsem napsal... (Následuje výčet.) Ptám se, jak jsem tento efekt mohl tak často opakovat, aniž jsem si to uvědomil. Když jsem byl dítě, zdálo se mi, že mě pronásledují na schodech. Moje matka měla ve svém dětství stejné obavy; možná mi z nich něco zůstalo...“

Nyní víme, proč byl u francouzského spisovatele pojem stradu spojen s obrazem Schodů a proč se všechny dramatické události, které popisuje ve svém díle - láska, smrt, zločin -odehrávaly na schodech. Výstup neboli nanebevzetí symbolizuje

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Člověk archaických společností získal vědomí sebe sama v "otevřeném světě" plném významů: zbývá zjistit, jestli jsou tato "otevření" do jisté míry prostředky úniku, nebo jestli naopak tvoří jedinečnou možnost, jak dojít k opravdové realitě světa.

VÝKLADY KE STARÉMU ZÁKONU I.

VÝKLADY KE STARÉMU ZÁKONU I.
Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium

Kalich, Praha, 1991
obálka Ivan Urbánek
1. samostatné vydanie
ISBN 80-7017-408-0

náboženská literatúra, Biblia, religionistika,
600 s., čeština
hmotnosť: 742 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, nepoužívaná

15,00 €

*H-6-3*

Výklady starozákonních knih, které předkládáme, jsou novým, upraveným a místy přepracovaným vydáním čtrnácti-svazkové řady Starý zákon — překlad s výkladem (Kalich 1968—84). Vycházíme v nich z třetího, revidovaného vydání ekumenického překladu Bible z roku 1985. Upouštíme od přetisku biblického textu i od úvodů k jednotlivým knihám, které jsou součástí všech edicí Písma svatého, vydaných podle uvedeného překladu.

Výklady jsou rozděleny do 4 dílů: I. Zákon (Gn-Dt), II. Výpravné knihy (Joz-Est), III. Naučné knihy (Jb-Pís), IV. Prorocké knihy (Iz-Mal).

K práci na výkladech jsme použili kromě dostupných českých a cizojazyčných komentářů — nejen křesťanských, ale i židovských — také různé teologické, archeologické a jiné slovníky a spisy a monografické studie. Seznam důležitějších z nich uvádíme na konci každého dílu. Podrobnější seznam literatury je u jednotlivých svazků I. vydání.

Za výklady v každém dílu připojujeme vyobrazení některých biblických reálií.

HELLER, JAN - STAROVĚKÁ NÁBOŽENSTVÍ

HELLER, JAN

STAROVĚKÁ NÁBOŽENSTVÍ
Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu
Studijní texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty

Kalich, Praha, 1988
prebal Ivan Urbánek
2. nezmenené vydanie s bibliografickými doplnkami

náboženská literatúra, religionistika,
440 s., čeština
hmotnosť: 404 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

9,90 €

*H-6-3*

HROMÁDKA, JOSEF LUKL - EVANGELIUM O CESTĚ ZA ČLOVĚKEM

HROMÁDKA, JOSEF LUKL

EVANGELIUM O CESTĚ ZA ČLOVĚKEM
Úvod do studia Písem a cirkevních vyznání
(Fotomechanický přetisk prvního vydání z r. 1958)

Kalich, Praha, 1986
ilustrácie Miloslav Rada
obálka Miloslav Rada

náboženská literatúra, Biblia, religionistika
346 s., čeština
hmotnosť: 392 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,00 €

*H-6-4*

19. Život z víry a cesta za člověkem

Církev Kristova Jako společenství Nové smlouvy přejala od lidu smlouvy Staré zákon, daný Mojžíšovi na Sinaji. Dala mu ovšem náplň zčásti novou, ale přece se přihlásila k dědictví Izraele, ve kterém zákon, spravedlnost, poslušnost a odpovědnost patřily k podstatě víry a pravé služby Bohu. Zákon byl darem milosti; pouze ve světle vysvobození z egyptského otroctví bylo mu možno porozumět v jeho pravé hloubce. Sinajský zákon (Desatero Božích přikázání, Ex 20, 1-17) byl deklarací milujícího Boha, který si vyvolil lid jako nástroj své vůle a jako nositele jedinečné zvěsti uprostřed národů potácejících se v pověře a modloslužbě, osudovosti a kouzelnictví (magii). Mluvili jsme již o tom, že zákon Mojžíšův byl přetaven Ježíšovým Evangeliem. Ale slyšeli jsme také, že Ježíš přišel zákon nikoli zrušit, nýbrž naplnit. Sinajský zákon zůstává i dnes v církvi Kristově ukazatelem cesty a důkazem stálého Božího vedení; vedení ve všech životních oblastech. Ježíš řekl, že zákon Boží záleží v podstatě v milování Boba a milování bližního. Apoštol prohlásil, že plnost zákona jest láska. Oba tyto výklady jsou v souhlase s tím, co věrní služebníci Staré smlouvy vyjádřili mohutně dávno před příchodem Ježíše Krista. „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš Hospodin jeden jest. Protož milovati budeš Hospodina Boha svého Z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší síly své: A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je Často opětovati synům svým a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své a jako náčelník mezi očima svýma. Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých“ (Dt6,4-9). Pročtěte si celou kapitolu, ze které tato slova byla vyňata, abyste porozuměli, jak se v hloubce Staré smlouvy setkáváme s náznaky smlouvy Nové. I nám zůstává sinajský zákon stálým vodítkem, rukou, která nás z milosti vede ve spletích a zmatcích pozemského života. Je to ruka laskavá, ale pevná ruka, která dovede bolestně stisknout naši ruku, když se chceme z jejího vedení vytrhnout a bloudit za žádostmi svého neklidného, neposlušného a porušeného srdce.

Život věřícího je utvářen neviditelným Slovem a neviditelnou rukou přítomného Ježíše Krista. Jeho hlavním znakem jest vděčné přijímání všech důkazů Božího milosrdenství. Ale právě s touto vděčností jest spojena úzkost před falešným náboženstvím. Varujme se před názorem, že Život věřícího křesťana má být ozdoben všelijakými nálepkami pobožnosti; že se z úst křesťanových musí neustále ozývat jméno Boží a že nábožná slova mají doprovázet každý jeho krok. Život křesťanův není životem nábožného cviku (tréninku). Jest to život vedený v ovzduší niterné pravdivosti, která se bojí, aby falešným slovem a povrchní pobožností neurážela svatost Božího jména. Za přikázáním „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“, stojí přikázání „Nevezmeš jména Hospodinova nadarmo“. Biblická zbožnost nese znaky úzkostlivé střízlivosti a cudné pravdivosti, která ví, že Bůh vidí do ledví a do nejskrytějších zákoutí našich srdcí. Bůh se nedá oklamat vnějšími projevy bohoslužebnými ani povrchni řečí náboženskou. Víme dobře, že největším nepřítelem Božím jest falešná zbožnost. Největší překážkou na cestě za Ježíšem Kristem jest srdce naplněné náboženskou sebespokojeností a uvědomělým i neuvědomělým pokrytectvím. Ježíš dal prostý výklad třetímu Přikázání: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do krá-

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Přijdiž tedy, Pane Ježíší!"