Sedm novel tohoto svazku, podstatně rozdílných už rozsahem, se mezi sebou liší i dobou svého vzniku - nejstarší je z r. 1898 a závěrečná, „Poslední slovo“, byla vydána až r. 1939, dva roky před básníkovou smrtí. Toto časové rozpětí má svůj zcela znatelný odraz i v Thákurově próze samé. V prvních povídkách, ještě trochu poznamenaných barvami minulého století, se zračí svět řízený jakousi přívětivou logikou, laskavou spravedlností, ovládaný harmonickou vyrovnaností, ne zcela zřetelnou, ale kterou člověk může a má odhalovat. Svět, jak si ho Thákur přál horoucně vidět. Později se tato představa sráží stále víc s nesmlouvavou pravdou skutečnosti, a stále víc ustupuje. Proto ani tyto novely, přestože v nich všude jde o lásku a manželství, o vztah mezi muži a ženami, nejsou monotematické. V rozmanitých polohách a z nejrůznějších pohledů se tu otvírají vztahy a city, které se dají definovat jen v kontrastech: křehké i houževnaté, povznášející i zhoubné, nepostižitelné i bouřlivé. A otvírá se tu nejen láska ve svých starých podobách - vášnivá, troufalá, urputná, nenaplnitelná, ničivá i konejšivá - ale i celé její pozadí a prostředí, specificky indické, rodiny a horoskopy, které jí vládnou, mladistvé sny a také sociální kontrasty, s nimiž se potýká, Indie pravoverných a nedotknutelných, letargická a neklidná Kalkata kypící ambicemi a touhami - a také Rabíndranáth Thákur. Po mnoha stránkách se tu skutečně otvírá čtyřicet let Thákurova vnitřního života v podobách, které už podle lecčeho poznáváme, ale přesto jsou pro nás ještě málo známé, snad nečekané. Dokonce se tu básník něčím vyjevuje bezprostředněji a intimněji než ve své citové a reflexivní lyrice a filozofických úvahách.
INDICKÝ pokrokový spisovateľ Mulk Rádž Ánand, známy u nás z viacerých prekladov svojich kníh, ktoré píše i anglicky, siahol v svojej literárnej tvorbe aj po rozprávkach. Ako chlapec rád počúval čarovné a múdre rozprávky svojej matky a príbuzných. A ako si ich uchoval v pamäti, tak ich porozprával v tejto knižke.
Každá rozprávka je svojským a hlbokým pohľadom na život. Rozprávkové postavy, či ľudské, či zvieracie, predstavujú sa so svojimi dobrými a zlými vlastnosťami a pred čitateľom akoby otvárali nepoznanú krásu života, ale i jeho mrzké stránky. A práve to, čo je v živote mrzké a nezdravé, sa v týchto rozprávkach jemnou satirou odkrýva a vysmieva. Koľko skrytého zmyslu je napríklad v rozprávke Žeriav a rak. Indický ľud tu vyslovil svoj súd nad zlými vladármi a na žeriavovi ukázal, aký bude ich koniec. Alebo akou dôvtipnou rozprávkou o korytnačke poučil ministerský predseda svojho táravého kráľa! Aký je hlúpy, kto priveľa tára, ako sa zneváži v očiach iných ľudí!
V rozprávke Princezná Granátové jablko je zrejmý vplyv domáceho budhistického náboženstva, ktoré hlása vieru v prevteľovanie duší. Radža Vikram sa prevtelí do papagája a jeho skúsenosti v tejto podobe mu neobyčajne obohatia život, urobia ho múdrejším a lepším.
Takto a podobne sa v Anandových rozprávkach odráža zaujímavý a nám nijako nie daleký svet indického ľudu. I keď sú tieto rozprávky odlišné od našich, predsa majú mnoho spoločného. Je to predovšetkým túžba lepšie, krajšie a čistejšie žiť, zbaviť sa zlého a človeka nedôstojného. Indický ľud, ktorý takto hlboko básnicky vyslovuje svoju životnú múdrosť a skúsenosť, uskutočňuje už svoje odveké túžby a dvíha hlavu dôstojne a sebavedome.
POUŤ ZA NEKTAREM NESMRTELNOSTI
(Amritakumbher sandháne)
Odeon, Praha, 1982
edícia Soudobá světová próza (363)
preklad Dušan Zbavitel
obálka Miloslav Fulín, Ivan Doležal
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
01-040-82
literatúra indická, beletria, román
280 s., čeština
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
1,90 €
*bruri**belx*
Zčásti fiktivní, zčásti prožité putování moderně vzdělaného Inda na mahákumbhmélu, nejnavštěvovanější a nejslavnější hinduistickou pouť, je námětem díla, které vyjadřuje víc než údiv vzdělaného pozorovatele. Tato pouť je příležitostí pro věřící a hlavně po úlevě a útěše dychtící hinduisty, kteří se jednou za šest let mohou na soutoku Gangy a Jamuany omočit ve vodě posvátných řek promísené kapkami amrta, božského nektaru nesmrtelnosti, a zbavit se tak hříchů a strázní lidského údělu. Basuův vypravěč se už ve vlaku sžívá s nepřehledným proudem poutníků, prostých Indů, asketů i úspěšných občanů moderního světa. Zpočátku spíš zvídavý pozorovatel s trochu ironickým odstupem se postupně stává svědkem i hercem v tom divadle obnažujících se srdcí, dává se pozvolna strhnout — ne mýtem, ale lidskou podstatou spolupoutníků. A tragickou smrt prostoduchého potulného báula, živícího se nábožným zpěvem, pocítí jako ztrátu bližního, který bez námitek přijímal svět i člověka tak, jak jsou, a který nejplněji vyjádřil ideální podstatu Indie. A přitom pochopí onu polohu smíření, která právě pro hinduisty má tak přitažlivou moc, že stírá rozdíly mezi já a ty, mezi já a vesmírem.
BHATTAHARYA, BHABHANI
