TRESSLER, RENÉ EDGAR - UTKÁNO Z LANA KATOVA

TRESSLER, RENÉ EDGAR

UTKÁNO Z LANA KATOVA

Sefer (Hakoach), Praha, 1998
ISBN 80-85924-19-6

literatúra česká, autobiografia, židovstvo, podpis autora,
128 s., čeština
hmotnosť: 156 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

René Edgar Tressler (narozen 16. 4. 1927 ve Strakonicích) byl v patnácti letech deportován do Terezína, odtud v prosinci 1943 do Osvětimi. Po likvidaci rodinného tábora byl v červnu 1944 přemístěn do koncentračního tábora v Blechhammeru, v únoru 1945 zařazen do pochodu smrti. Osvobození se dočkal v Buchenwaldu.

V roce 1992 vydal anglicky svazek veršů, aforismů a drobných próz pod názvem Painted Thoughts (Malované myšlenky). Česky zatím publikoval jen časopisecky: po listopadu 1989 v Lidových novinách a v Židovské ročence. Autobiografický cyklus novel Utkáno z lana katova je jeho knižním debutem v rodné zemi.

Vešel za Hirschem do malé místnosti propojené s krematoriem. Na chladné cihlové podlaze tam ležela nehybná těla. Byla jen čtyři. Marion seděl za dveřmi opřen o zeď, oči vypoulené, s náplastí na ústech, ruce stále ještě svázané na zadech.

„Tys to věděl! “ řekl kat užasle.

Hirsch přikývl. „On by ho byl pověsil znovu, a tebe taky, kdybys začal žvanit o mezinárodních úmluvách. “

„Ale co teď? “ hlesl stísněně Pierre.

„V první řadě sundáme Marionovi náplast, “ odpověděl mu doktor Hirsch a chlapec radostně přitakal. „A později budeš muset vyvézt popel, nebo ne? “ a přitom ukázal na železný dvoukolový vozík před pecí.

„Ach bože, na to jsi musel přijít až ty! Jsi génius! “ prohlásil obdivně kat, ale vzápětí řekl zcela věcně: „Teď však už zase jdi, doktore! Provedl jsi to skvěle a zbytek musím udělat sám. “

Než rozpálil pec, trvalo to několik hodin, a pak plameny šlehaly z komína krematoria a ozařovaly oblohu. Musel čekat až do příštího večera, než zbytky kostí propadly roštem a popel zvolna vychladl. Konečně Pierre přisunul kovový dvojkolák k otvoru pece. „Je čas, “ řekl Marionovi a ukázal na vozík.

Marion si zasunul do úst připravenou kovovou trubičku, obtočil si dlouhý kus lana zakončeného smyčkou oprátky kolem pasu a posadil se na dno.

„Zlom vaz, “ popřál mu Pierre a pohnul pákou u pece. Obsah popelnice Mariona jako by pohřbil. Kat očistil konec trubičky vysunuté z nakupeného popela a opřel se zezadu do vozíku. Od malé železné brány ve zdi pod strážní věží je dělilo jenom několik málo metrů.

„Jsi to ty? “ ozval se strážný seshora a přitom osvětlil reflektorem prostor pod věží.

„Ano, jsem, “ zvolal kat a počkal, až strážný uvolnil závoru. Pak protáhl dvoukolák kovovými dveřmi ve zdi a tlačil ho dál k hluboké jámě, která se objevila v záři shora zaměřeného reflektoru. Tam vyklopil obsah vozíku a přitom obhodil oprátku Marionova lana kolem pařezu těsně před sebou na okraji jámy, obrostlé travou. „Co je nového? “ zavolal Pierre na strážného, jako by si jen krátil čas.

„Brzy bude konec války! “ řekl muž nahoře.

„Vyhrajeme? “ zeptal se kat.

„To jistě, “ odpověděl muž nad branou, ale potom trochu tišeji dodal: „Vy, anebo my? “

Prach z popela vnikal Marionovi do nosu i do hrdla a dusil ho. Chlapec se zvedl na nohy, aby se ho zbavil, ale prach vířil příliš vysoko. Chtěl přejít na druhý konec jámy, kde byl prašný vír přece jenom řidší, ale lano ovázané kolem pasu mu to nedovolilo, nebylo dost dlouhé. Nezbývalo než se vyšplhat k okraji jámy a všemu uniknout seshora. Strážný v té chvíli zajišťoval závoru, byl zády k Marionovi, vykloněn do tábora přes zábradlí hlídkové věže.

„Reflektor! “ uslyšel chlapec Pierrův hlas za zdí.

„Jo, děkuju, “ řekl strážný. „Nemůžeme přece plýtvat proudem, že ano? “

Nad jámou se rozestřela tma.

Musel to udělat hned, jinak by se rozkašlal a prozradil se. Lano, které nebylo určeno k záchraně životů, změnilo svůj účel: zaklesl se do něj, vylezl přes okraj jámy a překulil se do vysoké trávy. Pak vyvlékl oprátku z pařezu a začal se plazit pod ochranu stromů. Ucítil pod sebou vlhkost čerstvého mechu; dodalo mu to síly i naděje a pokračoval dál. Světla tábora postupně mizela v houstnoucím lese, až nakonec Marion nemohl rozpoznat, zda jsou to skutečně světla, nebo hvězdy prosvítající korunami borovic. Lezl při zemi, kde bylo na kmenech méně větví, přesto si však rozdrásal obličej jehličím, a když mech vystřídala kamenitá zem, kořeny stromů se mu zarývaly do dlaní. Náhle se půda začala prudce svažovat, spád byl pak čím dál tím strmější a Marion sjížděl po kluzkém povrchu. Zatápal ve tmě, aby se něčeho pevného zachytil, ale sáhl do prázdna a i kolena se ocitla bez opory. Na okamžik cítil svištící vzduch a nakonec náraz. A potom i hvězdy pohasly.

..................................................................................

... posledná veta ...

A jako by potřeboval svědectví, podíval se ke stolku na konci intimně osvětlené místnosti, kde Marion, snad na potvrzení jeho slov, pozdvihl sklenku zlatavého tokajského vína.

BENYOVSZKY, KARL - OBRÁZKY Z PREŠPORSKÉHO GETA

BENYOVSZKY, KARL
GRÜNFELD, JOSEPH jun.

OBRÁZKY Z PREŠPORSKÉHO GETA
(Pressburger Ghettobilder)

Slovenské národné múzeum, Bratislava, 1993
edícia Judaica slovaca (4)
preklad Lýdia Steinerová-Piovarcsyová
predslov Štefan Holčík
doslov Ľubica Chorváthová
ilustrácie Katarína Zavarská
1. vydanie
ISBN 80-900498-9-3

história, židovstvo,
190 s., slovenčina
hmotnosť: 254 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

2,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky *bib15* in *H-2-9*
2,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky *bib15* PREDANÉ!

Bratislavský (prešporský) rodák Karl Benyovszky (1886 – 1962) systematicky mapoval svoje rodné mesto. V tejto dokumentácii minulosti a súčasnosti nemohla chýbať židovská komunita. Obrázky prešporského geta približujú dejiny i súčasnosť starobylej, dnes už neexistujúcej časti Bratislavy. Ilustrujú kultúru a myslenie, určované Tórou, ovplyvňované modernou dobou. Tieto ilustrácie však Karl Benyovszky “nekreslil” sám, ale si pribral erudovaného pomocníka v osobe Josefa Grünsfelda juniora.

Choré dievča. Pessach Fischer sa na svoje staré dni dostal do chudobinca, kde spolu so svojou ženou bývali v jednej izbe. Keď mu vo veku deväťdesiatsedem rokov jeho životná družka zomrela, povedal známym, čo s ním stáli pri úmrtnom lôžku: „Veď som vravel, že mi dali na krk choré dievča.“

Príčina rozvodu. Pred rokmi prišla raz jedna Židovka s plačom k dajonovi s prosbou, aby presvedčil jej manžela, nech sa s ňou rozvedie. Keď sa rabbi zaujímal, prečo sa tak rozhodla, odpovedala so slzami v očiach: „Rebbe, on má tri veľké chyby, nevie sa predmodlievať, nevie hrať karty a nevie piť.“ „Ale, milá pani,“ odvetil s prekvapením staručký rabín, „veď to sú predsa iba výhody, a nie dôvody na rozvod.“ Nato sa žena horko rozplakala a premáhajúc fikanie povedala: „Ale, rebe, nevie sa predmodlievať, a predsa sa modlí a ja musím vždy na svoju hanbu počúvať hore na ženskej galérii v šule, aké robí grajzne, a dívať sa, ako sa mu celý kohol smeje. Nevie hrať karty, a predsa hrá, pritom prehrá celý týždňový zárobok, a nevie piť, a predsa pije a potom sa šiker váľa na ulici.“

Vinohradník v synagóge. Na Jom tov šiel istý prešporský vinohradník po Zámockej ulici. Keď prišiel k veľkému šúlu, vohnala ho dnu zvedavosť a opýtal sa vrátnika, či smie vstúpiť. „Ale nech sa vám páči, len poďte dnu,“ odpovedal mu vrátnik prívetivo a vinohradník vstúpil do synagógy.

Dnu sa práve duchenovalo. Vinohradníkovi sa páčilo, ako kohenovia s talisom, preloženým cez hlavu stáli pred orojn ha´ kojdešom so zdvihnutými rukami a melodickým nigunom duchenovali svojráznym výrazom: „A-ha-ha, A-ha-han, oj, Jevore-checho!“ Pristúpil bližšie a opýtal sa celkom tíško jedného z modliacich sa: „Povedzte mi, prosím pekne, čo to tu robia?“ Oslovený mu ochotne vysvetlil: „Duchovní práve požehnávajú ľud.“ Vinohradník chvíľu načúval bez slova, kým si kojhanim zložili z hlavy talis, s volaním Še’ kojach opustili posvätné miesto a náhlili sa na svoje miesta v chráme. Náhle, keď pri ňom prešiel jeden z kohenov, zavolal potešený vinohradník k susedovi: "Ale, pán sused, tohto duchovného predsa poznám, ten ku mne vždy chodieva na mladé víno!“

Biely kohút. Počas francúzskeho obliehania v roku 1805 bola na istý čas prerušená doprava s Petržalkou, takže sedliaci nemohli do mesta dodávať ovocie a zeleninu a z trhu takmer celkom zmizla aj hydina. Ak sa však náhodou objavila, dosiahli jej ceny závratnú výšku.

Raz sa istému Petržalčanovi podarilo dostať sa nejako do Prešporka a prepašovať sem aj veľkého kohúta. Bolo to pred Jom kipurom a sedliak vedel, že Židia potrebujú na tento sviatok hydinu. S obľubou kupovali najmä bielych kohútov. Každý domáci pán bol hrdý na to, keď mohol takého získať na kapores. Predávajúci sa teda rozhodol, že priaznivú príležitosť využije čo najlepšie, a pýtal si za svojho kohúta nekresťansky vysokú sumu. Napriek tomu sa okolo neho vytvoril už v najbližších okamihoch veľký kruh záujemcov, ktorí ponúkali viac, ako bola žiadaná cena. Lenže sedliak váhal, ešte vždy nechcel pustiť kohúta z ruky a čakal, či sa nenájde ktosi, kto by ponúkol ešte viac, lebo si chcel raz ľahko zarobiť.

Kým kupujúci rozmýšľali, pristúpil k sedliakovi istý Žid a vravel: „Ukážte, či je to vôbec kohút!“ Udivený Petržalčan mu pyšne podal zviera, Žid ho však nad hlavou roztočil a volal: „Se chalifosi, se temurosi, se kaporosi!“ Potom ho sedliakovi vrátil naspäť. Okolostojaci už nemohli kohúta použiť na kapores, nechali sedliaka stáť a ten bol rád, keď nakoniec kohúta predal za oveľa nižšiu, ale ešte vždy aj tak dosť vysokú cenu.

Duchaplný rabín. Pri hakojojse na Simches tóra sa vo veľkom šule nosia zvitky tóry okolo almemoru, pričom veriaci bozkávajú plášť, v ktorom sú zvitky zabalené. Od istého času si návštevníci chrámu zvykli z pohodlnosti dotknúť sa plášťa a potom si pobozkať vlastnú ruku. Po hakofojse volali jednotlivo veriacich k tóre, kde podľa starého zvyku, po čítaní state v tóre, daroval každý určitý peňažný obnos na dobročinné účely. Keď chcel nasledujúci pracovný deň šammes vyzbierať peniaze, odkladali to darcovia vždy na iný deň. Šames to hlásil vrchnému rabínovi, ktorý potom v drošó na šábes urobil pichľavú poznámku: „Bozkávate rukou a darujete ústami.“

...........................................................................................................................................................

... psoledná veta ...

Kto chce poznať pravý židovský život, nech príde do prešporského geta, v ktorom si Židia verne až do dnešných dní zachovali svoju vieru a zvyky.

KULKA, ERICH - ŽIDÉ V ČESKOSLOVENSKÉ SVOBODOVĚ ARMÁDĚ

KULKA, ERICH

ŽIDÉ V ČESKOSLOVENSKÉ SVOBODOVĚ ARMÁDĚ

Naše vojsko, Praha, 1990
doslov Toman Brod
prebal Václav Rytina
fotografie Erich Kulka
1. doplnené a rozšírené vydanie (predtým len 3x v exile), 9.200 výtlačkov
IDBN 80-206-0068-X

židovstvo, II. svetová vojna,história
400 s., 8 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 588 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: veľmi dobrý, prebal mierne pokrčený *priva*his*
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky *bib14*his*

Erich Kulka (Schön) se narodil 18. února 1911 ve Vsetíně na Moravě v rodině Vítězslava a Malvíny Schöno-vých jako nej starší z pěti dětí. Po ukončení středoškolských a odborných studií pracoval v dřevařském oboru na Valašsku a od roku 1937 řídil dřevozpracující podnik ve Vsetíně. Tam byl v červnu 1939 zatčen gestapem za protinacistickou činnost, vězněn a deportován: roku 1940 do Dachau, roku 1941 do Neuengamme a koncem října 1942 do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau.

Při zámečnické práci ve vězeňské údržbářské četě pozorně sledoval výstavbu a provoz selekční rampy a krematorií s plynovými komorami, v nichž byly vražděny statisíce vězňů deportovaných z evropských zemí okupovaných Němci.

Erich Kulka, člen české odbojové skupiny, navázal spojení s protektorátními totálně nasazenými dělníky v Osvětimi a posílal jejich prostřednictvím zprávy a dokumenty do Čech a na Moravu.

V průběhu evakuace osvětimských vězňů v lednu 1945 uprchl se svým dvanáctiletým synem Ottou z deportačního vlaku, projíždějícího Ostravou. Až do osvobození v květnu 1945 nacházeli pomoc u statečných, šlechetných přátel na Moravě. (Zachránci Václav Juráň, Karel Frýdl a Jan Tkadleček byli vyznamenáni státem Izrael dekrety a medailemi a na jejich počest byly zasazeny v jeruzalémském Lese spravedlivých stromky, o které pečuje Památník Yad Vashem. ) V úkrytu horské vesnice Liptál začal E. Kulka sepisovat své prožitky, práci pak dokončil se spoluvězněm Otou Krausem a společně publikovali roku 1946 v Praze pod názvem Továrna na smrt. V nacistických lágrech ztratil E. Kulka rodiče, sestry, desítky příbuzných a svou první manželku Elly. K uctění její památky přijali se synem její rodové jméno.

Po krátké účasti na práci komise pro identifikaci válečných zločinců se E. Kulka vrátil k práci v dřevařském podniku.

V roce 1947 se oženil se svou ovdovělou švagrovou Olgou a v roce 1948 se narodil jejich syn Tomáš. Po znárodnění podniku se odstěhoval s rodinou do Prahy, zde zastával místo ředitele exportního oddělení v dřevařské společnosti Ligna, odkud byl v období procesů se Slánským a dalšími propuštěn pro svůj židovský původ.

V rámci činnosti Svazu protifašistických bojovníků E. Kulka svědčil v zahraničí proti obžalovaným válečným zločincům v sedmi procesech, jejichž průběh komentoval; dále přednášel a publikoval. V období Pražského jara organizoval výchovné kursy a přednášel židovské mládeži: Tato činnost neušla pozornosti StB, která ji označila za přípravu sionistického spiknutí. Po varování přáteli se mu podařilo 22. srpna 1968 uniknout do Vídně, odkud odcestoval v listopadu roku 1968 s rodinou do Izraele. V jeruzalémském Ústavu Yad Vashem a v Institutu pro současné židovské dějiny na Hebrejské univerzitě pokračoval ve své badatelské a publicistické činnosti. Od roku 1970 spolupracoval s rozhlasem Svobodná Evropa, jehož prostřednictvím komentoval pravidelně do Československá zprávy o situaci v Izraeli a na Středním východě. Komunistický tisk a rozhlas reagovaly stupňující se antisemitskou a pomlouvačnou kampaní. Erich Kulka podal za podpory Charty 77 na šéfredaktory hanobících časopisů a nakladatelství žaloby, které československé soudy rozhodly po průtazích v jeho prospěch.

Erich Kulka byl zvolen čestným předsedou Výboru bývalých osvětimských vězňů v Izraeli, je zastupujícím předsedou Mezinárodní rady Židů z Československa se sídlem v Londýně a členem Mezinárodní rady Památníku a Institutu Yad Vashem v Jeruzalémě. V seznamu jeho publikovaných prací je zaregistrováno 11 knih, 12 příspěvků do encyklopedií a katalogů, 28 studií ve sbornících a vědeckých časopisech, 11 rozhlasových přednášek a 20 význačných článků a interview v zahraničních časopisech. Jako ocenění celoživotního díla udělila Spertus College of Judaica University v Chicagu v červnu 1988 Erichu Kulkovi čestný titul doctor honoris causa.

Z tábora jezdili Židé ve skupinách pod dozorem na práce, většinou na stavbu cest. Maďarští velitelé tábora se k Židům chovali surově. V říjnu 1939 většinu Židů propustili domů a König se musel v rodném městě hlásit dvakrát týdně na policii.

V květnu 1940 Königa povolali do židovského pracovního tábora v Užhorodě spolu s 250 Židy, politicky nespolehlivými. Do tábora jezdili četníci a policie, aby některé vězně vyslýchali. Krátce po vypuknutí sovětsko--německé války byl tábor v Užhorodě zlikvidován a celá pracovní brigáda poslána na Ukrajinu, kde ji přidělili k maďarské vojenské jednotce. Ve frontovém pásmu těžce pracovali, často i v noci, hlavně na budování krytů a zákopů. Dozor střídavě prováděli Maďaři nebo Němci, kteří se předbíhali v surovostech vůči Židům. "Kdo v práci povolil, byl strážnými zbit, kdo vysílením padl, byl na místě zastřelen."

König se později pokusil o útěk, byl však po dvou dnech dopaden a poslán do trestního tábora v Puchově ve Voroněžské oblasti. Nejdříve však musel vytrpět trest: „Pověsili mě na dvě hodiny za ruce na sloup. Když jsem po chvíli ztratil vědomí, odvázali mě a bili. Jakmile jsem nabyl vědomí, pověsili mě znovu.“

Po porážce maďarské armády na Donu začal zmatený ústup, kterého König i se svými druhy využil a ukryli se ve sklepě domu. Tehdy však zbývalo z původních 250 členů brigády jen osm mužů. Ti se následující den vzdali Rusům, kteří Puchov obsadili. S Königem se tehdy zachránil i jeho krajan David Rotman.

Z pracovního tábora Abaujszántó odvezli na jaře 1942 asi 200 „politicky nespolehlivých“ židovských vojáků z Podkarpatské Rusi k pluku do Běloruska.

Po příchodu transportu přečetl důstojník jména 80 „rudých“, z kterých zřídil trestní oddíl. Kromě jiných těžkých a nebezpečných prací se Židé z trestního oddílu střídali v nošení munice nechráněným úsekem do předsunutých palebných postavení. Denně bylo střídavě osm mužů eskortováno polními četníky. Téměř vždy některý padl nebo byl těžce raněn. Prvním mrtvým byl Parlman ze Sevljuše. Do trestního oddílu zařadili i medika Michaela Leboviče. Dostal rozkaz odebrat se na předsunutou linii, kde Rusové právě útočili a měl tam očkovat maďarské vojáky. Cestou objevil Lebovič i jeho druhové betonový bunkr, kde se ukryli a vyčkali, až se k nim útočící sovětští vojáci přiblížili. „Slyšeli jsme ruské povely ,Rubaj!‘ a viděli jsme, jak Maďaři v panice prchají . . .“ Když Rusové přišli k bunkru, kde se „rudí“ Židé ukrývali, postavili na strop kulomet a do bunkru vhodili granát. Z trestního oddílu přežilo jen 20, Rusové je vzali k výslechu a po několika dnech je poslali do tábora válečných zajatců v Davidovce.

Pracovní oddíl, ve kterém sloužil Alexander Mašek, dojel po 12 dnech na ukrajinskou frontu na Donu. Byli přiděleni útvaru maďarských ženistů a museli kopat ve zmrzlé půdě celý den kryty pro vojáky a prostory pro skladiště při hladu, ve špíně, nemocní bez léků a lékaře. Funkci saniťáka zastával medik Elovič, který byl ve třetím semestru studií po německé okupaci okamžitě vykázán z Prahy jako Podkarpatský Rus. Elovič dělal, co mohl, ale i on podlehl nákaze tyfu a brzy zemřel. Za měsíc zůstalo z 200 mužů jen 30. Země byla tak zmrzlá, že na pohřbení nebylo pomyšlení a mrtvoly se ukládaly na hromady do hranic. Na prosby vojáků o úlevu v práci, o jídlo a léky maďarský velitel ženistů odpověděl: ,,Co si myslíte, vy svině židovské, že jsme vás sem dovezli, abyste se vrátili? Ani jeden z vás nesmí domů!“ Mašek se udržel tím, že velitel jeho útvaru souhlasil, aby si zařídil u jednotky malou dílnu na opravu rozbité obuvi.

Po bitvě u Stalingradu Němci i Maďaři ustupovali na celé linii. Maďarská vojska ve zmatku zanechávala na frontě nejen zbraně, ale i auta a skladiště s proviantem. Mašek a jeho druhové, předstíraje přípravy k ústupu, se zásobili potravinami, ukryli se v bunkru, aby vyčkali příchodu Rusů. ,,Po dvou dnech jsme zpozorovali blížící se ruskou hlídku na lyžích. Vyšel jsem před bunkr s bílým šátkem a řekl jsem rusky, že jsme Čechoslováci, kteří prchají od Maďarů. Mezitím přišly další ruské jednotky. A s nimi přišli i židovští důstojníci, kteří hovořili jidiš, vyslechli nás a slíbili, že nás týlové jednotky vezmou s sebou."

Když přijel na frontu židovský pracovní oddíl, v němž sloužil Zeew Pinkasovič, nařídili maďarští velitelé, aby se všichni svlékli donaha a vyložili před sebe všechny cenné věci a peníze. Potom následovala přísná osobní prohlídka. Pokud u někoho našli ještě nějakou cennost, na místě ho zastřelili. Oddíl pak poslali k Michalovce, kde vyprošťovali z hlubokého sněhu německá vozidla. Němečtí řidiči, když se uvolnilo vozidlo, úmyslně vjížděli do pracovní kolony a tak usmrtili asi třicet Židů a mnoho dalších zranili. Na místo sice přijela maďarská zdravotní hlídka s německým lékařem, ale ten se každého ptal, je-li Žid, nebo Maďar; poraněné Židy pak nedovolil ošetřit. Někteří ze zraněných našli později pomoc u ruských venkovanů. V jiném případě přidělili židovský pracovní oddíl maďarským ženistům, kteří Židy honili z místa na místo, aby kopali na nebezpečných místech kryty pro maďarské vojáky. Když přišel rozkaz postupovat na Belgorod, stráže střílely cestou vysílené Židy. Jejich druhům pak ani nedovolili mrtvé pochovat. 

Na Ukrajině obsadili Maďaři sovětský kolchoz Dobrobič a ubytovali v jeho stájích a kůlnách 200 mužů židovského pracovního oddílu. Když se fronta hroutila, vojáci zapálili v noci stáje, kde Židé spali, objekty obstoupili a stříleli z kulometů na ty, kteří se pokoušeli z hořícího pekla uniknout. Jen několika málo jedincům se podařilo zachránit život; jedním z nich byl i Alexander Klein, neboť zamotán do mokré deky, upadl a Maďaři ho považovali za mrtvého.

Také z pracovního tábora v Šarišském Potoku poslali na podzim 1942 na