GALLEGOS, ROMULO - CANAIMA

GALLEGOS, ROMULO

CANAIMA
(Canaima)

Práce, Praha, 1961
edícia Knižnice Příliv (7)
preklad Zdeněk Velíšek
doslov Zdeněk Velíšek
obálka Eva Křížová
1. vydanie, 19.000 výtlačkov

beletria, román
296 s., čeština
hmotnosť: 258 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,40 € *cesvo*  DAROVANÉ EGJAK
0,40 € *mipet2*  in **O1**

Velká drama pralesa, jehož symbol - démonické božstvo Canaima - nemilosrdně stíhá všech jeho obyvatel.

XIV

Bouře

Po osmidenní nepřítomnosti se Marcos Vargas vrátil na stanici na břehu Guarampínu a neblahý vliv, kterým na něho působil prales, se ještě přiostřil únavou po dlouhé cestě.

Podivné příznaky pralesní nemoci se však neprojevovaly jenom u něho a také se všechny nedaly přičítat jeho duševnímu poblouznění. Měly příčinu v přírodních úkazech a všechno tvorstvo obývající prales jimi bylo nějakým způsobem postiženo.

Blížil se konec období dešťů a již několik dní trvala přestávka, kterou si deště dopřávají, dříve než naposledy zaplaví zemi obrovskými lijavci, jimiž skončí tropická zima. Dlouho trvaly rozčilující intervaly ticha, za kterých z nehnutého a němého větvoví padala úzkostná předzvěst, vzduch přesycený výpary rostlin se stával nedýchatelným a v korunách pralesa se jako na obrovském kondenzátoru hromadila elektřina, arzenál pro salvy výbojů, které brzo měly prales rozechvět až k nejhlubším kořenům.

Zvěř tušila, co přijde, a jevila známky neklidu. Potichu usedali ptáci do korun a nepokojně a nedůvěřivě v nich přeletovali z větve na větev. Bylo často vidět stěhovavá stáda pekari, jak plavou přes řeku sem a tam nebo jak se zastaví uprostřed pochodu, zavětří a pak se vyřítí napříč lesem přímo vpřed, mimo svou obvyklou cestu. Opice se večer bez hlesu vracely do míst, kde přenocovávaly, zato však v noci nepřestával pískot arafiamon.

Ba i sami Indiáni, jimž je instinkt citlivou anténou, se stali ještě nepřípustnějšími než obvykle a často mezi sebou vyměňovali pohledy svědčící o jakémsi pověrčivém očekávání něčeho neznámého. Jako by se jim příroda stala pojednou nesrozumitelnou a hrozivou.

U sběračů kaučuku se pralesní nemoc projevovala zvláštními příznaky. Tvrdá a vyčerpávající práce, neustálý střeh před smrtelným nebezpečím, které kolem nich všude číhalo, a odlidšťující vliv divoké samoty probouzely v nich ponurou náklonnost k jakési zběsilé krutosti, která je v pralese běžným zjevem a kterou u nich ještě zostřovaly atmosférické vlivy. Nebyla to krutost vyvolávaná zuřivostí a chvilkovým pominutím smyslů, jakou mohou v člověku vzbudit otevřené prostory, nýbrž naopak krutost hrůzně klidná a nelidská. Zločiny a ohavné události všeho druhu, vyprávěné a komentované se sadistickou rozkoší z podrobností, byly nyní téměř jediným tématem jejich rozhovorů. A když byl každý sám, krátil si dlouhou chvíli mlčenlivou úděsnou rozkoší z pomalého, surového mučení brouků nebo malých neškodných zvířátek, která za tím účelem pochytal. Trhali jim křidélka, vypichovali jim oči, chladnokrevně je čtvrtili a pozorně sledovali sebemenší projevy jejich utrpení, zatímco rysy v jejich tvářích tvrdly kamennou, děsnou necitelností. Mnozí přenesli i na sebe sama tyto chorobné pokusy a zranili se tak, že se stali neschopnými práce. Za záminku jim posloužilo třeba vyoperování ostnů zabodnutých do kůže, či vytahování klíšťat nebo „lesních červů“, které jim pod kůži nasazoval jistý druh much, jenž se líhne z larev nasazených do živého masa. Snad na ně také neblaze zapůsobila smrt Encarnacióna Damesana a to, jakým příšerným způsobem se marně zmrzačil. Ale nejmocnější příčinou byla bouře zvířecích živlů, kterou v mužích rozpoutal Canaima.

A když se Marcos Vargas vrátil na stanici, uslyšel tu také, že na protějším břehu Guarampínu se již opět začaly ozývat tajemné výkřiky, o kterých mluvívali sběrači kaučuku, kteří v této krajině pracovali již dříve. Výkřiky, jejichž původ byl do jisté míry potvrzován slovy, která Marcosu Vargasovi řekl sám hrabě Giaffiro.

V divokém tichu hluboké noci podobalo se to voláni spíše zvířecímu vytí, jekotu poděšeného živočicha. A sběračům kaučuku na druhém břehu dávalo podnět k tomu, aby úchylnou náklonnost ke všemu krutému a zrůdnému ukájeli šílenými dohady.

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Již skládá moři své účty ...