SEIFERT, JAROSLAVMĚSTO V SLZÁCH
SAMÁ LÁSKA
SVATEBNÍ CESTA
SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ
POŠTOVNÍ HOLUB
Československý spisovatel, Praha, 1989
zostavila Jarmila Višková
doslov Miloš Pohorský
ilustrácia Zdeněk Mlčoch
1. vydanie, 33.000 výtlačkov
poézia
272 s., čeština
hmotnosť: 413 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
3,80 € PREDANÉ
*H-6-3*
Při knize Na vlnách TSF mohlo se zdát, že i Seifert je vášnivý polykač ohňostrojů, jež zničehonic zaslepují oči a zanechávají po sobě umělecké opojení, v němž mění se fontány jevů v nové a nové fontány básnických slov, jež nedojímají sice tolik naše srdce, ale tím více okouzlují naše smysly, — ale Seifert není v jádře umělec tvořící z životní pěny. Je mnohem víc básník, člověk bloudící, zvolna se ujasňující citlivosti, u něhož krása není projevem svébytným, ale zvolna krystalizujícím na hranách životní zkušenosti. Nepíše autonomní svobodnou poezii, věci nejsou pro něho mravně lhostejnými tvary, báseň není u něho hrou volných představ, naopak. Tento lyrik, jenž přešel od proletářské poezie k čiré hře fantazie ve své třetí knížce, se v posledních letech vrací k poezii kořenící v reálném životě, k meditaci, zahrnující dlouhé pochody jeho vnitřního života, k váhavé osobnostní zpovědi lidského já a jeho poměru ke světu. Tím, že dává lidský obsah formálnímu výboji své poetické periody, vyrostl Seifert v básníka, jenž se našel.
CHUDÝ
Mám okno,
v něm pluje jarní den
jak lodička na řece s růžovým praporem,
mám psa,
ten má lidské oči,
mám modrý notýsek
a v něm
třiatřicet krásných dívčích jmen,
mám ostrý kapesní nůž a pistoli,
v kravatě jehlici s rubínem,
mám milenku tančící na jarním trávníku
(večer s ní chodívám za hřbitov do polí,
a protože je kadeřnice,
voní jí ruce, tváře a vlasy,
jako by včera místo do peřin
v kytici růží ulehla si),
a ještě, abych nezapomněl,
mám prázdnou škatulku od krému,
za oknem smutný, vyschlý kořenáč,
v kabátě květinu
a v duši pláč.
Jsem-li doma,
nemusím se dívat stále do ulice,
i na hvězdy se dívám,
na hřeben hraji a zpívám,
prsty si bubnuji na dubový stůl a je mi, jako by mě někdo obejmul.
Jistě si řekne mnohý:
Tohle by pro mě věru málo bylo,
a jestliže to tobě stačí,
mně by to nestačilo.
Ó ano, já bych byl přec také radši,
kdybych měl víc,
však já jsem moudrý chudý:
já totiž zvídám v drahách hvězd
a věřím v Komunistický manifest,
věřím, že přijde jednou den,
kdy i já budu spokojen,
věřím, že i já budu jednou pánem
a vysoko, vysoko, vysoko nad Prahou
poletím aeroplánem.
