BOUDA, JIŘÍPOUTNICKÝ DENÍK
Cykloknihy, Plzeň, 2014
ilustrácie Jiří Bouda
1. vydanie
ISBN 978-80-87193-29-7
cestopis, duchovná cesta,
288 s., čeština
hmotnosť: 828 g
tvrdá väzba
stav: výborný
Kniha akademického malíře Jiřího Boudy (syn Cyrila Boudy) shrnuje zážitky z jeho velkých cest na kole po Evropě, které absolvoval v posledních deseti letech. První vedla do Santiaga de Compostela, druhá odtamtud zpět a třetí směroval do Paříže. Jiří Bouda si na cestách vše nejen zapisoval, ale samozřejmě také kreslil, neboť kresba je Boudovým základním vyjadřovacím prostředkem. Vnímal krásu krajiny, objevoval nová města, potkával zajímavé lidi. Nádherných obrázků je v knize téměř 160. Jeho kresby věrně zachycují přírodu i skvosty architektury a jsou dokumentem o době, o lidech, městech, o stavbách. Jiří Bouda je dokumentarista virtuózní a přesný, má jistou ruku a čisté srdce. Publikace je určena nejen pro cyklisty, ale pro všechny cestovatele. V této výpravné podobě může být i vhodným dárkem pro milovníky výtvarného umění. Kniha vychází k 80. narozeninám autora, které oslaví začátkem května.
neděle 1. 6. 2003
Tak už máme červen. Už jsem na cestě celý měsíc. Do Santiaga mi zbývá asi 600 kilometrů.
Vzbudil jsem se v šest hodin, vyjel v 6:45. Silnice stále stoupala, musel jsem jít místy i pěšky. Zjistil jsem, že mám zase prasklý drát v zadním kole. Tahám s sebou asi moc věcí. Ale nemůžu říct, že bych vezl něco zbytečného. A také mi nic nechybí.
Po stoupání z Paulu přišlo dlouhé klesání do Salinas de Aňana. Viděl jsem jakási dřevěná lešení, již historického původu, kde se nechávala odpařovat slaná voda, která zde pramení. Dnes je tu k tomu účelu moderní podnik. Pod Salinas jsem přijel na hlavní silnici N 625 vedoucí z Bilbaa k Burgosu. Bylo půl deváté, když jsem dojel k velkému klášteru: Santuario Sta Maria El espino misioneros redentoristas. Řekl jsem si, že když je neděle, mohl bych jít v devět hodin na mši. Nikde ale nikoho nebylo vidět. Teprve krátce před devátou přijelo několik aut, v každém jeden muž, v jednom i žena a vešli do kláštera vchodem, kde byl vstup zakázán. Ostatní vchody byly ale zamčené. Po deváté hodině jsem také vešel zakázaným vchodem do ambitů kláštera a slyšel jsem zvučný hlas kázání. Škvírou ve dveřích jsem viděl jednoho pána, co přijel autem, ve slavnostním ornátu. Nechtěl jsem rušit a také bych tomu povídání stejně nerozuměl, šel jsem ven a vyměňoval dva dráty v zadním kole. Oba byly na levé straně, tak to šlo, aniž bych kolo rozebíral. Asi po půl hodině pánové zase vyšli, už zase v civilu, a požádal jsem je o razítko do Credenciálu. Razítko mi dali (s nějakou biskupskou mitrou) a jel jsem dál. Pociťoval jsem hlad. Když jsem přijel na ještě hlavnější silnici N 1, zastavil jsem se u nejbližšího motorestu a dal si tortilu - něco jako vaječná omeleta, k tomu víno a nakonec pivo. Dále silnice vedla úzkou soutěskou mezi skalami, kam se musel vejít potok, silnice, přes most železnice a ještě dálnice. Poslední dvě si ovšem vypomohly tunelem.
Za Pancorbou už silnice vedla otevřenou krajinou náhorní planiny; trochu to připomínalo silnici mezi Prahou a Kolínem. V půl třetí jsem začal opět pociťovat chuť k jídlu. U města Briviesca jsem se zastavil u motorestu, kde byla tabule s nápisem MENU 7 €. Vešel jsem dovnitř - byli tam hlavně šoféři parkujících kamionů, a dost hlučno. Posadil jsem se k jednomu stolku, přišla číšnice a na papíru měla napsané mně nesrozumitelné názvy jídel. Rozuměl jsem jen salát, pork a k pití víno a vodu. Dostal jsem kopec hlávkového salátu s tuňákem, zdobený olivami, rajčaty a cibulkou, potom menší dva kousky nějaké vepřové kotlety a pommes-frites, půllitrovou lahvičku červeného vína a litrovou láhev vody. Na závěr mi nabídli zmrzlinu. Byl to opravdu nedělní oběd. Uvědomil jsem si, že to byla po delší době teplá strava a maso jsem jedl naposled u Eychennů v Béziérs. Čekal jsem mastný účet, ale bylo to opravdu jen těch slibovaných 7 €.
Po obědě zase začalo delší stoupání a pro nepříznivý vítr proti mně jsem musel jít i pěšky. Na vrcholu stoupání bylo něco jako hydrant, a tak jsem se u něho oholil. Obloha se začala mračit, vypadalo to opět na déšť. Bylo po šesté hodině - ačkoliv jsem se chtěl dostat až do Burgosu - začal jsem se dívat po potenciálních ložnicích. Samozřejmě u silnice I. třídy nebyly žádné kůlničky a chlívky. Když už byl déšť na spadnutí, objevil se na obzoru veliký hotel. Šel jsem se tam schovat před deštěm. Byl to hotel s třemi hvězdičkami, právě vycházela nějaká svatba - plno družiček, parádně oděných svatebčanů a odjížděli auty, než začne pršet. Vešel jsem dovnitř, dal jsem si u bufetu tortilu a pivo. Mraky se venku honily různými směry, ale nepršelo. Po jídle jsem vyšel ven a pršet začalo. Šel jsem zase dovnitř a pro jistotu jsem se zeptal na cenu noclehu: 44 € a ještě nějaká procenta navíc - snad DPH. Protože mezitím déšť ustal, vyjel jsem na posledních 10km do Burgosu. Nejprve jsem minul předměstské hotýlky a penziony (jistě budou podstatně levnější!), pak jsem projel průmyslovou a skladištní zónou (která je před každým větším městem) a pak vyjel do obytných částí mezi 10 až 14poschoďové domy. Těsně před vjezdem do centra jsem uviděl nápis HOSTAL. Šel jsem se tam zeptat - a za 25 euro byl pokojík se sprchou, záchodem a dvěma postelemi. Přesně to, co jsem potřeboval. Nejprve jsem se po dvou dnech osprchoval, pak jsem si vypral některé části oděvů: trička, kapesníky atd. Večer jsem se šel projít do města, vzal jsem si druhé „parádní“ kalhoty a zjistil jsem, že je v pase neudržím na sobě. Musel jsem jít s rukama v kapsách a kalhoty na sobě držet. Daleko jsem tedy nedošel.
.............................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Ale jelo dobře.
