MOLNÁR, AMEDEOVALDENŠTÍ
Evropský rozměr jejich vzdoru
Kalich, Praha, 1991
obálka Iban Urbánek
ilustrácie Jindřich Čech
2. rozšírené vydanie
ISBN 80-7017-384-X
história, kresťanstvo
400 s., čeština
hmotnosť: 569 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
PREDANÉ
*bib14* *bib14* in *H-kris*
Valdenští patřili mezi první skupiny lidí v Evropě, které měly překlad Písma svatého. Staletí před reformací vlastnili v rukopisech překlad Bible ve svém mateřském jazyce. Měli ryzí a nefalšovanou pravdu, a proto se stali terčem nenávisti a pronásledování. Prohlašovali, že římská církev je odpadlým Babylonem z knihy Zjevení a s nasazením vlastních životů čelili její zkaženosti. Pod tlakem dlouhotrvajícího pronásledování učinili někteří ústupky ve víře a postupně upouštěli od zásad, jiní se však pevně drželi pravdy. Ve staletích temna a odpadlictví to byli valdenští, kdo popírali svrchovanost Říma, odmítali uctívání obrazů jako modloslužbu a zachovávali pravou sobotu. Uchovali svou víru i v nejlítějších bouřích pronásledování. Ačkoli byli ohrožováni savojskými zbraněmi a římskými mučícími nástroji, stáli neochvějně za Božím slovem a za Boží ctí.
Ve školách, do nichž přicházeli, si nesměli udělat z nikoho důvěrníka. Oděv měli upravený tak, aby v něm mohli ukrýt svůj největší poklad - vzácné opisy Písma. Tyto rukopisy, výsledky usilovné práce trvající řadu měsíců, ba roků, nosili stále u sebe, aniž vzbudili podezření. Opatrně svěřovali části těchto opisů lidem, o kterých se domnívali, že jsou ochotni přijmout pravdu. Už na klíně svých matek byli mladí valdenští vychováváni k tomuto cíli, svůj úkol pochopili a věrně plnili. Právě ve vzdělávacích ústavech získávali stoupence pravé víry a často se stalo, že zásady pravé víry pronikly do celé školy. Přitom však stoupenci papežství nemohli ani po nejpečlivějším pátrání zjistit, odkud takzvané "zhoubné kacířství" pochází.
Na českém jihu
O českém království, které v 15. století sehraje v dějinách valdenských rozhodující úlohu, jsme zatím mluvili jen příležitostně. To proto, že vnitřní vývoj českého státu byl svérázný a poměrně nezávislý. Třebaže v politických věcech podléhal římské říši německého národa, nikdy se v něm císařské zákonodárství neuplatňovalo přímo a nelomeně. Kromě toho mělo valdenské kázání, které se v této oblasti v době svého nástupu omezovalo na prostředí jazykově německé, méně příležitostí proniknout mezi české obyvatelstvo. I když nepočítáme s kacíři, kteří byli do Čech dovlečeni před církevní soudy z ciziny, jsou první valdenští v Čechách Němci.
V průběhu 13. století a ještě i ve století 14. pronikali němečtí kolonisté do některých krajů Čech a Moravy většinou z nejbližších říšských oblastí. Narozdíl od dobyvačné německé kolonizace rozlehlých krajů mezi Labem a Odrou, přicházeli sem často i vazalové a poddaní, kteří zběhli od pánů, v naději, že tu naleznou půdu a tedy i obživu. Vlastní kolonizaci svěřovali domácí čeští páni takzvaným lokátorům. Jejich povinností bylo vybudovat během stanovené lhůty na přidělené půdě novou osadu. Záleželo jim tedy na tom, aby získali pro pracný a neodkladný úkol dostatečný počet kolonů.
V některých případech byl patrně už jen tento postup vhodnou příležitostí pro valdenské selské pracovníky. Další příležitost se valdenským nabízela od okamžiku, kdy se lokátorovi dostalo výsady přijmout a zaměstnat řemeslníky.
I když nelze doložit účast valdenských přímo na klučení hvozdů, je zcela nepochybné, že rozmach německé kolonizace, hlavně v jižních Čechách na panstvích, sousedících s Rakouskem, vytvořil příznivé podmínky pro valdenskou infiltraci. Záhy si jí všimla také inkvizice, která se brzy po nástupu Lucemburků na český trůn stala stálou institucí. Vášnivě české vědomí šlechtické, které k nám tou dobou mluví z veršovaných útoků takřečeného Dalimila na přivandrovalé kořistníky z ciziny, se právě tehdy mohlo opírat o představu nedotknutelné posvátnosti českého prostoru. K té představě nedílně patřilo i vědomí české nekolísající pravověrnosti. Roku 1318 vstoupila u nás stálá inkvizice na místo dřívější, většinou příležitostné inkvizice biskupské. Prosadil ji papež Jan XXII. hned měsíc po tom, co suspendoval pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Provozní způsoby a účinnost české inkvizice poznáváme z inkviziční příručky pro české země, kterou měl kdysi v ruce zakladatel protestantského církevního dějepisectví Jihoslovan Flacius Illyricus. Alexander Patschovsky ji vzorně kriticky vydal (1975) z rukopisu knížecí knihovny ve Wolfenbuttelu, zejména na osmdesát jejích kusů, týkajících se českých poměrů. Po celou první polovinu 14. století narážela u nás inkvizice jako nově zaváděná soudní instituce na neobyčejně silný odpor. Postihoval nenávistí hlavně vrcholné představitele nového zařízení. Motivací tohoto odporu byla jen zcela výjimečně sympatie ke kacířům, mnohem více rozhodoval pocit, že novinka stálé inkvizice v samých základech ohrožuje starý právní řád, platný v zemi, a tím i její svobody. Inkvizítoři se skoro na každém kroku střetávají s projevy neposlušného vzdoru a se záměrnými překážkami nejenom v Praze, kde mají hlavní sídlo v dominikánském klášteře u svatého Klimenta na Starém Městě, ale i jinde, zejména v Budějovicích, Znojmě a Žatci. V čele pražského protiinkvizičního odboje vidíme od roku 1320 dokonce kapitulního kanovníka Michala. Ve spojení se staroměstskými konšely zabránil inkvizitorům Koldovi z Koldic a Hartmannovi z Plzně ve výkonu jejich úřadu. Za časté nepřítomnosti krále Jana se proto inkvizitoři utíkají pod ochranu pana podkomořího Jindřicha z Lipé a sami tasí mocnou zbraň interdiktu. Ve dvacátých letech 14. století postihuje interdikt i České Budějovice za to, že uvěznily udavačského spolupracovníka Koldovy inkvizice. Také v Žatci, Písku, Netolicích, Klatovech a jinde se inkvizice prosazovala do konce dvacátých let s krajními obtížemi už pro samu liknavost plebánů. Pokud jde o valdenské, už v roce 1318 vyzývají papežské přípisy mimo jiné dva jihočeské pány, aby neopomenuli účinně podpořit inkvizici.
.................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Ekumenická vzájemnost by měla sloužit především prohloubené konfrontaci církví, které spolu hovoří, se slyšeným božím slovem a ne se vyčerpávat vzájemným uznáváním vlastních nedostatků, chyb a provinění.
