TOMASI DI LAMPEDUSA, GIUSEPPEGEPARD
(Il Gattopardo)
Odeon, Praha, 1983
edícia Galerie moderních autorů
preklad Jaroslav Pokorný
obálka Jiří Rathouský
3., prepracované vydanie, 56.000 výtlačkov
beletria, román,
184 s., slovenčina
hmotnosť: 308 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý
0,80 € DAROVANÉ EGJAK
*zlaci*
GIUSEPPE TOMASI (1896 v Palermu - 1957 v Římě), kníže z Lampedusy, vévoda z Palmy, strávil dětství v otcovském paláci v Palermu a na různých venkovských sídlech rodiny. Vystudoval práva v Turíně, za první světové války prchl ze zajateckého tábora v Poznani a pěšky se dostal zpátky do Itálie. Setrval v armádě do roku 1925, po nástupu fašistického režimu kvitoval. Mnoho cestoval, dlouze a často pobýval v Paříži a Londýně. Mnoho četl. Za druhé světové války byl jeho palermský palác zničen a Tomáši přijal pohostinství bratrance Lucia Piccola, básníka, jehož skoupé „barokní“ verše vysoce oceňoval např. Montale. Piccolovou zásluhou přišel poprvé do přímého styku se světem literatury a dostal chuť změřit s ní síly a uskutečnit už čtvrt století odkládaný záměr: napsat svou Vojnu a mír. Za několik měsíců vznikl tak v zimě 1955-1956 Gepard. Román neodpovídající uznávaným kánonům byl odmítnut dvěma velkými nakladatelstvími na základě posudku téhož lektora: spisovatele Vittoriniho, rovněž sicilského rodáka. Zavržení se Tomáši ještě dočkal, vítězství už ne. Další lektor Giorgio Bassani jeho rukopis nadšeně doporučil. Stala se z něho kniha roku. Podobně jako tři století před ním jiný vévoda, Francouz Saint-Simon, má vévoda z Palmy vybroušeně nedbalý styl, neurovnanou kompozici, podobně jako on dosahuje svého cíle: oživit drama minulosti i vlastního osudu.
Gepard vyšel poprvé roku 1958. V Itálii se dočkal za čtvrt století 111 vydání, byl přeložen do mnoha jazyků, dal Viscontimu podnět k znamenitému filmu. A přece byl mnohými kritiky vítán velmi nevlídně. Jedni románu vytýkali nedostatek kompozice, druzí nedostatek novátorství. Někteří ho obviňovali ze zpátečnictví, jiní ze znesvěcování vlasteneckých tradic.
Z odstupu je vidět, jaká to byla mýlka. Gepard není ani kronika, ani epos, je to veliké loučení: starý svět, odsouzený ke zkáze, se ještě na okamžik rozzáří v živých barvách, muž na prahu smrti se ještě jednou sklání nad tím, co nenávratně minulo. Ani na chvíli se nedá oklamat: jeho ironie je všudypřítomná, a přece se snaží vzbudit iluzi: don Fabrizio, kníže a astronom, obr plný slabůstek a opravdové velikosti, vtipný, udatný, ctižádostivý a sličný Tancredi, krásná Angelica a její lasiččí tatík plný zlata, hrdá Concetta, zálety dona Fabrizia, příjezd do Donnafugaty, bloudění mladých milenců komnatami nekonečného zámku, palermský ples se šťastně přidružili k literárním mýtům. Že se revoluci 1860 podařilo zbřídit, už v Itálii nikdo nepopírá. Je poučné nahlédnout do soukolí, které to způsobilo - vědomě nebo bezděky. Také tady je Tomáši průvodce jedinečný.
Krátce předtím, než dorazili na vrcholek pahorku, zahájili to ráno Bystrouš a Terezka náboženský tanec psů, kteří narazili na divokou. Plížili se, strnuli, obezřetně zvedali tlapky, potlačovali štěkání. Za pár minut se mihl v trávě šedivý chlupatý zadeček, dvě rány téměř současně ukončily mlčelivé čekání; Bystrouš položil knížeti k nohám zvířátko v posledním tažení. Byl to divoký králík; prostá halena barvy hlíny ho nestačila uchránit. Hrozné trhliny mu rozervaly čumák a prsa Don Fabrizio viděl, jak se na něho upírají dvě veliké černé oči, do kterých rychle vpadal siný zákal. Nedívaly se na něho vyčítavé, ale byly plné užaslé bolesti, obracející se proti celému uspořádání věcí. Sametové uši už byly studené, silné tlapky rytmicky cukaly: přežívající symbol marného útěku. Zvíře umíralo trápeno úzkostlivou nadějí na záchranu, představovalo si, že se může ještě spasit, i když už byl konec; tak jako mnoho lidí. Ve chvíli, kdy soucitná bříška prstů laskala ubohý čumáček, zvířátko se naposled zachvělo a zemřelo. Ale don Fabrizio a Tumeo si užili svou kratochvíli. A don Fabrizio zakusil kromě potěšení zabíjet i utěšlivé potěšení soucitu.
Když lovci dorazili na vrchol hory, objevil se jim mezi tamaryšky a řídkými korkovými duby pohled na pravou Sicílii, proti níž barokní města a pomerančové háje nejsou než nicotné tretky. Pohled na vyprahlost vlnící se do nekonečna, hřbet za hřbetem, neutěšené a iracionální, jejichž hlavní linie, koncipované ve vteřinovém deliriu tvoření, mysl nebyla s to uchopit: jako kdyby moře zkamenělo ve chvíli, kdy obrat větru vyvolá šílenství vln. Schoulená Donnafugata se krčila v bezejmenném záhybu země a nebylo vidět živou duši. Jen roztroušené řádky révy prozrazovaly tu a tam stopy lidí. Za pahorky ležela z jedné strany indigová skvrna moře, ještě tvrdšího a neplodnějšího než země. Přes všecko přelétal vítr, spájel vjedno pach mrvy, zdechlin a šalvěje, vymazával, vymycoval, přetvářel všecko ve svém neúčastném běhu. Vysoušel kapičky krve, jediné, co zbylo po králíku. Mnohem dál čechral Garibaldimu hřívu a ještě dál hnal prach do očí neapolských vojáků, kteří nakvap opevňovali bašty Gaety a namlouvali si naděje stejně marné, jako byl k zemi sražený útěk divokého zvířátka
V ostře ohraničeném stínu korkových dubů si kníže a varhaník odpočinuli. Pili vlažné víno z dřevěných čutor, splachovali jím pečené kuře z myslivecké brašny dona Fabrizia a sladoučké „pícky“ posypané hrubou moukou, které s sebou přinesl don Ciccio; vychutnávali sladké hrozny, tak ošklivé na pohled a výborné na chuť; nasytili tlustými krajíci chleba hlad loveckých psů, kteří stáli před nimi, necitelní jako soudní vykonavatelé soustředění na vymáhání svých pohledávek. V tom konstitučním slunci byli don Fabrizio a don Ciccio na nejlepší cestě zdřímnout si.
Ale i když výstřel z pušky zabil králíka, i když Cialdiniho rýhované hlavně už braly odvahu neapolským vojákům, i když polední horko uspávalo lidi, nic nemohlo zadržet mravence. Přivolalo je několik zkažených zrnek vína, které don Ciccio vyplivl, a jejich husté řady přibíhaly, hnány touhou po té trošce shnilotiny promíšené varhaníkovou slinou. Přibíhaly překypujíce smělostí, v nepořádku, ale rozhodné. Skupiny po třech nebo po čtyřech se zastavovaly na kus řeči a bezpochyby velebily vezdejší slávu a budoucí blahobyt mraveniště č. 2 pod dubem č. 4 na vršku Monte Morco. A pak se spolu s ostatními daly zas na pochod směrem k vzkvétajícímu příští Lesklé hřbety toho hmyzu se chvěly nadšením a beze vší pochyby nad jejich radami poletovala melodie hymny.
V důsledku některých asociací, které by nebylo vhodné upřesňovat, hmoždění těch mravenců zaplašilo donu Fabriziovi spánek a připomnělo mu dny plebiscitu, které zažil před nedávnem právě v Donnafugatě. Kromě pocitu údivu v něm tyto dny zanechaly pěkných pár hádanek na rozluštění. Ted uprostřed této netečné přírody (až na mravence), by se snad mohl pokusit přijít jedné z nich na kloub. Psi spali natažení a zploštělí jako vyřezané figurky, králíček, zavěšený na větvi hlavou dolů, visel úhlopříčně pod ustavičným náporem větru, ale Tumeo s pomocí své dýmky dokázal ještě udržet oči otevřené.
"A vy, done Ciccio, jak jste vy hlasoval jednadvacátého?“
Chudák sebou trhl. Přepaden znenadání, ve chvíli, kdy se ocitl mimo ohradu obezřetnosti, do níž se obvykle uzavíral jako každý jiný jeho krajan, váhal a nevěděl, co odpovědět.
Kníže považoval za bázeň to, co bylo jen překvapení a popudil se. „Zkrátka, z čeho máte strach? Není tu nikdo než my, vítr a psi.“
Seznam uklidňujících svědků nebyl, po pravdě řečeno, šťastný: vítr je vyhlášený žvanil a kníže byl napůl Sicilan. Naprosto
................................................................................................................................................................
POZNÁMKA REDAKCE
Prapůvodní rukopis Geparda autor zničil, první vydání se držela strojopisu pořízeného pod dohledem spisovatelovým v červnu 1956. Začátkem roku 1957 těsně před smrtí Tomasi svůj román vlastnoručně přepsal pro svého adoptivního syna Gioacchina Tomasi-Lanzi. Teprve po deseti letech prof. Carlo Muscetta obě znění kolacionoval a došel k názoru, na který přistoupil posléze jak dědic, tak nakladatel, že diferencí je tolik a jsou tak závažné, že je nutno napříště publikovat text podle rukopisu. Podle tohoto znění poslední ruky se řídí i toto revidované vydání českého překladu.
................................................................................................................................................................
... posledná veta...
Pak všecko došlo pokoje v hromádce kalného prachu.
