SCHREYER, WOLFGANGREZIDENT
(Der Rezident)
Svoboda, Praha, 1976
preklad Josef Tomas
obálka Jan Žbánek
edícia Členská knižnice
59.600 výtlačkov
25-108-76
beletria, román
384 s., čeština
hmotnosť: 468 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
0,10 € darované THCK
*zlaci*
Santo Domingo 1962: po atentátu na diktátora Trujilla se Dominikánská republika — po několika desítkách let diktatury — chystá uskutečnit řadu přeměn. Přijíždí nový americký velvyslanec Henry W. Mitchell, muž z okruhu nejbližších spolupracovníků prezidenta Kennedyho. Není diplomat z povolání, je původně liberální novinář, který bere své nové poslání velice upřímně a vážně. Je to celkem sympatický muž, otec dvou dospívajících dětí, žijící v konvenčním a oboustranně vyhovujícím manželství, což ho ovšem nechrání před kouzelnou krásou dominikánských žen. Podle pokynů z Washingtonu i podle svého vlastního přesvědčení má Mitchell za úkol izolovat novou dominikánskou vládu od levice a změnit Dominikánskou republiku v prosperující stát, který by mohl konkurovat Kubě. Nepočítá však s tím, že není jediný, kdo na ostrově zastupuje americké zájmy: jsou tu americké koncerny včetně United Fruit Company, zástupci Pentagonu a především všemocné CIA a FBI — a tihle ostří hoši dělají svou politiku přes hlavu Mitchella i Bílého domu. Sen o výkladní skříni západní demokracie se hroutí...
Dobrodružný a napínavý děj uvádí čtenáře do exotického prostředí ostrova v Karibském moři a odtud až k nejvyšším místům washingtonského Bílého domu. Síla románu spočívá v přesvědčivém spojení skutečných událostí s osobními osudy hlavních představitelů. Věrohodnosti mu dodává ovšem i to, že se autor mohl opřít o autentické paměti hlavních protagonistů dramatu — dominikánského prezidenta Bosche a amerického velvyslance.
Wolfgang Schreyer (narozen 1927) patří k známým a oceňovaným autorům Německé demokratické republiky, jejichž nové knihy se vždy očekávají s napětím. Jeho literárně hodnotná díla, v nichž často rekonstruuje skutečné události, spojují dokumentární znalost faktů s prvky dobrodružného, špionážního a kriminálního románu. Je rovněž autorem mnoha filmových, televizních i rozhlasových scénářů a dramat. Mnohé z jeho románů znají i čeští čtenáři; jmenujme aspoň román Adjutant (česky 1975), jehož děj — rovněž z prostředí Dominikánské republiky — se zabývá problematikou moci, politické morálky a revoluce v Latinské Americe.
Wolfgang Schreyer je nositelem literární ceny Heinricha Manna a žije jako svobodný spisovatel v Magdeburku.
Tomáš zíral ke stropu, na němž se míhaly světelné paprsky, dopadající sem z neonů v ulici Conde. „Ach, Juancito ,“ povzdechla si Cindy vedle něho, „jen jestli za tohle nebudeme musit zaplatit!“
„Zaplatit ? Zač ?´´
„Že jsme spolu tak šťastní. A že spolu už budeme moci zůstat ... “ Probudila se z kratičkého spánku, ležela od něho odvrácena na pravém boku, aby si odpočalo srdce, unavené od jemných nebo prudkých, vždycky však nekonečných něžností, kterých se nemohla vzdát, protože se už staly součástí jejího života. Teď se k němu otočila. „Juane, já mám strach.“
„Před kým ?“ zeptal se bez zvědavosti, v myšlenkách byl daleko.
„Já nevím. Snad z těch výhružných dopisů, které dostává otec. Posílá je na Seguridad, vydírat ho nemohou, s Trujillem neměl nikdy nic společného. Ale znervózňuje ho to samozřejmě — a mě také.“ Přitiskla se k němu. „Mám dojem, jako by mě byl někdo sledoval, až k tvým dveřím. Neviděla jsem nikoho, je to jen pocit, jako by šel po mě mráz.“
Začal ji hladit po zádech, po lopatkách, něžně a vytrvale, jako by konejšil dítě. Kdykoli se spolu milovali, mísil se do rozkoše, do vděčnosti a do soucitu, který k Cindy vždy cítil, nevysvětlitelný přídech marnosti, smutku, který v něm tu a tam vzbuzoval pochybnost o jeho lásce. Bylo to určité pohrdání sebou samým („tak z tohohle tedy žiješ“) , které se měnilo v nudu a ústilo v prázdnotu. Bylo tomu tak, ačkoli by byl nemohl říci proč. Jakmile se od něho odvrátila a schoulila se jako kočka do klubíčka, aby si uchovala tělesné teplo, už nebyl u ní.
„Ty dopisy jsou jen válka nervů,“ těšil ji. „Chtějí, aby tvůj otec přestal provozovat loajální opozici, aby vpadl Boschovi do zad teď, když prezident potřebuje každou podporu.“
Položila mu prst na ústa. „Už o tom nemluv. Zapomeň na celou politiku, Juancito, máme přece jeden druhého. Není to víc ?“ „Není, jestli prezident ztroskotá... “ Celý národ za Boschem, myslil si. A znovu, jako už tolikrát od včerejška od večera, kdy byla oznámena jména těch, kdo se utekli na dominikánské velvyslanectví v Port-au-Prince, pomyslil na Angeliku. Angelica — lze jí pomoci ? Pomůže-li něco, pak jenom pevnost, společné úsilí celého národa. Utečenci v obklíčeném velvyslanectví jsou v opravdovém nebezpečí, jsou smrtelně ohroženi; Cindy si však nebezpečí jen představuje, aby vychutnala bezpečí, které ji obklopuje. Nikdy nemusila cokoli zdolat vlastními silami, nikdy opravdu vážně netrpěla, ba nikdy nemusila ani pracovat; byla jako v bavlnce uprostřed rodiny, která jí mohla poskytnout, nač si vzpomněla. Pravděpodobně odtud se rodí shovívavé podceňování, s nímž k ní Tomáš přistupoval. Angelica pro něho trpěla, na to nikdy nechtěl zapomenout, a teď spí s Cindy, zatímco ona se třese před Tonton Macoutes. — „Jsem pevně při Boschovi,“ řekl. „Jestli ho tvoji lidé svrhnou, padnu s ním.“
Čekal, že bude protestovat, že se třeba i rozhořčí, ale Cindy odpověděla s dětskou naivitou: „Jenom si padni! Já tě chytím a budeme aspoň odtud pryč! Na Bahamách to bude lepší než tady. V naší bambusové chatě, jen my dva, a moře, pláž, palmy, skály... Něco tak rajského jsi nikdy nezažil.“
Mlčel; cožpak ho tak málo zná ?
„A já ti slibuji, “ řekla pak koketně a lišácky, „že budeme mít vždycky dost peněz na mlčko a na tvé cigarety.“
„Poslyš, Cindy.“ Posadil se, hleděl na ni, na její hlavu, ztápějící se na polštáři v šeru, které už prosakovalo žaluziemi. „Neudělal jsem všecko, co jsem udělal, abych pak šel na útraty tvého otce do pozlaceného exilu. Mé místo je zde, stojím a padám s prezidentem.“
„Dobrá, dobrá, Juane, můj drahý hrdino. Mám ráda pathos a mužnost, i když se opakuješ. A dělám, co mohu, dokonce proti svému přesvědčení. Kvůli mě otec pořád ještě něco udělá. A co je to koneckonců přesvědčení? Jenom neznič naši budoucnost! Žijeme jen jednou.“
„Ale ne jako důchodci.“ Hledal její oči pod záplavou vlasů, hledal v nich živoucí jiskřičky porozumění. „Penzistou v třiceti letech, to je, jako by byl už člověk mrtev.“
„Dělám to jen pro tebe,“ řekla zajíkavě. „Aby nás už nikdy nikdo od sebe neodtrhl.“ Objala ho a dala se do pláče.
Jak dobře to znal, ten náhlý obrat, strach, že ho ztratí — bylo to lichotivé i rušivé. Vzpomněl si na onen den před dvěma léty, kdy ho Pezuela varoval před Fonseky a Cindy ho obvinila, že ji chce opustit. „Vám jde vždycky jen o moc,“ vzlykala, přitisknutá k němu, právě v téhle posteli. „To nás zničí. Podívej se na Trujilla — ty zůstáváš náhodou čistý, na tvých rukou není krev, protože mu jen obstaráváš ženy a nemusíš honit jeho nepřátele. A podívej se sám na sebe, co ti je důležitější, postel nebo kariéra ? Nejsem snad pro tebe jenom kus masa? Jenom se přiznej, přiznej si to! A já už k tobě nesmím chodit, bylo to naposled, ach, Juancito!“
