LEIP, HANSZBOŽNÍ PIRÁTI
Zprávy magsitra Wikbolda o kráse oblohy, země a moře, jakož i o zájiku likedealerů v létě roku 1402
(Godekes Knecht)
Melantrich, Praha, 1942
obálka V. Tittelbach
preklad L. Špačková
beletria, román
320 s., čeština
hmotnosť: 401 g
mäkká väzba
stav: väzba a jej lepenie uvoľnené
2,90 €
*zlaci*
Tento hrdinský román, vonící mořem a strhující prudkým rytmem chlapského, statečného života, představuje čtenáři pozoruhodné lidi a pozoruhodnou dobu. Jeho hrdiny jsou vitaliani, uzavřená sekta rouhačů a námořních lupičů, kteří řádili v Severním moři na sklonku středověku — ve století Kolumbových plaveb a mohutných selských válek. Dravost a nevykvašenost této doby, předcházející velkým náboženským a sociálním bouřím, poznamenala i hrdiny románu: jsou to drsní a tápající nespokojenci, tvrdí muži, v nichž nikdy nezhasíná palčivý oheň věčného neklidu a pohrdání zemí i nebem, životem i smrtí. Takový je i vypravěč příběhu, magister Wikbold, zběhlý mistr svobodných umění a „vyslanec obce vitalianské“, jenž po boku svého kapitána Godeka Michelse prožívá nesčetná dobrodružství na moři i na souši a spolu s ním končí na popravišti. Úporný a dramatický zápas těchto hrdých, nepoddajných pirátů s mocným spolkem přístavních měst hansou, v jehož pozadí se tyčí legendární postava Klause Störtebekra, naplňuje knihu nejen dramatickým vzruchem, ale i ukazuje stárnoucí středověk v novém zorném úhlu, s hlediska svobodymilovných vyděděnců lidské společnosti. Hans Leip se zde jeví skutečným básníkem, jenž svou smělou visi dovede vyjádřit barvitou, baladicky strohou i epický rozevlátou řečí.
Hans Leip je básníkem moře a dálek. Nezapře ve svém díle ovzduší svého rodného města: narodil se 22. IX. 1893 v Hamburku. Osobitým a výrazným slohem, prozrazujícím velkou jistotu v ovládání slova, vylíčil Leip ve svých románech a povídkách tvrdý život na pobřeží Severního moře, věrnost k půdě i lásku k moři, jež zaplňuje téměř celý duševní obzor prostých rybářů, a naopak romantickou touhu po dálkách, která žene námořníky na širé moře a do cizích, neznámých krajů. Po krátkém výletu do dávné historie, který podnikl svou knihou „ZBOŽNÍ PIRÁTI“ (Godekes Knecht), zachytil kolísavý přiliv a odliv života za našich dnů v románé „NÁMOŘNÍK A MISS LIND“ (Der Matrose und Miss Lind), kde na širokém pozadí přístavního ruchu kreslí srážku dvou světů, světa práce a přepychu. Knihy povídek SRDCE VE VICHRU (Herz im Winde) a POTKÁNÍ V NOCI (Begegnung zur Nacht) vydechují romantické, cizokrajné kouzlo a ukazují „dobrodružnost krve, jež němě kypí na pobřeží“. Mořem voní i sbírka Leipových veršů „LOĎ V RÁJI“ (Schiff im Paradies), která vyslovuje nezměrné štěstí i hořké zklamání, způsobené voláním dálek. V Hansu Leipovi se českým čtenářům představuje jeden z protagonistů dnešního německého písemnictví.
Vyhledal jsem pro svého druha pěkný oblek, jejž jsem měl v truhle ještě z východního moře, když jsem v té době byl ještě slabý a parádil jsem se jako junker. Dobře jí slušel a to, co na něm bylo třeba v ramenou změnit, jí dalo málo práce, neboť se zdálo, že není nic, k čemu by byla neobratná. Jak nyní vypadala, byla by se všem líbila, to bylo jisté a nedělalo mě to nešťastným, že vypadala krásnější a ušlechtilejší než já, jenž jsem byl její mistr a přes to nejoddanější služebník.
Nad mapami se mne dotýkala její ramena, její vlasy. Měla krátké, jen právě přes uši, takže jí kolem odstávaly jako měkká čepice. Někdy měla na prstě malou inkoustovou kaňku. Jak velice jsem měl pro to rád její ruku! Neodvažoval jsem se vzhlédnout, neodvažoval jsem se usmát. Ale jak často se mi náhle vzepjala krev a chvílemi jsem musil odložit kružidlo, jako bych uvažoval; jinak by to byl býval křivý oblouk.
Bylo jí dobře v denní úloze. Často jsem se s obavou domníval, že někdy vidím na její tváři znamení jakéhosi výsměchu nebo také zármutku, ale byl to asi jen můj vlastní neklid, který se tam zrcadlil. Už nikdy nesvítilo slunce tak vesele na mou práci, jako tehdy na plavbách mezi pobřežími a Helgolandem. Jako bych byl mezi nimi sám šťastným ostrovem, tak mi často bylo.
Jen jedno, myslím, ji tísnilo, že totiž nesměla hlasitě zpívat. Každý by byl zaslechl její dívčí hlas s tlukotem srdce. Ale tiše mi ledaco zpívala, také píseň, která se jmenovala Víno moře, a dojala mě tak velice, že se Hilgesill zarazila a pak ji už nechtěla zpívat. Také jsme na palubě neměli žádný strunový nástroj, aby měla aspoň trochu hudby. Byl bych jí velmi rád daroval loutnu, jakou měla u bekyň, a jak mi jednou s povzdechem vypravovala. Ale sehnal jsem v Marienhave malou flétnu. Na ni dovedla brzy foukat krátké pastýřské písničky a své klášterní hymny, takže pod naším kaštelem znělo často radostné cvrlikání. Ale zvuk flétny byl poněkud jednotvárný, a řekla mi, že mu je zima, poněvadž je tak sám bez hlasového doprovodu. Já však k tomu nemohl dosti jasně zpívat, jen docela hluboce, a tak se to špatně snášelo s malým veselým ptáčkem. Tu jsem si vzpomněl na varhany u Marie Magdaleny, na nichž páter Elerus dovedl tak pěkně hrát, a uvažoval jsem, že by to nemohlo být tak obtížné, vyrobiti více takových fléten a přiřadit je k sobě. A dal jsem se tajně ve svém pokoji do práce, kreslil jsem a vybíral jsem si vhodné dřevo. Po celou dobu od Neuwerku jsem nekonal službu na palubě, a nikdo mne pro to příliš nehonil.
Godeke dal na ostrovech najímati za dobrou mzdu mužstvo, prý na stavbu lodí. Bratři, kteří se k nám hlásili, musili ovšem už vědět nebo dokonce doufat, že jsou u nás také jiné věci kromě zatloukání nýtů. V tomto směru jsem měl trochu práce se seznamy, ale můj pomocník psal pěkně na čisto jako poustevník to, co jsem mu předříkával a na palubě jsem si při přehlídce poznamenal.
Byla to tedy celkem zlatá doba na Sunte Mareiken, třebaže jsme měli zatajený dech. Pluli jsme do Antverp, koupili jsme nový kompas, papír, duběnkový inkoust, zápalnou hubku, olovo a to i ono, vyjednávali jsme také o dvě španělské lodi, které tam zahálely a zdály se být
