CARREL, ALEXISČLOVĚK, TVOR NEZNÁMÝ
(Man, The Unknown)
Julius Albert, Praha, 1948
preklad Vladimír Tůma
obálka František Muzika
3. vydanie, 7.000 výtlačkov
veda, prírodné vedy, medicína klasická, zdravie, zdravotnícka literatúra,
262 s., čeština
hmotnosť: 431 g
tvrdá väzba bez prebalu
stav: dobrý, vyblednutá obálka, mierne uvoľnená väzba
2,50 €
*szave*
Alexis Carrel, plným jménem Marie-Joseph-Auguste Carrel Billiard, naturalisovaný Američan, jest původem Francouz. Narodil se roku 1872 v Sainte-Foy-les-Lyon na soutoku Rhony a Saony, a jest odchovancem lékařské fakulty lyonské. Prvním velkým Carrelovým objevem byl tepenný steh. Málokdo si dnes uvedomujeme, že před uveřejněním Carrelovy „Technique opératoire des anastomoses vasculaires“ v r. 1902 neměl chirurg spolehlivé možnosti zašiti proříznuté nebo jinak porušené stěny tepen. Tento objev kromě praktických výsledků došel brzy uznání a v roce 1912 byla Carrelovi udělena Nobelova cena pro lékařství. Nemenší zásluhou Carrelovou bylo propracování techniky kultivační pro tkáně ssavčí a lidské mimo tělo. Jeho předchůdci na tomto poli znali sice již tuto metodu pro tkáně studenokrevných živočichů, ale teprve Carrel se svými spolupracovníky v Rockefellerově institutu newyorském vypracoval způsoby, jak pěstovati tkáně teplokrevných živočichů mimo tělo, k takové dokonalosti, že dnes je možno pěstovati ve skleněných nádobách i lidské nádory. Tento objev vyvolal kdysi pozdvižení ve vědeckých kruzích pro své „novotářské kacířství“. Dnes však těžko by bylo lze popírat zásluhu Carrelovu, které si svými objevy dobyl na vědním poli tak důležitém.
Pokusy s kultivací tkání vedou Carrela k dalším problémům: k transplantaci orgánů, k problému, jak nahraditi chorobný orgán ústrojem zdravým jiného živočicha tak, aby vykonával normálně svou činnost. Se svým bývalým spolupracovníkem, letcem Ch. Lindberghem, znamenitým konstruktérem, sestrojil skleněné srdce, kterým vhání krev do explantovaných orgánů a udržuje je tak na živu mimo tělo.
Carrel jako výjimečně nadaný člověk je individualista a jako vědec nedává se poutat speciálisací. Skvělý biolog, fysiolog, lékař, chirurg i myslitel zkoumá podstatu člověka a možnosti jeho vývoje s hlediska fysiologického i filosofického. Carrelova kniha „Člověk, tvor neznámý“ jest pokusem všestranného genia podati v dnešní době plné specialisace přehled našich skutečných a základních vědomostí o člověku po stránce duševní i tělesné. Je to pokus o synthesu rozptýlených poznatků a výběr spolehlivě ověřených důležitých fakt, jež mají vztah k lidské bytosti. Lze namítnouti, že kniha nepřináší nových poznatků a že leckde ve svém individualismu stojí v rozporu s našimi demokratickými názory. Avšak Carrelovy odborné znalosti, jeho cítění estetické i jeho láska k Člověku přenášejí jeho knihu přes úskalí příliš osobní kritiky, jež by se upínala k maličkostem a nechápala celku.
KAPITOLA 5
Vnitrní čas
1. Lidský věk. Jeho měření hodinami. Rozsah věcí v prostoru a čase. Čas matematický či abstraktní. Pokusná definice konkrétního či fysikálního času. 2. Definice vnitřního času. Čas fysiologický a psychologický. Měření fysiologického času. Rostový index krevního plasmatu. Jeho změny v průběhu chronologického věku. 3. Charakteristické vlastnosti fysiologického času. Zaznamenávání minulosti tkáněmi a moky tkáňovými. Nerovnoměrnost a irreversibilita fysiologického času. 4. Podstata fysiologického času. Reciproční změny ve tkáních a v jejich prostředí. Postupné změny plasmatu krevního během života. 5. Dlouhověkost. Délka lidského věku se nezvětšila. Příčiny tohoto zjevu. Možnosti prodloužit lidský věk. Má se tak státi? 6. Umělé omlazení. Jest omlazení možné? 7. Pokusná definice vnitřního času. 8. Poměrné trvání lidských životů a civilisace. Fysiologický čas a společnost. Fysiologický čas a jednotlivec. 9. Rytmus fysiologického času a umělé utváření člověka.
1
Stejně jako velikost tělesná jest i lidský věk krátký nebo dlouhý podle měřítka, kterého použijeme. Jest dlouhý ve srovnání s životem myšky nebo motýla. Krátký, je-li přirovnán k životu dubu. Bezvýznamným nic, je-li promítnut do rámce dějin naší země. Měříme jej pohybem ručiček hodinových na číselníku. Porovnáváme jej s pohybem těchto ručiček přes stejné dráhy: vtěřiny, minuty a hodiny. Čas na hodinách odpovídá jistým rytmickým událostem, jako jest otáčení Země kolem osy a kolem Slunce. Naše trvání jest tedy vyjádřeno v jednotkách slunečního času a skládá se přibližně z 25.000 dnů. Hodinami měřeno jest den dítěte stejně dlouhý jako den jeho rodičů. Vpravdě však těchto 24 hodin znamená velmi malou část budoucího života dítěte a mnohem větší díl života pro jeho rodiče: nebo s opačného hlediska jest velmi malým zlomkem prošlého života starce a mnohem důležitějším dílem života kojencova. Hodnota fysikálního času jest tedy zdánlivě různá podle toho, pohlížíme-li zpět do minulosti nebo vpřed do budoucna.
Musíme počítati svůj věk podle hodin, poněvadž jsme ponořeni do fysikálního kontinua, jehož jeden rozměr jest měřen právě hodinami. Na povrchu naší planety liší se rozměry zvláštními charakteristickými známkami. Svislý rozměr jest určován projevy tíže. Oba vodorovné rozměry nejsme schopni odlišně charakterisovati; dovedli bychom je dělit i ovšem v tom případě, kdyby náš nervový systém byl vybaven vlastnostmi magnetické střelky. Se čtvrtým rozměrem — časem — je to podivné. Ostatní tři rozměry věcí jsou totiž poměrně krátké a téměř nepohyblivé, kdežto dimense časová se nepřetržitě protahuje do nedohledna. Cestujeme zcela snadno v obou vodorovných dimensích. K pohybu ve svislé dimensi potřebujeme schodů nebo zdviže, aeroplánu nebo balonu, neboť musíme překonávali tíži. Cestovati v čase jest naprosto nemožné. Wells*) neprozradil tajemnou konstrukci stroje, který umožňoval jednomu z jeho hrdinů vyjiti z pokoje do čtvrté dimense a unikati do budoucnosti. Pro konkrétního člověka jest čas velmi odlišný od prostoru. Pro abstraktního člověka, obývajícího hvězdné prostory, jevily by se všechny čtyři rozměry stejnými. Ačkoliv jest čas rozdílný od prostoru, přece nelze čas od prostoru odděliti, a to, uvažujeme-li s biologického nebo s fysiologického hlediska, ani na povrchu zemském ani v ostatním vesmíru.
V přírodě jest čas vždy ve spojení s prostorem. Čas jest nutným atributem všech hmotných bytostí a žádná konkrétní věc nemá pouze tři prostorové rozměry. Skála, strom nebo živo-
