LAUSTER, PETERLÁSKA - PSYCHOLOGIE JEDNOHO FENOMÉNU
(Die Liebe - Psychologie eines Phänomenons)
Knižní klub, Praha, 1994
preklad Olga Kolečková
obálka Libuše Hubičková
1. vydanie
ISBN 80-7176-033-1
exualita, partnerstvo, manželstvo,
176 s., čeština
hmotnosť: 300 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, vpisy ceruzou do textu
1,50 €
*zlaci* in *H-par*L2
Známý psycholog a autor odborných knih Peter Lauster si pro tuto knihu zvolil lásku, duševní fenomén, s nímž je v našem myšlení spojeno mnoho předsudků a mýtů. A přesto je nejkrásnějším a nejdůležitějším pocitem v lidském životě. Ve své knize Peter Lauster těží z téměř dvacetileté praxe psychologického poradce i vědce. Nabízí čtenářům poznatky o lásce, které jim pomohou uvědomit si vlastní schopnost lásky, dále ji rozvíjet a především zbavit se nesprávného myšlení a předsudků.
Autor ukazuje, že láska k člověku je živý děj, který má určité fáze a podléhá proměnám. Z psychologického hlediska vysvětluje, co se vlastně děje, když láska vyprchává. Na četných příkladech z poradenské praxe Lauster ukazuje i cesty k naplněné lásce.
Peter Lauster, dipl. psycholog, se narodil v roce 1940 ve Stuttgartu. Studoval psychologii, filozofii, antropologii a dějiny umění v Tubingenu. Od roku 1971 vede v Kolíně nad Rýnem „Středisko psychologické diagnostiky a poradenství“. Peter Lauster má nejen mimořádně hluboké zkušenosti z výzkumu i praxe, ale i schopnost vysvětlit je v širokém kontextu čtenáři. Všechny jeho knihy se staly bestsellery a vyšly v překladech v nejrůznějších zemích světa. Už několik let je Lauster nejčtenějším německým psychologem.
ŠESTÝ MÝTUS
„Velká láska trvá věčně“
Láska je stálým průvodcem našeho života. V tom smyslu představuje faktor, kterého se člověk nikdy nemůže zbavit, nebo ho „setřást“. Život je šťastný tehdy, když se člověku daří rozvíjet každým dnem víc a víc svou schopnost milovat.
„Velkou láskou“ je však míněna láska k partnerovi, která je zvláště silná a vzhledem k této intenzitě trvá věčně, až do smrti. Přitom může dojít k výkyvům v její síle, ale zničit ji nelze.
„Velká láska“ znamená podle všeobecně rozšířeného názoru osudovou událost, která člověka potká a je tak mocná a velká, že trvá věčně. Je to přirozeně nesmysl, protože každý člověk nese za svou lásku zodpovědnost sám, a to se týká jak její intenzity, tak i trvání. Intenzivní láska - toto označení považuji za lepší než tzv. „velká láska“ - může trvat krátce a odumřelý vztah může pokračovat v instituci manželství a v morálním postoji člověka po celý život.
Otázka však zní, zda je možné, aby vydržela dlouho - třeba po celý život - láska neochabující, intenzivní, čestná a podnětná? Tato myšlenka zaměstnává mnoho lidí, protože láska by měla mít vzhledem k našim zákonům o manželství co nejdelší trvání. Manželství má být přece životním společenstvím naplněným láskou. Navíc je jistě lepší prožít dlouhý manželský život s láskou než bez ní. Kdyby láska rychle pominula, bylo by to v rozporu se záměrem uzavírat manželství na celý život. Člověk však vchází do manželství v naději, že láska vydrží stále, mnozí pak dokonce s představou, že se jejich láska ještě rozvine a potrvá až do stáří.
Čo k tomu lze říci z psychologického hlediska? Mínění psychologů tu jistě má své místo, i když by nám mělo být zároveň jasné, že instituce manželství existuje mnohem déle než psychologie a že tu zřejmě pracují síly, které s vědou o duši nemají a ani nechtějí mít nic společného.
K lásce patří schopnost, která není automaticky dána každému. Člověk ji získává v dětství a mládí a tato schopnost časem buď otupí nebo se dále rozvíjí. Láska je schopnost bděle, pozorně a senzitivně vnímat, přitom mít otevřené srdce a být přístupný tomu, co se v daném okamžiku děje. Člověk otevře dveře duše dokořán a nechá do ní vstoupit vše, co přináší den, hodina či okamžik. Láska není možná, když člověk srdce a duši neprodyšně uzavře, obrní se a touží po jistotě.
Láska je možná jen za předpokladu naprosté otevřenosti, kdy jsou smysly bdělé a duše je ochotná cítit, když člověk zůstane zranitelný a přístupný pro to nové, co mu přinese den. Láska je něco, co vzniká z okamžiku, co se proto nedá pevně zachytit, ale je živé jen v okamžiku. Chce-li někdo milovaného partnera pevně zadržet nebo dokonce vlastnit, lze to sice ve vlastnicky orientované společnosti pochopit, z psychologického hlediska je však zřejmé, že lásku vlastnit nemůžeme. Naopak, jakmile se objeví touha vlastnit, ocitá se láska v nejvyšším nebezpečí. Jestliže člověk touží po vlastnictví, nedokáže se už dívat nevinně a svobodně, jeho pohled je strnulý a zakalený, smysly ztrácejí schopnost nezaujatě přijímat vjemy. Pokud tedy někomu opravdu jde o lásku -ale kdy vlastně vůbec jde v konzumní společnosti skutečně jen o lásku a o nic jiného? - nemají tu touha vlastnit a starost o trvalost lásky žádné místo. Láska a živost se rozvíjejí v okamžiku, stejně jako vůně květiny. Začnu-li se na květinu fixovat, vůně se zcela jistě rozplyne, jsem-li s okamžikem spokojen, potom se tento okamžik bude opakovat, aniž bych o to jakkoli usiloval.
Jsem-li nevyzrálý v tom smyslu, že existuje nezkrocená chtivost, a přidá-li se stejná nezralost i u druhého, je láska ohrožena. Pokud ale nejsem lačný, bázlivý a orientovaný na vlastnictví a jistotu, může se láska každým dnem dále rozvíjet. Stačí pouze otevřít smysly. Láska se může rozvíjet směrem k jednomu konkrétnímu člověku, ale také tomu tak být nemusí. Jestliže je totiž otevřenost opravdová, znamená
