BEŠŤÁKOVÁ, EVAVOLÁNÍ ČERNÉ KACHNY
povídky pro mládež
Nava, 1993
1. vydanie
ISBN 80-85254-25-5
beletria, próza krátka, poviedky,
140 s., čeština
hmotnosť: 162 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý
0,50 €
*zlaci*
Komu jsou určeny tyto tajemné a dobrodružné příběhy? Autorka Eva Bešťáková ráda přiznává, že při jejich psaní myslela především na mladého, dospívajícího čtenáře. Povídky však zaujmou i dospělého, zejména za předpokladu, že má rád tajemství, překvapení a záhady lidské psychiky. První oddíl - Tajemství - obsahuje především tajuplné příběhy o osudech vymykajících se běžným životním pořádkům, druhý oddíl - Dobrodružství - soustřeďuje dějovější a dramatičtější příběhy s prvky hororu i trochou humoru, a konečně třetí oddíl - Fantazie - je plný sci-fi povídek s vesmírnými záhadami, cestami ke hvězdám i vymoženostmi daleké budoucnosti, nechybí tu však ani odlehčující pohled na běžná všední trápení pozemšťanů.
Strom zvaný katalpa
Rozložitý strom se silným kmenem a desítkami pokroucených větví, vysoký osamělý strom cizokrajného vzhledu vyčníval z rovné krajiny málo úrodných políček a zanedbaných luk, která už nesloužila ani jako pastviny. Neužitečný strom v podhorském kraji, vzdálený lidským příbytkům i zájmům, strom nesmyslně zatoulaný od druhů krajanů, které tvořily majestátní alej v zahradním parku, čítal nejméně dvě stě let v letokruzích skrytých pod rozpukanou kůrou. Stál tu jako svědek lijáků, sněhových vánic, slunečního žáru i březnového větru, slibujícího vždy znovu vláhu a život; byl to strom samotář a lidé mu tak říkali, protože neznali jeho pravé jméno katalpa.
Zatímco strom pamatoval trpké i šťastné chvíle mnoha pokolení, v okolí už nežil nikdo, kdo by mohl potvrdit pověst o jeho vzniku: při zakládání zámeckého parku prý vítr odnesl pár semen doprostřed nehostinné planiny a země jim dala vzklíčit... Lidé znali už jen jeho dnešní podobu - mohutný kmen, mocné větve i kořeny a úhledné květy, které se koncem léta proměňovaly v uzoučké tobolky a visely z křivých větví, podobné žlutohnědým hádkům či drobným liánám.
Strom žil sám a střežil mnohá tajemství. Pro lidi byl jenom vítaným zdrojem stínu, nic víc. Jeden člověk se však se stromem spřátelil a často k němu přicházel navečer, kdy utichali ptáci a slunce mírnilo svůj žár. Vyhledával strom i v zimě a nevadila mu ani podzimní nepohoda či tma. Cestu ke stromu by našel i v noci, vždyť křivolaké větve se zřetelně rýsovaly proti temné obloze, ať byly zasněžené nebo obsypané květy. Člověk znal cestu ke stromu a strom znal jeho tajemství. Snad o něm věděli i lidé ze vsi, ale mlčeli a nevysmívali se, předstírali, že si podvečerních cest starého učitele nevšímají.
Před léty učil většinu z nich. Při hodinách zpěvu hrával na housle, někdy v kostelíku na varhany, ale ze všeho nejradši na flétnu. Chodíval s vesnickou kapelou i k muzice, když bylo třeba, s dětmi podnikal výlety do okolí i ke stromu, k němuž teď ve stáří chodil už sám, měl rád přírodu a učil děti znát její krásu. Vlastni děti neměl, ale tím víc miloval svou ženu. Jak už to v takových případech bývá, a když přišla při povodni o život, těžce onemocněl a dlouho se probíral z nervového otřesu. Nakonec se uzdravil, začal znovu chodit i mluvit, ale sluch už se mu nevrátil, a tak musel přestat učit i hrát. Stal se vesnickým podivínem, dožívajícím léta stáří v osamělosti a úzkostném tichu. Podivný člověk se nakonec zákonitě spřátelil s podivným stromem.
Vidíš, říkal mu, když došel po dlouhé procházce planinou až ke kraji cesty, u které strom stál jako přírodní ukazatel pro poutníky. Jsem zase u tebe. Zahrajeme si?
Vytáhl z dutiny stromu malou flétnu zabalenou do hadříků a uloženou v pouzdře, usedl na suchou trávu, opřel se zády o kmen a začal pískat na nástroj, který kdysi tak mistrně ovládal. Neslyšel jediný tón, a tak se nad polem do dálky nesla melodie slabá, nečistá, místy až hodně zmrzačená, ale strom ji trpělivě snášel, naslouchal a slabě šelestil listím.
Učitel předpokládal, že hraje špatně, proto chodil až sem, kde jeho hru nemohl nikdo slyšet. Ale když hrál a vzpomínal, byl velmi šťasten, flétna mu přivolávala před oči tisíce zapomenutých a odvátých obrazů jeho dlouhého, kdysi tak zajímavého života. Ve hře, které naslouchal už Jen srdcem, vyprávěl mlčenlivému stromu, ptákům a polím o věcech, které se nedaly vrátit.
Jednou zjara onemocněl a celé týdny bojoval s následky chřipky. Když konečně začal vycházet a odvážil se do polí, bylo už léto. Vypravil se ke stromu, aby si zahrál dřív než dozraje úroda, než se v polích objeví lidé a stroje.
...posledná veta...
Nevím...
