JEDLIČKA, IVAN MILANDÍVKA S TALISMANEM
Kriminální příběhy
Novinář, Praha, 1988
obálka Milan Maršo
1. vydanie, 99.000 výtlačkov
59-043-87
beletria, detektívky,
216 s., čeština
hmotnosť: 249 g
mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý
0,10 € darované THCK
*zlaci*
Hlas v telefonu zněl zpočátku nesrozumitelně. Z pronikavé fistule přecházel v chrčení a zase naopak. Postřehnutelná byla sotva každá desátá slabika. Až snad tak za minutu se dalo z toho vodopádu vyrozumět, že Troníček zabíjí Troníčkovou. No jakej Troníček, že se ještě ptáte, přece tady vedle v baráku, Vojta Troníček, a vraždí svou starou, Dášu Troníčkovou, co dělá za rohem v samoobsluze kasírku. Jestli tady nebudete hned, tak to přijedete s křížkem po funuse, to už chudáka Dášu nevzkřísí ani zázračnej doktor Grýnvald z Dubí.
Manželské pračky jsou ta nejnevděčnější záležitost, do jaké se můžete zamíchat. Napohled — spíš na poslech — to často vypadá hrůzyplně, ale ti dva třeba už druhý den jsou zase jako hrdličky. Nebo to přijde s mnoha výslechy a spisy až k trestnímu senátu, ale tam se manželé jeden proti druhému vzdají svědectví — a je to.
Nejlepší by tedy bylo na takové domácí šarvátky se vybodnout. Jenže ona někdy některá končí opravdu nedobře, anebo přímo tragicky — a jak můžete napřed vědět, o co vlastně jde?
Hlídku už zdaleka vítal hurónský řev z prvního patra šedivého paneláku.
Ty čubko jedna! Já tě na fleku zabiju! Tak tys mně to akorát chtěla říct, jo? To ti tak věřím, ty děvko proradná! A že nevíš, kdo to na tebe šmátnul, jo? Tak já ti pomůžu, ať si vzpomeneš — tu máš — tu máš . . . ! Ozval se vřískot, až uši zaléhaly.
Za dveřmi s lesklou jmenovkou Vojtěch Troníček se naskytl jeden z těch obrazů, které měl na mysli Machar, když sestavoval svou sbírku básní Zde by měly kvést růže.
Rozcuchaná, zbědovaná, v potrhané domácí blůzce, potiskem dlaně na levé tváři, se stružkou krve od pikantního nosíku, s poškrábanýma rukama jako se stříškou nad hlavou se krčila v koutě ještě mladá žena. A jako rozběsněný bůh pomsty se nad ní tyčil chlapík v tričku, které nemohlo zakrýt mohutné bicepsy.
Tak už toho raději necháme, pane Troníček, ne?, povídá nevzrušeně nadstrážmistr. Na takový výstupy není nikdo ze sousedů zvědavý, a koukejte, jak jste své paní setřel šminku. Nebo se snad chcete jít k nám na pár hodin uklidnit?
Ne, to pan Troníček rozhodně nechtěl. Ale také se mu nechtělo jen tak to vzdát a zahalit se do mlčení.
Já vám něco povím — a vy mi pak řeknete, co byste dělal, kdyby se vám stalo to samý. Vidíte? Koukněte se! Co to je!
Manžel Troníček mával v ruce čímsi apartním. Byly to dámské kalhotky. Já blbec jsem jí tohle koupil v Tuzexu k narozeninám, v celejch Teplicích fajnovější neseženete — a podívejte se na to! No!
Taky mně vylezly oči navrch hlavy, když vona mrcha přišla a jako neviňátko se začala svlíkat. Najednou koukám a vidím tady to — ty otisky třech smilnejch prstů — tomu švihákovi nestála ani za to, aby si napřed ruce umyl. A jak je měl vod šmíru nebo vod čeho, tak — — jaks mi to mohla udělat, ty běhno!
Paní Dáša Troníčková, za svobodna Dokoupilová, co dělá za rohem v samoobsluze kasírku, našla v přítomnosti dvou uniforem odvahu.
Je to žárlivec bláznivá, já mu zrovna chtěla říct, co se mi stalo, a on místo aby... Hned ráno jdu žádat o rozvod. A půjdu a půjdu a půjdu, abys věděl, Troníčková zadupala a hněvivě blýskla ořechovýma očima po Troníčkovi. Co se jí stalo, se všichni dozvěděli vzápětí.
.................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Takový je už zákon relativity.
