MIRBEAU, OCTAVEDENÍK KOMORNÉ
(Le Journal d´une femme de chambre)
Svoboda-Libertas, Praha, 1993
preklad Radovam Krátký
obálka Zdeněk Netopil
1. vydanie
ISBN 80-205-0297-1
beletria, román
328 s., čeština
hmotnosť: 313 g
mäkká väzba
stav: veľmi dobrý
0,50 €
*zlaci* darované THCK
Se jménem francouzského klasika Octava Mirbeaua (1850—1917) je neodmyslitelně spjat Deník komorné, umělecky nejvyzrálejší a nejopravdovější autorovo dílo, známé u nás ze stejnojmenného Buňuelova filmu s Jeanne Moreauovou v hlavní roli. Román je jadrnou výpovědí pohledné služky Celestíny, jež často střídá své zaměstnavatele a leckdy jim musí sloužit i svým krásným tělem. Je současně i kritikou služebnictva, které okrádá a podvádí své pány a přitom napodobuje jejich způsoby a snaží se dostat na jejich úroveň i za pomoci zločinu nebo spoluúčasti na zločinu, což se „přihodí" i Celestině ...
/V./ 28. září
Moje matka zemřela - napsali mi to z domova, dnes ráno dopis přišel.
Ačkoli jsem od matky nedostala nikdy nic jiného než bití, zarmoutilo mě to a já brečela a brečela a brečela.
»Co je to zase za komedii?« řekla mi milostpaní.
»Umřela mi maminka, chudák maminka, je mrtvá,« odpověděla jsem.
Milostpaní na to poznamenala, jako by se nechumelilo:
»To je neštěstí... jenže já vám pomoci nemohu. A rozhodně tím nesmí trpět práce...«
To bylo všecko, ano, úplně všecko.
Dobrým slovem se milostpaní určitě nikdy nezadusí.
Nejvíc na mne v tom neštěstí dolehlo, že jsem spatřovala určitou souvislost mezi smrtí své matky - a vraždou malé fretky. Napadlo mě, že je to trest z nebe a že by má matka nebyla zemřela, kdybych nebyla přiměla kapitána, aby chudáčka Klébera zabil.
Mohla jsem si nakrásně říkat pořád dokola, že maminka umřela dřív než fretka - nebylo to nic platné. Ta myšlenka mě pronásledovala po celý den jako výčitka.
Byla bych tam tuze ráda jela, ale Audierne je tak daleko - dočista až na konci světa.
Nemám také peníze - až dostanu tady plat za první měsíc, budu muset zaplatit zprostředkovací kanceláři - a nezbude mi ani na několik dloužků, které jsem udělala v době, kdy jsem byla na dlažbě.
A pak - proč bych tam vlastně měla jezdit? Bratr slouží na nějaké lodi, asi v Číně, protože o něm nemám už dlouho žádné zprávy, a má sestra Luisa - kdo ví, kde ta teď je - nevím o ní nic. Od té doby, co nás opustila a šla za tím svým do přístavu - do Concarneau. nebylo o ní nic slyšet. Potloukala se tuhle a támhle - čert ví, kde všude. Možná že je v nějakém veřejném domě - možná že je už taky mrtva...
Možná že i můj bratr je už na pravdě boží.
Ano, proč bych vlastně měla tam dolů jezdit? K čemu by mi to bylo dobré? Nemám tam už nikoho a matka mi jistě nic nezanechala. Ta stará veteš a těch pár kousků nábytku, co měla, určitě nestačí ani na její dluhy za kořalku.
Ale stejně je to takové zvláštní. Dokud byla naživu, téměř nikdy jsem si na ni nevzpomněla a nikdy jsem také nezatoužila ji spatřit. Psávala jsem jí jen, když jsem změnila místo, a to proto, aby měla mou novou adresu.
Ona mě vždycky jen tloukla a já z ní byla velmi nešťastná, protože byla věčně opilá. A vida, když jsem se dověděla, že umřela, padá mi zničehonic do duše smutek a já si připadám tak osamělá, jako nikdy předtím.
Všechny mé vzpomínky na mládí jsou naprosto nešetřené - pořád vidím před sebou všechny lidi a věci, mezi nimiž jsem začínala těžká učednická léta života.
Ba ne, je to tak - na jedné straně je moc neštěstí a na druhé straně moc štěstí, svět není spravedlivý.
Pamatuji se, jak jednou v noci - to jsem byla ještě docela maličká - nás probudilo houkání záchranné lodi. Ty signály za bouře na moři a v noci jsou hrozné!
Už den předtím se zdvihl bouřlivý vítr. Přístavní vlnolam byl celý bílý a hrozný - jen několika šalupám se podařilo vrátit se - ti ostatní, chudáci, se octli v nebezpečí.
Matka věděla, že otec loví při pobřeží ostrova Seinu a tak byla poměrně klidná. Doufala, že vplul do ostrovního přístavu, což se už mnohokrát před tím stalo. Přesto ale vstala, když slyšela záchrannou loď. Třásla se a byla celá zsinalá. Zabalila mě narychlo do velkého vlněného šálu a vydala se se mnou k molu. Za námi šla sestra Luisa - byla tenkrát už velká - a můj bratr o něco mladší. Křičeli:
»Panenko Maria! Kriste Ježíši!«
Matka křičela rovněž:
»Panenko Maria! Kriste Ježíši!«
V uličkách bylo plno lidí - ženy, starci a kluci. Na nábřeží doléhal praskot lodí a tísnil se tam dav vyděšených stínů. Na molu se však nedalo vydržet, fičel tam příliš silný vítr, o kamenný teras se
