MCNEIL, JOHNPORADCE
(The Consultant)
Svoboda, Praha, 1986
edícia Omnia
preklad Vladimír Svoboda
obálka Viktória Ban-Jiránková
2. vydanie, 60.000 výtlačkov
25-086-86
beletria, román
336 s., čeština
hmotnosť: 286 g
mäkká väzba
stav: dobrý
0,20 € darované THCK
*zlaci*
Říká se, že jediná věc je ještě důmyslnější než jemné předivo dat a programů vkládaných do počítačů: podvod spáchaný pomocí computeru. John McNeil, počítačový expert a spoluzakladatel velké poradenské firmy, využil svých zkušeností k vytvoření přesvědčivé atmosféry výpočetního bunkru, pevnosti skrývající elektronický mozek britského finančního kolosu. Příběh konzultanta Christophera Webba, který nalezne, co hledal - rafinovaně koncipovaný a dokonale zamaskovaný systém defraudací - tímto odhalením teprve začíná. Vrstva za vrstvou se skládají hádanky McNeilova románu do složitého, ale přesto plastického a zcela věrohodného obrazu londýnské City. I pro laického čtenáře se stává přísná logika výpočetní techniky živou skutečností, s napětím může sledovat lov na computerový fantóm pojmenovaný "myška". Ale i profesionální programátor ocení McNeilův vypravěčský talent, s nímž líčí osudy mužů i žen kolem počítačů, jejich kalkulace i vášně, a především duel dravců finančního kapitálu, vedený sice nejmodernějšími zbraněmi, ale řídící se přesto pravidly prastarého obrazu - dravé ryby žerou menší rybky a samy se přitom stávají kořistí ještě větších dravců.
Jake Kennedy prošel kolem budovy Bank of England, v jedné ruce omšelou aktovku, v druhé Průvodce Londýnem od A až do Z. Areál, který hledal, nalezl ukrytý za nenápadnou klenutou brankou nedaleko Lothbury. Kanceláře firmy L. N. Levene zabíraly konec krátké slepé uličky. Moderní správní budova obložená mramorem a s velikými okny se tu vyjímala trochu zvláštně, tísněna z obou stran starou komerční zástavbou, spoustou přecpaných kanceláří v obstarožních domech, postavených kdysi patrně jako byty zámožných obchodníků. Kennedy si nedovedl představit, proč se kdy vůbec někdo dokázal rozhodnout bydlet zrovna v těchto končinách. Neměl City rád, připadalo mu, že ve dne je tu přespříliš lidí proti jeho gustu a v noci že tu chcípl pes.
Zvenčí se Levenův dům nezdál příliš veliký, ale když do něho Kennedy vešel, připadl mu překvapivě rozlehlý a prostorný. Samý mramor, samá kůže. Celý objekt jako by zářil leskem peněz, oslnivý, ale studený. Vzpomněl si, jak do tátovy pracovny zanášel vítr přes autopark ostrý pach fabriky. I v komerční bance člověk stejně neomylně rozpoznal specifickou vůni jejího provozu, jen co vkročil do dveří.
Vrátný v stejnokroji, nuda sama, seděl pod mohutnou deskou s firemním názvem, trčící z masívního sloupu. Kennedy se sháněl po Paulu Isaacsovi, vrátný jen mlčky pokynul ke koženému křeslu vyztuženému chromovanými trubkami. Čekal tedy, zatímco jeho oděv přitahoval pochybovačné pohledy. Byl na to zvyklý. Měl na sobě těsné džíny a koženou bundu, kterou nosil všude, ať šel kamkoli. Mezi jeho nejbližšími přáteli se šuškalo, že prý má i kravatu, muzeální kousek zastrčený kdesi v nějaké zapomenuté zásuvce. Pokud tomu tak skutečně bylo, nikdo ji kromě něho samého nikdy nespatřil. Ať si na sebe vzal cokoli, chodil vždy s rozhalenkou, jen zlatý přívěsek se mu klimbal na řetízku tam, kde se mu ve výstřihu objevovaly tuhé kudrny nazlátlého porostu.
Konečně se objevil Isaacs a obřadně mu podal ruku, než si ho odvedl po schodech nahoru.
»Ty jsi ale pořád stejný, Jaku,« řekl. »Nejmíň dva roky práce na mé kariéře budou v háji jen proto, že se tu s tebou ukážu.« Vypadalo to, že tak docela nežertuje. »Měl by ses trochu vymustrovat. Propočetl jsem si, že za každou libru investovanou do garderoby se mi jich deset vrátí v gáži.«
Zřejmě se uměl řídit vlastní radou. Kennedy ho ještě nikdy neviděl tak perfektního, oblečeného, jako se strojí úspěšní bankéři, až na tvář a postavu, která napovídala něco jiného.
»Opravdu se to vyplácí,« dodával vemlouvavě.
»Mně je takhle docela prima.«
»Někde jsem slyšel, že neexistuje takové zvíře, jako je starý programátor,« prohlásil jeho přítel truchlivě a povážlivě zavrtěl hlavou.
»Na to máme ještě čas.«
Došli nahoru do velikého sálu, který připomínal spíše šlechtický palác než pracovnu v bance, a Isaacs se uvelebil v kožené lenošce.
»Páne Jéžiši,« vydechl zbožně Kennedy.
»Jestli tě můžu poprosit, tak tohle v naší budově laskavě nevypouštěj z huby,« zakřenil se Isaacs. »Zkus třeba pane Mojžíši.« Vyhlížel z klubovky jako sovička líhnoucí se z vejce, které je jí trochu veliké.
Kennedy zůstal s respektem sedět na samém okraji dlouhatánské a hluboké sedačky. Na stěně proti němu viselo velké plátno, nákladné nic, zbavené barvy, kresby i obsahu.
»Fantastické,« prohlásil a oči mu jezdily kolem, aby mu nic neuniklo.
»Ač bych si velice přál, aby sis myslel opak, tak tohle samozřejmě vůbec není moje kancelář.« V Isaacsově hlasu se ozývalo trochu lítosti. »Louis Levene tomu říká salónek. Konají se tu schůzky s našimi nejlepšími klienty.«
