DRDA, JANMĚSTEČKO NA DLANI
Československý spisovatel, Praha, 1971
ilustrácie Vlastimil Rada
23. vydanie (v ČS 8.), 30.000 výtlačkov
beletria, román, humor,
272 s. + 8 s. far. obr., čeština
hmotnosť: 636 g
tvrdá väzba, veľký formát
stav: dobrý, prebal ošúchaný
0,30 €
*cesvo*
Od prvního vydání Drdova Městečka na dlani uplynulo víc než třicet let. Popularita této knihy však za tu dobu neochabla. Její kouzelná atmosféra působí stejně blízce a důvěrně, jadrnost jejího jazyka nijak nevybledla. Je to kniha podivuhodné harmonie a pohody, jíž se řadí do jedné z výrazných linií české tradice, sahající až k Babičce Boženy Němcové.
Městečko na dlani vyšlo svého času jako první kniha téměř neznámého autora. Patří tedy k oněm vzácným prvotinám, v nichž se rázem a hned napoprvé objevuje nový tvůrce plně rozvinutý a vtiskne kultuře své země čerstvou stopu, na kterou se už nezapomíná.
Drdovo vypravěčství vyzařuje radost z citlivě odposlouchaného jazyka a zálibně spřádaných příběhů. Jeho řeč je plná lidových obratů, jejich trefné jednoduchosti i slavnostně obřadné vážnosti, jejich vtipu i smyslu pro ornament. Jeho figurky jsou nasáklé českou tradicí, jejím smyslem pro skutečnost i její pohádkovostí.
Městečko na dlani je román i báchorka.
Kniha vychází v ilustrované řadě edice Žatva s 48 černobílými a 8 šestibarevnými ilustracemi národního umělce Vlastimila Rady. Vydání dvacáté třetí.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ JITROCEL A ŠALVĚJ
V NIŽ NÁM PŘED OČIMA PROBĚHNE CELÉ NEDĚLNÍ DOPOLEDNE RUKAPÁŇSKÝCH, JAK JE STRÁVILI V KOSTELE, NA RADNICI I PO HOSPODÁCH; KONČÍ SE PAK, JAK SE SLUŠÍ A PATŘÍ, U SVÁTEČNÍHO OBĚDA PANA FARÁŘE VOLMANA.
Co vy mi radíte, pane faráři? — zeptal se Václav, když byl vyložil důstojnému pánu Norbertu Volmanovi všecko, co pokládal za důležité.
Pan farář, aby zakryl svůj neututlatelný zmatek, řekl zdánlivě klidně: — Jitrocel, milý hochu. Neboť není rostliny účinnější na ránu, jakou jste utrpěl pro hněv svého otce. —
A už se shýbal, aby na svém záhumení našel několik zelených, širokých listů léčivé byliny, která přiložena k ráně chladí a odnímá horkost a rozmačkána tak, aby její šťáva vnikla na poraněná místa, působí hojivě a konejšivě.
Myslil přitom na jediný prostředek, který zatím za třicet let svého působení v Rukapáni vymyslil na smiřování rozvaděných sedláků: nechť si takoví dva rozháraní a nepoddajní soupeři stoupnou proti sobě a druh druha tluče čelem do čela tak dlouho, až onen méně odolnější ustoupí a přenechá soupeři všechno právo. Pan farář kdysi pozoroval záříčské děti, kterak už v útlém věku provozovaly na humnech hru — berane, berane, duc — a zamyslil se tehdy nad tím a poznal, že kořeny takovéto dětské zábavy nejsou věru mělké. Ale ještě nikdy se neopovážil poradit tento prostředek dospělým mužům, i když viděl, že jsou ve své neústupnosti velmi podobni beranům dětským. Jen jednou při vizitaci nejdůstojnějšího pana vikáře dal tento recept u stolu k lepšímu a tehdy jím vzbudil mnoho smíchu a veselosti ve tvářích svých pánů spolubratři. Konečně našel několik dostatečně širokých listů, i podal je Václavu Trantincovi.
— Nezapomeňte, Václave, že požehnání otcovské staví domy, ale kletba matčina je boří... —
Václav přijal listí, srovnal je na dlani a přitiskl k ráně.
— Copak maminka, — dal přitom průchod tajným myšlenkám, — ta by si eště dala říct... ale horší to bude... s hospodářem... —-
Pan farář Volman se chápavě usmál, podal Václavovi ruku, jež měla být znamením, že rozmluva končí, a obraceje se ke svým vrátkům, slíbil:
— Nějak to zaonačíme, Václave. Církev svatá v mé osobě se postavila na vaši stranu. —
Václav se sebral k odchodu. Co mám jen dělat?
Pan farář Norbert Volman mu ještě vlídně pokynul, mysle přitom:
— Svatá církev chvátat nemusí... — Ale bylo mu přitom poněkud hořko, jako kdyby do poháru toho čistého blankytného rána ukápla kapka zeměžluči. Nikdy nebyl proti tomu, aby si bral rovný rovného a nejinak, protože bohatství spářené s chudobou krní a slábne, a tou slabostí zasahuje i všechny žíly zdrojů, jimiž protékají mincičky dobrodiní i na stůl služebníka Páně. Chudé holky bývají hospodyněmi jednak lakomými, jednak rozmařilými, a málokdy dovedou najít oné rovnováhy, kterou je obdařena selská mysl.
Leč na druhé straně bylo jasno, že Václav Trantinec bude tak jako tak dědicem rozsáhlého panství trantinského. Bude-li farář stát na jeho straně, postaví se mladý Trantinec na stranu páně farářovu a takové spojenectví opravdu není do budoucna k zahození.
..................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Podle třapečku to byl kluk.
