PLUHAŘ, ZDENĚKAŤ HODÍ KAMENEM
Československý spisovatel, Praha, 1962
edícia Žatva (284)
obálka Jaroslav Fišer
1. vydanie, 22.000 výtlačkov
22-078-62
beletria, román,
448 s., slovenčina
hmotnosť: 758 g
tvrdá väzba
stav: bez prebalu, neautorské venovanie
0,30 €
*cesvo*printer
Dojemný román o dětech z prostředí nápravného dětského domova je adresován především rodičům, aby je přiměl k zamyšlení a připomněl, že každé dítě má právo na šťastné dětství.
Konec vyučování, Vojta s Pavlíkem vyšli ze školy, na nároží se Vojta zarazil: „To je moje máma - nezlob se, Pavle...“ Udýchaně k ní doběhl na protější chodník, pevně ho k sobě přitiskla, na chvíli zavřela oči, sváteční pocit.
„Tys na mě čekala, mami?“ - Místo odpovědi ho vzala okolo ramen, jdou, cítí ji blízko, vtom ho napadlo: Není přece první ani třetí neděle... Přes tu vzdálenou křižovatku až na konci ulice chodívá táta z Regíny. „Tam ne, mami..."
Vzdalují se Vojtovu domovu, zmatek nechce ustoupit, usadil se mu na rameni, tam, kde cítí máminu ruku. V knížce z tátovy knihovny četl nedávno slovo svatokrádež, ale není si docela jist: snad to, co dělám, není zrovna správná svatokrádež, ne, je to něco docela jiného, ale něčeho podobného se určitě dopouštím ...
Stín parku je pohltil, maminky na lavičkách drndají kočárky, naklánějí hlavy k sobě, ve tváři nejnovější tajemství, děti na trávníku zajaly krtka a vášnivě se dohadují o jeho dalším osudu, jarní slunce širokým pruhem mezi korunami zalévá tu odpolední pohodu - a Vojtíškovi není přáno vychutnat radostné vzrušení z mámy: „Co kdyby nás tu tak uviděl...“
Zvážněla, sundala mu ruku s ramene. „Jsem tvoje maminka, Vojtíšku.“ Vzápětí ho zamrzelo, že to tak řekl - copak je na tom zlého, i kdyby mě tu táta nakrásně uviděl, není to přece moje vina, já mámu nevyhledal.“
„Mrzí tě, že jsem na tebe čekala?“ - „Ne, mami, co tě napadá —“ Posadili se na lavičku ve stínu. Chytil ji za ruku, krátce si ji položil dlaní na tvář. „Co je nového doma, Vojtíšku?“
„Táta mně nekoupil ten člun!“ vyhrkl. „Napřed slíbil a potom řekl, že teď nemá peníze, a ještě byl takový podrážděný ...“
Uhnula očima. „Tatínek asi musel koupit něco, co potřebujete víc, jinak by byl jistě dodržel slovo.“
„Já bych řekl, že zase dal zálohu na nějakou mazanici.. čekal máminu podporu, její mlčení ho teď zaskočilo. Vlastní slova mu doznívají v sluchu, nedobrý pocit vyslovené křivdy, před týdnem si s tátou na louce pouštěli vrtulku, onehdy mu táta bez řeči celý večer pral košile, když posluhovačka už podruhé „zapomněla“ ...
Na nedaleké lavičce mladá maminka, jehlice se jí v prstech blýskají v odrazu slunka, nohou pohupuje kočárkem, tříletý chlapec si v hromadě písku vedle lavičky postavil tunel, krabička od zápalek je lokomotiva, š-š-š-š a mašinka zmizela v tunelu, vtáhla za sebou vlak-ruku až po rameno. „Petříku!“ Máma kývla k záhybu cesty. Chlapec vyskočil, divoce dupe tím směrem, za chvíli se přiblížily mužské kroky, synek obkročmo tátovi na prsou, táta se v chůzi pohupuje, chlapec ještě zvyšuje ten pohyb vlastními odrazy, křičí nadšením. Konečně ho táta setřásl, cosi prohodil do kočárku, sklonil se, letmo políbil manželku na tvář.
Anna drží Vojtíška za ruku, stisk jejích prstů nepatrně zesílil, i Vojtíšek si všiml té obyčejné scény a ticho mu připadá
nesnesitelné. „Maminko ...“
Přitiskla tvář k jeho, v prudkém zmatku ji najednou pevně objal okolo krku. „Já ... tě mám hrozně rád, mami...“ Anniny nepřítomné oči to táhne k protější lavičce - a rysy toho cizího člověka se proměnily v hranatou sportovní tvář. Zač jsem to vlastně prodala vlastního synka? - A proč se mně začátkem měsíce zdálo o Gustavovi?
Nesmysl, to všechno je dávno pryč a je dobře, že je to jednou provždy vyřízeno. Gustavovi přece nikdy nezbývalo příliš peněz na moje oblečení, vůbec neměl smysl pro to, co mají lidé na sobě. Zato měl desetkrát víc smyslu pro vlastní koníčky, samozřejmě! A jeho vášeň pro knížky a obrazy nebyla zrovna laciná! - Karel je ve svých vášních skromnější: už tři týdny tvrdošíjně shání patentní konvici na kávu, co zapíská, když se voda vaří. (Představ si, Aničko, jak Brichtovka vyvalí ty svoje vodnaté bulvy, až se v chatě z kuchyňky ozve samo od sebe pískání!) - A koupil si sérii nálepek a pyšně je přilepil na zadní sklo Spartaka. - A nemohl pochopit, když ho onehdy s vypětím sil přinutila, aby odstranil žíhaného tygra z auta.
.....................................................................................................
... posledná veta ...
Ale nevzdáme se, samozřejmě, nemáme právo utéct od zodpovědnosti ani ve Věrčině případě: naší povinností je vždycky znovu věřit, že z toho mála, co v každé špatné duši zůstalo dobrého, přece jenom nakonec zachráníme člověka ..
