PEROUTKA, FERDINANDBUDOVÁNÍ STÁTU III.
1920
Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
3. vydanie
ISBN 80-7106-038-0
dejiny, história, Československo,
476 s., čeština
hmotnosť: 625 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
3,00 € PREDANÉ
*bib14* in *H-kris*
DRUHÁ TUSAROVA VLÁDA
Vláda, jak jsme referovali, byla od poloviny dubna ve stavu demise a rozkladu, avšak ještě ani ve třetí čtvrtině května nemohl oznámit ministerský předseda Tusar prezidentovi, že zmohl obtíže, spojené se sestavením vlády nové. Ostatně žádná z vyskytujících se obtíží nebyla překonána, ani když se už nová, lépe řečeno staronová vláda představila parlamentu. Byla to vláda, sídlící na kolísavém lešení nad nevyřešenými problémy, byla to tedy vratká vláda, vratší než prvá, vratší i než druhá, východisko z nouze, epizoda v epoše nerozhodnosti, byla to vláda, vytvořená s prominutím vyjasnění situace. Hlavní strany nemohly se dohodnout ani o směru ani o tom, jak by řádná vláda měla být sestavena: dohodly se tedy aspoň, že zatím zůstanou stát na jednom místě, dokud se odkudsi neobjeví, co se dá dělat. To byla hlavní, jistě nikoliv bohatá ideologie druhé vlády Tusarovy.
Sociální demokracie, hlavní zřídlo všech obtíží, zůstávala sfingou státu i sobě. Po volbách jí dokonce přibylo ještě několik záhadných a neklid vzbuzujících odstínů. Co bylo v té straně před volbami radikální, bylo po nich ještě radikálnější. Levice tříbila své uvědomění i svou odhodlanost měsíc od měsíce. Čím dále tím rychleji spěla k heslu: pravá naše vlast je socialismus. Z počínání strany, z její nerozhodnosti bylo patrno, že nevěděla, co bude dělat zítra, že nevěděla zejména, bude-li schopna zůstat ještě členem demokratické koaliční vlády. Sociální demokracie svolala sjezd zastupitelstva, aby zaujalo stanovisko k otázce budoucí vlády. Zastupitelstvo odmítlo rozhodnout definitivně. 29. dubna usneslo se doporučit straně vstup do vlády na přechodnou dobu, dokud nebude svolán sjezd strany, avšak nezavazovat se dále; konečné rozhodnutí musí být přenecháno nejvyšší stranické instituci; než ona se vysloví, je třeba na každou vládu pohlížet jako na prozatímní. Nebyla tedy ani základní otázka účasti na vládě v sociální demokracii ještě rozřešena. Spatná to vyhlídka pro budoucí vládu, tone-li její největší strana v takovýchto rozpacích. Je téměř vyloučeno sestavit spořádanou vládu s takovýmto partnerem. Aby obtíže byly doplněny, bylo také téměř vyloučeno sestavit ji bez něho. Každý se bál bouřlivosti této strany, kdyby byla zatlačena do opozice, a každý s ní jednal zdvořile, i když v nitru k tomu necítil žádnou chuť. Byla to mocná strana, a mnoho bylo jí proto dovoleno. Bude tedy nad příští vládou viset Damoklův meč až do jejího sjezdu. Co se dávno cítilo, ví se nyní určitě: dokud se vnitřní poměry v sociální demokracii nevyjasní, bude pozice každé vlády nejistá.
Rozhodnutí sociálne demokratického zastupitelstva bylo prijalo 41 hlasy proti 11. Oněch jedenáct oponujících členů bylo i v oficiální zprávě strany — poprvé — nazváno komunisty. Jako jejich mluvčí vystupoval vůdce kladenských horníků Zápotocký, a referent většiny (byla to většina jen v zastupitelstvu, je-li to většina ve straně, mělo se ukázat teprve na sjezdu) v polemice je obvinil, že „staví se vyhraněně za taktiku revolučního komunismu, jak ji vytvořila literatura ruské revoluce, a tím opouští v některých bodech půdu starého sociálně demokratického programu“. Ti však, kteří takto byli káráni, měli v té době již mnohem větší starost o to, aby neopustili v některých bodech půdu programu Leninova. Pokárání učinilo na ně nepatrný dojem, jestli vůbec nějaký. Rozejít se se starým programem sociálně demokratickým — k tomu přece byli připraveni, upřímně jej považujíce za zastaralý a nehodící se do epochy otevřeného boje o moc. Na jakou cestu chtěli zavést stranu? Na cestu leninovskou: protiklady nemají být zastírány, nýbrž nemilosrdně odhalovány; každý den, jenž neprohloubí propast mezi buržoazií a proletariátem, je den ztracený; účast strany v koaliční vládě je schopna zastírat konflikty, existující ve třídní společnosti, a je proto zavrženíhodná. Zápotocký jménem menšiny podává návrh: odejít z koalice a „čekat pak v ústraní na další vývoj“ — v ústraní ovšem nikoliv pasivním. Většina zastupitelstva zamítla tento návrh, jehož tendencí si byla jista: odchod zástupců proletariátu z vlády měl připravovat půdu pro revoluční konflikt. Nevěděla, do jaké míry se může spoléhat na sjezd strany, silně dokonce podezřívala, že ji sjezd zklame. Ale v situaci, v jaké se nalézalo vedení, pokládalo každý měsíc, o nějž rozhodnutí bylo odloženo, za zisk. Spoléhalo se, že nějaká, do té doby ještě neznámá síla, nějaká radikalismu nepříznivá událost sestoupí na svět a ochladí rozpálené hlavy. Jen tak si můžeme vysvětlit váhání a odkládání, tvořící podstatu taktiky vedení, o jejíž správnosti už kdekdo okolo pochyboval.
Sociální demokracie dovolila tedy utvořit novou vládu, ale vyměřila jí život jen zcela krátce: až do našeho sjezdu. Ve skutečnosti bylo vedení odhodláno odkládat sjezd tak dlouho, jak dlouho to půjde, až do příchodu onoho nějakého očekávaného vystřízlivění. Josef Stivín, v této době patřící už více středu než levici, jako oficiální mluvčí takto vykládal lhůtu, danou vládě:
„ Odpověď na otázku, jakou cestu má nastoupit sociální demokracie po slavném výsledku voleb do Národního shromáždění, máte dát jedině sjezd strany, nejvyšší rozhodující činitel v politických akcích československého proletariátu. Sjezd strany v prosinci 1918 uložil soudruhům ministrům, aby spolupracovali na ustavení a vybudování republiky. Tento úkol je uzákoněním demokratické ústavy a provedením voleb splněn... Pro další taktický postup strany jsou dány nové podmínky, a proto je samozřejmé, aby otázka příští taktiky projednána byla na sjezdu."
...................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Tak se čekalo až do února 1922, kdy prezident vyhlásil amnestii.
