TŘEBÍZSKÝ, VÁCLAV BENEŠBLUDNÉ DUŠE
Vyšehrad, Praha, 1950
doslov Miloslav Novotný
obálka Mikoláš Aleš
5.500 výtlačkov
beletria, román
340 s., čeština
hmotnosť: 503 g
tvrdá vázba
stav: ušpinená obálka, používaná, bez prebalu
0,20 €
*cesvo*
Refunda se zamlčel na chvilku, ale jen na chvilinku, jako by neměl pro okamžik na jazyku vhodných slov.
„Má-li mne ráda, a já vím, že má, ať nejde ani krok, ani jediný krok! Slyšíš, Světluško? To ti vzkazuje otec. A ty ho poslechneš! Vidím ti to v očích, že poslechneš! A vy, selko, to pusťte zatím z hlavy! Usoužila byste se. Jemu nepomůžete, sobě uškodíte, a pomyslete si vždycky na dítě - na Světlušku. Já vykonal svou povinnost a nyní musím zase dál. - Potěš vás tu Pánbůh! Půjdu-li tudy - možná, že dost brzy - nezapomenu se u vás zastavit!“
Panímáma měla ještě tolik otázek na jazyku. Nemohla se pro okamžik ani probrat z udivení, jakže mohl Refunda být u muže a jakže ho tam pustili. Světluška za ním vyběhla na dvůr - na náves; ale nebylo o něm už nikde ani pohádky, jako by měl opravdu ten divotvorný plášť.
„Neviděly jste Refundu?“ ptala se několika žen, jež stály u Jirasů před vraty a povídaly si, jak zapálili v Domašicích dvůr, jak zmučili pana pojezdného a jak ho potom hodili do ohně. Přály mu to všecky.
,Kdepak by se tu vzal?“ řekla Hrdličková, a ženy vedly dále svou.
Světluška se pustila cestou k lesům, ale marně. Refunda jako by padl do vody.
„A jejich hejtmanem je pochválovský koštišťář. V Kounově se jich k nim přidala zase síla. Páni ze zámku před nimi utekli. Všecko tam nechali, nic s sebou nevzali... Všecko zlato a stříbro tam zůstalo. - Ale podívejte se: Skůrku to zase chytilo!“
2eny se obrátily. U jedné z chaloupek na konci vsi, u té, jež vypadala učesaná a uhlazená jako nevěsta-vdova, které podle křestní matriky už táhl šestý křížek, stála stará ženština, prostovlasá, s oběma rukama vzhůru, zaťatýma v pěsti, s pravou nohou vykročenou, jako by se proti někomu chystala s veškerou silou, jež jí zbyla ještě z mladých let.
„Celé Podlesí - celé! - Aby v něm nezůstalo ani živé duše! - Kam mne to jen zanesli všickni ďáblové! Já byla holka jako lusk - a dnes mám hlad! Já mohla být ve statku - a dnes jsem v chaloupce... Aby vás tu všecky zardousila můra, všecky do jednoho, aby vám tu děti nerostly, ale mřely hned v kolébkách; abyste tu nikdy neměli štěstí! - A to všecko za to, že mi vzali muže, že mi ho odvezli... Můj zlatý, dobrý mužíčku!“
Ženština zalomila rukama nad hlavou a dala se do pláče.
„Už tě neuvidím, co budu živa! Ani se nebudu moci pomodlit na tvém hrobě, můj milý, upřímný manžele!“
A stará žena si rvala prošedivělé vlasy oběma rukama.
„Tu máte všecko! - Všecku mou krásu, všecku mou radost, celou mou pýchu!“
A vítr roznášel její prošedivělé vlasy na okolní střechy. Někdy bývaly tmavé jako uhlí, svítily se jako peruti černého holuba, který jí o letošním Božím hodě odletěl někam do lesů a nevrátil se do dneška, a rulíky z nich vypadaly jako hedbáví.
„A budete tu v Podlesí mřít na zlé nemoci. Ode dneška nepomohu ani jednomu, kdybych ho mohla spasit lžicí vody. Uvidíte a poznáte, co to, když se Skůrka hněvá, když se rozezlí a když začne proklínat lidi do posledních kolen. - Vemte si je, sesbírejte si je!“
.................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Ale bludné duše žijí v památce vděčné na Podlesí do dneška.
