MANFRED, ALBERT Z.
NAPOLEON BONAPARTE
(Napoleon Bonapart)
Svoboda, Praha, 1990
edícia Členská knižnice
preklad Vlasta Boudyšová
preklad Lenka Jasanská
3. vydanie, 20.000 výtlačkov
ISBN 80-205-0129-0
história, životopisy,
616 s., čeština
hmotnosť: 855 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, mierne uvoľnená väzba, bez prebalu, knižničné pečiatky
0,90 € DAROVANÉ EGJAK
*bib14*
Obsáhlá historická monografie vykresluje působivý obraz rozporné postavy velkého vojevůdce a významného státníka a jeho doby.
8.-19. BRUMAIRE
Události z 18.—19. brumairu kdysi tak obsáhle vylíčil ve svých známych pracích Albert Vandal, že všechna další pojednání už nemohla vnést nic podstatně nového do známého obrazu dvou dramatických dní. Proto nebudeme podrobně sledovat průběh událostí, které znamenaly zvrat v životě země.
Pro pochopení toho, co následovalo, uvedeme jen stručné nejdůležitější fakta týkající se převratu z 18. a 19. brumairu.
V časných ranních hodinách listopadového dne, který byl na tuto dobu příliš mrazivý, se k jednoposchodovému paláci v ulici Chantereine sjížděli vyšší důstojníci francouzské armády. Mezi nimi byli i vojevůdci, jejichž jména znala celá země: generálové Moreau, Macdonald, Bernadotte, Lefebvre, Beurnonville ...
Přestože se zdálo, že nebylo vynaloženo žádné větší úsilí, všechno šlo kupodivu přesně, organizovaně, zřejmě v úplném souladu s předpokládaným plánem. V určenou hodinu se do Bonapartova domu dostavili všichni generálové, kteří měli ve svých rukou velení ozbrojených sil v Paříži a v zemi. V nezvykle časné hodině, mezi sedmou a osmou, se v Tuileriích sešla Rada starších pod vedením Lemerciera. Nejprve málo známý Cornet oznámil v dosti všeobecných výrazech, že republice hrozí spiknutí jakobínů, a potom Régnier, poslanec za Meurthe, navrhl, odvolávaje se na článek ústavy, aby byl schválen dekret o přeložení zákonodárného orgánu z Paříže do Saint-Cloudu a dekret o jmenování generála Bonaparta vrchním velitelem ozbrojených sil v Paříži a v pařížském okruhu. On měl také uvést schválený dekret ve skutek. Poslanci nezasvěcení do spiknutí byli ohromeni. Nikdo se nezmohl na námitky. Dekret navržený Régnierem byl přijat jednomyslně.
V osm hodin ráno (jak to bylo stanoveno) přijel k domu v ulici Chantereine kočár. Vystoupili z něho oficiální představitelé Rady starších, kteří generálu Bonapartovi slavnostně odevzdali dekret Rady. Generál nebyl udiven. Přečetl nahlas dekret a oznámil všem shromážděným vyšším důstojníkům, že se ujímá vrchního velení. Nyní bylo všechno už jasnější...
Potom generál Bonaparte, v čele početné svity, třpytící se generálskými epoletami, zlatem a pery, odjel na koni do paláce v Tuileriích, kde generály očekávaly již dříve sem stažené pluky. Všechno probíhalo hladce, bez jakékoli komplikace, snadno a v přesné určenou dobu. Z celého obsáhlého a složitého plánu se neuskutečnily jen dvě drobné věci.
Předseda Direktoria Gohier, který se zdál nepříliš chytrý, projevil nečekaný důvtip. Nenechal se chytit do pasti. Jako odpověď na milé pozvání Josefíny Bonapartové, k níž byl vždy zvlášť pozorný, poslal na výzvědy svou ženu, protože tak časná schůzka se mu zdála podezřelá. Když paní Gohierová uviděla, že přijímací pokoj, pracovna a všechny místnosti jsou plné generálů, ihned
o tom podala zprávu svému manželovi. Gohier to pochopil správně a okamžitě spěchal za Moulinem a pak spolu s ním odjel k Barrasovi. A tak se nepodařilo získat pro spiknutí většinu členů Direktoria, což se podle plánu předpokládalo.
Rovněž veškeré Bonapartovo úsilí získat na svou stranu Bernadotta a zapojit ho do boje — čemuž Napoleon přikládal velký význam — nebylo úspěšné. Bernadotte se houževnaté bránil; souhlasil jen s tím, že zůstane neutrálním pozorovatelem.
A tak stanovený plán nebyl plně realizován. To však Bonaparta neznepokojovalo. Ve svých třiceti letech měl velké vojenské zku-
.....................................................................................................................
... posledná veta ...
Přes veškerou protikladnost názorů se však všichni shodují na tom, že to byl člověk, který měl neopakovatelný, podivuhodný život, jenž se navždy zapsal do paměti dalších generací.