NERUDA, JANTRHANI
Československý spisovatel, Praha, 1956
Edice ilustrovaných novel (5)
ilustrácie a obálka Václav Sivko
doslov Karel Polák
15.000 výtlačkov
beletria, novela
70 s., slovenčina
hmotnosť: 200 g
tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu
0,40 € DAROVANÉ
*cesvo*printer*
Povídková studie, již básník sám po prvé knižně publikoval jako součást prvního svazku svých feuilletonistických "Studií krátkých a kratších" z r. 1876. Zobrazuje život kočujících železničních dělníků v 2. polovině minulého století. "Trhani" - tak se říkalo železničním dělníkům, kteří "trhali"; výbušninami skály pro uvolnění cesty novému komunikačnímu prostředku, v ústech měšťáků to byla však i potupná nadávka pro otrhané chudáky, kteří budovali kapitalistům jejich blahobyt - nejsou v Nerudově fejetonu nikterak idealisováni; autor je představuje v celé jejich tehdejší sociální i mravní bídě, se všemi vadami a nedostatky, ale zároveň i se všemi přednostmi, které z nich již tehdy činily dělnické tvůrce budoucnosti.
Tohleto - ne, tohleto je přec jen -copak je to ?! Ptají se, přistupují, ohmatávají klobouk, hladí kazajku. - „Pan inžinýr!“ je jediná odpověď Komárkova, o dohlížitelství ani muk. Po očku se dívá na Schneidra. Schneider tu stojí opřen o lopatu, vyvalené jeho rudé oči jsou plny přehrozného udivení. Počkej, ty se budeš koukat teprv!
Jak je dnes ten vzduch skoro jarní! Ve všech žilách to hraje, tepny jdou jako úprkem, zrovna je jako do tance, nepokojně, ale přece slastně.
Ty nové Šaty jaksi ještě práci nenavykly, pohodlný jsou dost, ale tak - tak sváteční! Vůbec jako by byl dnes velký, zvláštní svátek v celém světě!
Rýč odletěl - ne, dnes si dá Komárek přec prázdniny, kdypak jindy! Již se sebral a kráčí po trati dál. Všude ho zastavují. - „Pan inžinýr!“ je jeho odpověď stálá. Konečně zabočí od tratě do háje, člověk je tak rád o samotě, když se stane velká s ním změna. Kdopak by byl včera tušil —
Ale ani v háji Komárek dlouho nevydrží, vždyť je tak šťasten a štěstí žádá zas společníků, svědků, třeba závistivých. Již se vrací a jde přímo ku kantině — ještě ho neviděla pantafírka!
„Pro pána krále - Komárku, vždyť vy vypadáte jako bohatý selský synek!“
Komárek se spokojeně usmívá.
„A ten krásný šátek — ten by mně slušel. Co jste za něj dal?“
„Jen dva zlaté,“ zní nedbale pyšná odpověď.
„To stojí, to stojí! Ale kde, řekněte mně, jste dostal na to peníze ? Mám nalejt hulána, samožitné ?“
„Pan inženýr dal! - Ne, nic, já už nepiju!“ a odvrací se nerád, jako od lechtavého pokušení.
„Tedy mně, prosím vás, vypravujte - a kampak jste zahodil své staré hadry?“
„Nezahodil, ledacos nebylo na nich tak špatné — na př. zcela dobrý vojanský plášť - ba ani jsem to neprodal, nechal jsem si to, dám to někomu!“
„No to je přece lež!“
„Lež?“ a teď byl Komárek už dopálen. „Hned vám dokážu, jestliže lžu!“
A za chvíli zde byl Komárek s uzlem a hodil jej na udupanou zem. „Tady je to - vynadejte mně, schází-li jen nit!“
„Ale copak se inžinýr zbláznil?“
„Co zbláznil! Ženská hloupá! Chce, abych byl pořádný, a udělá ze mne dohlížitele! To je to!“
Teď to bylo venku.
Dohlížitele! - Za pět minut je kantina plna. „A ty nám nezaplatíš ani skleničku švindy?“ hlučí hlasy přátel ze všech stran.
Komárkovi je úzko. Tak rád by tovaryšům se ukázal, - ale nemá groše v kapse. Pošilhává po uzlu se starým šatem — ne, to už není jeho, zaslíbil to chudému příteli - on sice přítel o tom zamýšleném daru ještě ničeho neví, ale — -. Náhle, myšlenka! Ruka Komárkova jede ke krku: „Zde máte ten šátek - dejte hochům za dvě zlatky kořalky!“
...................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Zahalili jsme se do svých plédů, ranní vzduch byt tak chladný.
