RAIS, KAREL VÁCLAVSTEHLE
Podhorský obraz
Vyšehrad, Praha, 1950
edícia Raisovy spisy (16)
obálka a patitul Mikoláš Aleš
10. vydanie, 10.250 výtlačkov
beletria, román
372 s., čeština
hmotnosť: 398 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,70 €
*cesvo*
V příběhu Stehlete se znovu objeví motivy zhoubných důsledků peněžní morálky na život venkovanů, motiv proletarizace drobných zemědělců, svízelného osudu svobodných matek, popanštělosti půlpánů. V obou pracích se tak Rais dotkne ožehavých sociálních a mravních problémů, byť je nestaví na první místo svého vyprávění. Proto i Sirotek a Stehle doplňují v Raisově díle pravdivý obraz života na našem venkově koncem 19. století.
V neděli hned za jitra se strojil na posvícení; černé nohavice si vzal, sosák uchystal božíhodový, tvrdý klobouk, jejž nosíval leda o velkých svátcích, a Márinka přinesla náprsenku, že se jen leskla; sama mu ji uvázala, aby vyšívání hned nepomačkal, černý šátek také sama upravila a límeček přehrnula.
Šli spolu na ranní, ale Márinka byla zatím ustrojena jenom jako v obyčejnou neděli, teprve když se z kostela vrátili, počala se chystati sama. Vzala to od základu, i botky obula jiné, brynelky s lakýrem. Papoušková přichvátala, aby pomohla, a Toníček s Frantinou také přišli na podívanou. Břízek seděl u stolu, pokuřoval a pozoroval vážně, jako když o Božím hodě stával v sakristii, a díval se, jak kostelníci strojili pana faráře do toho nejlepšího. Na zvonec sukní jako napěněných navlekli konečně černé šaty hedvábné, s korálkovými ozdůbkami, ke krku krejzlík ze samých kraječek a zlatý křížek, jejž jí Břízek koupil jednou v Jičíně na jarmarce. Hedvábný šátek si uvázala na hlavu, „šáltuch“ vzala na ruku pro případ, že by na zpáteční cestu bylo chladno, a když si ji Papoušková ještě se všech stran prohlédla, pravila: „Tak se, lidičky, můžete vydat; švaříčku, před žádnými pány se za Márinku stydět nemusíte!“
„I copak to,“ smál se, „kdežpak já za Márinku -hůř bude se mnou, jen aby se ona za mne nestyděla.“
„Inu, musíte si dát na sobě záležet, jste přeci měšťan!“
„Hezky to tu opatrujte, navečer přijdeme, to víš, že dlouho nebudeme,“ sestře pravila Márinka. Zčervenalá byla a všecek pohled jí zářil.
„Jenom na sebe nepospíchejte, měsíc svítí, tedy se domů nežeňte, vždyť snad jsme tady. I skočit si v hospodě můžete!“
„Bodejť, to tak,“ již ve dveřích chrchlal Břízek.
„Proč říkáte: to tak!“ durdila se Papoušková, „vždyť snad Márinka není žádná baba, a kdyby pro ni přišel pan farář nebo někdo takový, bodejť by nešla!“
Neodpověděl jí. Zvolna je vyprovodila přes zahradu a potom se za nimi dívala. „Sluší jí to,“ povídala si v duchu, „zato on se vedle ní ohýbá.“
Břízkovi šli nejprve silnicí, ale brzy z ní vybočili na cestu, jež se bělavá vinula lukami, která byla růžovými naháčky poseta.
Lahodno bylo, nebe jako z polních zvonků, a zeleň lesů na Horce prolinula zlatou září slunečnou. Stavení vsi Březovce, k níž bílá cesta mířila, zdála se čerstvě obílenými, tašková střecha jedné stodoly se do dálky červenala a všecka vesnická okna byla plna lesku a třpytu.
Márinka šla pěšinkou krajem silnice, Břízek maje v ruce rákosovou hůl, vykračoval si uprostřed; tu hůl nosil nerad, raději ruce pohodlně skládal vzadu, ale dnes ji vzít musil.
Tou poutí ozářenou krajinou, poutí s Márinkou, jež dnes zrovna kvetla, i jeho nitrem pronikalo měkké světlo a teplo; ale netrvalo dlouho a také tam začaly zas vyskakovati hořké ocúny! Krásně se nám jde, zrovna vesele, ale půjdu-li já tak s Márinkou ještě jednou? Šla-li by se mnou, kdyby věděla - -?
Poslední dobou byl myšlením už tak umořen, že mu i ta dnešní cesta a čistý podzimní den s jasnými
.................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
"Stehle - jen chatrné lidské stehle!" trpce se usmál doktor, když jsme odcházeli.
