STENDHALARMANCE / LAMIELA
Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1961
edícia Knihovna klasiků (6)
preklad Věra Smetanová
doslov Pavel Levit
1. vydanie v SNKLU, 17.000 výtlačkov
63/VIII-2
beletria, román
352 s., čeština
hmotnosť: 461 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,40 € DAROVANÉ EGJAK
*cesvo*
Kniha umožňuje čtenáři zajímavý pohled na tvůrčí vývoj a růst uměleckého mistrovství vynikajícího spisovatele, neboť obsahuje jeho první román (Armance) a zlomek nedokončeného románu posledního (Lamiela). Mistrný zpodobitel lidských vášní a jejich konfliktů činí i tady osou děje složité a nevšední citové vztahy ženy a muže a hlavními hrdinkami ženy vášnivé a hrdé
Protože rámusení sloužících, kteří bydleli v podkroví, by mohlo Oktávia obtěžovat, přestěhovala je paní de Bonnivet nedaleko, do domu jednoho venkovana. V takových jaksi hmotných pozornostech vrcholil génius markýzy; vnášela do nich jedinečný půvab a dovedla neobyčejně obratně využít svého jmění ke zvýšení vážnosti svého ducha.
Jádro její společnosti tvořili lidé, kteří po čtyřicet let nedělali nic jiného, než co přísně odpovídalo konvenci, lidé, kteří udávají módu a pak se nad tím pozastavují. Prohlašovali, že paní de Bonnivet jen z obětavosti nejela na své panství a tráví podzim v Andilly, aby dělala společnost své důvěrné přítelkyni paní de Malivert, bylo proto samozřejmou povinností všech soucitných srdcí sdílet její samotu.
Byla to taková samota, že markýza musela najmout pokoje ve vesničce na svahu, aby měla kde ubytovat své přátele, kteří houfně přijížděli. Do pokojíků dávala tapety a postele. Brzy byla polovina vesnice zkrášlena podle jejích příkazů a obydlena hosty. O pokojíky byla velká nouze, psali jí ze všech zámků z okolí Paříže a prosili o pokoj. Teď patřilo k dobrému tónu dělat společnost té báječné markýze, která ošetřovala ubohou paní de Malivert, a Andilly se v září skvělo jako nějaké lázně. Dokonce i u dvora byla řeč o té nové módě. Kdybychom měli dvacet tak duchaplných žen jako paní de Bonnivet, prohlásil kdosi, bylo by možné odvážit se bydlet ve Versailles. A řád svatého Ducha pro pana de Bonnivet se zdál zajištěn.
Nikdy nebyl Oktávius tak šťastný. Vévodkyni d’Ancre se zdálo to štěstí zcela samozřejmé. „Oktávius,“ tvrdila, „se může pokládat vlastně za střed všeho toho dění v Andilly: ráno se každý pošle zeptat na jeho zdraví; co lichotivějšího v jeho letech! Ten mladík je neobyčejně šťastný,“ dodávala, „bude ho znát celá Paříž a jeho drzost bude aspoň o polovinu větší.“ To nebyla zrovna příčina Oktáviova štěstí.
Viděl, že je dokonale šťastna milovaná matka, které způsobil tolik starostí. Radovala se, jakým skvělým způsobem se její syn uvedl do společnosti. Od jeho prvních úspěchů přestala si už tajit, že druh jeho schopností je příliš zvláštní, příliš nepodobný ostatním, aby nemusel být podepřen všemohoucností módního vlivu. Zbaven té opory, prošel by bez povšimnutí.
Jednou z nej šťastnějších chvil paní de Malivert v té době byl rozhovor s proslulým knížetem de R., který přijel na čtyřiadvacet hodin do zámku v Andilly.
Ten přejemnělý dvořan, jehož postřehy byly pro společnost zákonem, si Oktávia zřejmě povšiml. „Pozorovala jste jako já, madame,“ řekl paní de Malivert, „že váš pan syn nepřenese ani slovo tím naučeným způsobem, který je směšnou stránkou naší doby? Je pod jeho úroveň vstoupit do salónu se svou pamětí a jeho duch závisí na citech, které v něm vyvoláte. Proto je hlupákům někdy tak nepříjemný a odepřou mu svůj souhlas. Zaujme-li někdo vikomta de Malivert, jeho duch vytryskne najednou z jeho srdce nebo z jeho charakteru, a myslím, že je to charakter jeden z největších. Nezdá se vám, madame, že charakter je opotřebovaný orgán u mužů našeho století? Váš pan syn, řekl bych, je povolán hrát zvláštní úlohu. Bude mít právě tu nejvzácnější zásluhu mezi svými současníky: je to muž nejpevnější, a to i zjevně nejpevnější, jakého znám. Přál bych si, aby se brzy stal pairem nebo abyste z něho udělali zpravodaje při státní radě.“-„Avšak,“ odpověděla paní de Malivert, sotva dechu popadajíc z radosti nad míněním tak dobrého soudce, „Oktáviův úspěch není ani v nejmenším všeobecný.“ - „To je další přednost,“ pokračoval s úsměvem pan de R., „zdejším hlupákům potrvá aspoň tři čtyři roky, než Oktáviovi porozumějí, a budete moci, dokud ještě nevznikne závist, dostat ho na dosah onoho místa; žádám vás jen o jedno: zabraňte svému panu synovi, aby publikoval, na to je příliš urozený.“
Vikomt de Malivert měl toho ještě hodně vykonat, než by se stal hoden skvělého horoskopu, který zde byl naznačen; musel překonat mnohé předsudky.
..................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Sansfin mu položil ruku na ústa a rychle jej odtáhl postranním schodištěm, pak chodbičkou do dřevníku a za tři minuty byli ze zámku venku.
