NEXÖ, MARTIN ANDERSENVZPOMÍNKY
(Erindringen)
Svoboda, Praha, 1949
edícia Knihovna Svobody (76)
preklad Hugo Kosterka
obálka Milan Hegar
1. autorizované vydanie, 10.750 výtlačkov
autobiografia, beletria,
568 s., čeština
hmotnosť: 742 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,90 €
*cesvo*
Je těžké být člověkem, říká se; a současně, co jsem se pomalu orientoval ve svém bytí, rostlo také poznání, že to není jen tak, být jím. Protivný rybí tuk bylo těžko spolknout a ten žluklý americký tuk a maso také; ale to netrvalo věčně, dalo se to přemoci. Člověk se musil důkladně přemáhat, těžce polknout jednou nebo dvakrát, ale už vystoupily také slzy do očí — pak od toho měl na několik hodin pokoj.
Nu, byly tu potíže, které člověka vůbec neopouštěly. Za vším číhala nevolnost, vyhrnula se najednou a podlamovala mi nohy. A vlastní pocit nemohoucnosti, který sám sebou byl dosti silný, byl ještě více posilován věčným povídáním okolí: „To on nemůže! K tomu se nehodí!“ — Že bych skutečně rád chtěl, nepomáhalo! Nebylo poměru mezi mou vůlí k životu a mou schopností; byl jsem v nitru přesvědčen, že bych mohl; ale když jsem to měl dokázat, přišel jsem k tomu směšně zkrátka. Co pomůže, máme-li — snad v předtuše příštích sil — nezvratnou důvěru v sebe, když jediná zkušenost, okamžik, řekne něco jiného a uboze člověka zahanbí.
Osamocenost mysli souvisí přesně s cizotou v poměru k okolí a s plynoucí z toho potíží shodnout se s ním, natož přizpůsobit se mu. Byl jsem velmi osamělý už jako dítě, osamělý a odcizený, aby se tak řeklo, všemu a bál jsem se lidí. Bázeň byla dominujícím pocitem v mém dětství a její zbytek pronásledoval mne v mém životě a vězel jako nevysvětlitelná hrozba za vším, i když mne potkalo něco dobrého.
Jako dítě nevěnoval jsem nikomu důvěru mimo matku. Byla samozřejmou, předobrou bytostí, ale jinak působili lidé na mne jako nemilé hádanky, nabité něčím nečekaným. Když jsem měl co dělat s lidmi, míval jsem nejěastěji pocit, jako bych se pohyboval mezi odjištěnými minami — a nikdy jsem se tohoto pocitu docela nezbavil. Později dostalo se mi údělu, že jsem soucítil s veškerým lidstvem, miliony srdcí bušily mně vstříc, sám jsem je poznal — a měl rád — ty tisíce a tisíce lidí. Ale když jsem na příklad stál na řečništi a mluvil k velkému shromáždění, tu — zatím co má slova je udržovala v oddaném naslouchání — vyskočila úzkost panicky hluboko v pozadí mé duše a přiměla mne, že jsem se chvěl mrazem.
Ještě dodnes je mé povaze velmi zatěžko do něčeho se vpravit. Jak obtížné to bylo tenkrát pro takového slabého malého hocha, který se ke všemu propracovával jen s námahou a jenž neměl vůbec možnost přidat k tomu svou robustnost. Malé lidské poupě se spoustou vůle zúčastnit se — avšak s malými předpoklady. Nezlepšilo se to, když jsem byl nazván „mazlíčkem“. Věděl jsem, že to jméno je nespravedlivé, a mrzelo mne, ale co mi to prospělo. Jak mohli jiní tušit, s čím jest mi zápolit v mém nitru i mimo ně? Jak šíleně všechno bujelo ve mně a mimo mne, že se mi zdálo, jako by na mne všude číhalo nebezpečí a hrůzy. Abych se povznesl a nějak se uplatnil, chopil jsem se mnohdy toho, že jsem velké zdolával velkým — až se mi lidé vysmáli anebo mi vynadali vychloubačů.
Míval jsem špatné nápady, a jaký už svět je, nemohl jsem si pomoci. Když jsem si něco vymyslil, bylo to příliš lehce prohlédnuto. A nedopadlo to lépe ani s vytáčkami; ať se Georg se mnou sebevíce lopotil, zůstal jsem ťulpasem, nedovedl jsem se vymluvit. Nevěřil jsem už napřed mnoho hodnotě těch výmluv — což vlastně samo sebou svědčilo o malé znalosti lidí. Vytáčky se mi zdály hloupé a dodnes se mi zdají — popudlivě hloupé!
Ale to jim nevadí, aby nebyly účinné.
Nu, matka nebyla z těch, kdož nutí k výmluvám. Když se vezme zřetel k tomu všemu, co se jí dostalo k sluchu, byla úplná shovívavost, ba ještě více než to; dovedla přeměnit nejtvrdší kůrku chleba v něco, co bylo pravou slavnostní hostinou, pouhým úsměvem, s jakým to někomu podávala. Matka byla tím, čeho lidé a především děti nejvíc potřebují: dobrým, veselým příkladem.
...................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Básník má velkou odpovědnost vůči lidstvu - největší, jaká kdy byla na někoho vložena.
