ŠVEJDA, JIŘÍKRASOHLED
Československý spisovatel, Praha, 1989
prebal Ivan Moringl
1. vydanie, 80.000 výtlačkov
22-047-89
beletria, román,
200 s., čeština
hmotnosť: 338 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
0,10 €
*cesvo*
V příběhu Viktora Fábera, hrdiny nového románu Krasohled, nalezne pozorný čtenář variace na některé z motivů autorovy předchozí tvorby. A nejen to Jiří Švejda se tentokrát představuje výrazně autobiograficky laděnou prózou, v níž často střídá fiktivní dějovou linii s líčením vlastních prožitků. Téměř neznatelné hranice mezi oběma rovinami textu umožňují autorovi maximálně se ztotožnit s hlavním protagonistou příběhu. Viktora poznáváme během jeho několikadenního pobytu mimo domov, kdy má čas na vzpomínky i příležitost přiznat si vlastní chyby. Ujasňuje si své tvůrčí cíle, nevyhýbá se kritické analýze naší současnosti, ale především si uvědomuje sílu dobrého rodinného zázemí.
Vzpomínám na kouzelnou samotu nočních směn v chemičce, kdy jsem si mezi destilačními kolonami přeříkával závěrečné věty svých velkých románů, abych je do rána nezapomněl, vzpomínám na poplašené rodiče a Marceliny pochybnosti, když jsem v sedmadvaceti letech opustil slušně placené seriózní místo podnikového kontrolora a rozhodl se pro svobodné povolání, vzpomínám na jednu zimní noc, kdy jsme s mým přítelem a kolegou Tomášem Bayerem, oba svobodní umělci, den před Štědrým večerem ujížděli po zledovatělých silnicích až do Brna pro dvoutisícový honorář za jakousi televizní komedii, aby bylo na bramborový salát, na řízky z kapra a na pár drobných dárků pod stromeček, vzpomínám na všechny čarokrásné dny strávené za psacím strojem, na úspěchy, ocenění, omyly i prohry, a vím, že bych to všechno podstoupil znovu a bez zaváhání, tak jako k životu musím dýchat.
Častokrát pozdě v noci, když všichni doma spí a také okna domů, kam dohlédnu, jsou tmavá, vycházím s cigaretou na terasu, spřádám plány, rozjímám o životě a rozmlouvám s oblohou i sám se sebou.
Co mě vlastně nutí ke psaní knih? Touha po penězích, po slávě či uznání, vidina mých vlastních slov a myšlenek vytištěných na bílém papíru, nebo jen pouhá grafomanie?
Ve svých čtyřiceti letech jsem pět roků odpracoval v chemičce, dva v cihelně, skoro deset u filmu a přes dvacet nad svými rukopisy. A přece právě coby spisovatel si i po tolika letech připadám jako začátečník a věčný učedník, stále víc toužím předkládat ostatním své představy a obrazy jejich a našeho světa a pociťuji před tím úkolem čím dál větší pokoru, ostych, mnohdy i malověrnost a strach. Od vize plátna k jeho zobrazení vede klopotná cesta. Vždy na ni vykročím váhavě, rozrušený a plný nervozity, při zablesknutí zrychlím, rozběhnu se a pozvolna získávám jistotu, a ve chvíli, kdy mám zcela jasno a cíl je na dohled, cesta náhle mizí. Stojím v temnotě, přešlapuju a otáčím se na místě, klesnu na všechny čtyři a hmatám i dlaněmi, a pak kdesi daleko blikne světýlko. Na okamžik vzplane a vzápětí uhasíná, mihotá ve tmě, a já se znovu vydám za tou bludičkou, chvilku jdu zvesela, až bych zpíval, častěji se ploužím sklíčený, zhusta unaven, zahleděný do dálky, a když alespoň trošku světla zůstává na té cestě i za mnou, jsem šťastný.
Byla jedna hodina po půlnoci a už na osmou Olga naplánovala odjezd do Jasné Poljany, výška sedmnácti pater zcela utlumila noční velkoměstský ruch, ale Viktor se marně snažil usnout.
Jeho nespavost nezavinilo jen rozdílné časové pásmo a stesk po domově; jiný čas a jiný stesk mu teď bránily ve spánku, nutily přemýšlet a naplňovaly ho nespokojeností. Pobyt v cizině dává člověku zvláštní pocit svobody, umožní mu odložit starosti, problémy, obavy i ostražitost a žít jakoby nový život, a právě konfrontace obou těchto životů způsobila Viktorovo rozladění.
Odpolední semináře, večerní diskuse v moskevském Klubu spisovatelů i noční představení v divadle Na Tagance jako by se odehrávaly v jiném světě. A přece byly přirozené. Bez křečí a úšklebků, bez nevraživostí a útoků, bez nepřiměřených vášní i neopodstatněných ústupků. Ty sám se chováš nepřirozeně, pomyslel si zlostně. Obdivuješ upřímnost, tleskáš otevřenosti a odvaze, a sám jsi zbabělec. Přijel jsi sem rozpadlý, ukřivděný a ustrašený, vinils a podezírals kdeco a kdekoho, a sám sebe jsi taktně vynechal.
Vstal z postele. Nutit se ke spánku nemělo význam.
...............................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Vstal jsem, jednomu pod druhém jsem opatrně načechral polštáře a přikrývky, srovnal tu a tam pokroucenou ruku či noh, zlehka je políbil a ještě na chvilku se posadil, aby mi nebylo tolik líto, že je zase celý den neuvidím, až večer, protože brzy ráno musím odjet za Zdeňkem do Prahy.
