MÜLLER, VLADIMÍRVYPRÁVĚNÍ O NÁRODNÍM DIVADLE
Orbis, Praha, 1963
edícia Pragensie
ilustrácie a obálka Karel Müller
fotografie Jaroslav Svoboda, Jaroslav Procházka
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
11-003-63
divadlo, história
306 s., 44 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 371 g
tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý
2,00 €
*cesvo*ume*
Každý večer proudí stovky lidí ze středu i z předměstí Prahy, z blízkých i vzdálených konců republiky do Národního divadla. Hlediště se mění ve velikou rodinu nadšených diváků, nad nimiž pravdivě září nápis Národ sobě. Kdo si z nich vzpomene, jakou podivuhodnou historii má tato budova, kolik obětavosti a lásky, kolik dělnických haléřů a vdoviných grošů bylo třeba, aby byla postavena na místě někdejší solnice!
Naši lidé vždycky milovali své divadlo, i tehdy když neměli peníze na vstupné. „Kdybychom šli denně kol něho a v hodině každé, vždy se po něm točí zrak náš, otáčí se za sluncem!“ napsal kdysi Jan Neruda a jeho slova platí podnes.
Vladimír Müller, čerpaje z bohatých znalostí divadelního odborníka i úspěšného beletristy, vypráví v této knížce prostě, a přece s nadšením básníka příběh lidu, který si jako symbol národního probuzení postavil své divadlo. Je to vyprávění o jediné scéně světa, která vznikla z lásky a obětavosti lidu, ale je to také bohatá freska Prahy včerejší a dnešní, dramatický obraz Pražanů, které myšlenka Národního divadla ovlivňovala a utvářela. Kolik radosti a žalu bylo skryto již v přípravách, kolik zápasů bylo nutno vybojovat, než byl položen základní kámen, jak mohutná byla manifestace při této slavnosti a jak mnohem obrovitější, třeba bolestnější byla demonstrace, když Národní divadlo nešťastnou náhodou vyhořelo. Starší čtenáři budou toto vyprávění číst s dojetím a mladí poznají nejkrásnější lidskou vlastnost: nesobeckou obětavost a nadšení. Národní umělec Jaroslav Průcha nazval tento rukopis „malou knížkou o velkém činu probuzeného národa“. Vychází vlastně v jubilejní době, neboť před sto lety, 18. listopadu 1862, se konalo zahajovací představení v Prozatímním divadle a před osmdesáti lety, 18. listopadu 1883, bylo slavnostně otevřeno, po požáru znovuvybudované, Národní divadlo. Kniha je vyzdobena ilustracemi akademického malíře Karla Müllera a doplněna bohatou obrazovou přílohou z dokumentárních snímků.
„Divadlo je drahá zábava. A co je platen titul Národního, když si návštevu jeho může dovoliti teprve padesátý nebo stý člověk? Hlediště má sice svoje čtyři patra diváků, ale každé patro má své stálé, takřka uzavřené obecenstvo, jež během týdne či měsíce v domě se vystřídá. Kdyby Národní divadlo mělo své stálé návštěvníky v evidenci, kdoví, zda by všeho všudy napočítalo deset tisíc hlav svých věrných... Ostatních sto či sto padesát tisíc vzrostlých obyvatelů pražského obvodu zná budovu Národního leda zvenčí. Chodí sice kolem domu, ale dovnitř se nedostanou, vyjma náhodou nebo v největší svátek v roce. Není věčná škoda takového obecenstva? Škoda umělecky i kasovně? Umělecky proto, že je to právě obecenstvo tak Zachovalé, nedotknuté, a proto nejvnímavější. A kasovně proto, že je ho tak ohromný počet! Nebyl by hodný úkol Národního poskytovati také této nej širší vrstvě zdravou a důstojnou stravu?“
S takovou úvahou přišel kritik mladočeských Národních listů Josef Kuffner v roce 1894, tedy uprostřed posledního desetiletí správy podnikatelského staročeského Družstva Národního divadla a vlády F. A. Šuberta, onoho desetiletí, které přineslo Národnímu divadlu tolik událostí, nad nimiž se nedalo jen tak mávnout rukou, nýbrž je bylo třeba hodnotit jako závažné. Úvaha Kuffnerova se vázala k myšlence druhého českého divadla v Praze, jak se tehdy říkalo. Ve skutečnosti šlo o druhé české oficiální divadlo a myšlenka na jeho zřízení neslavila tehdy své narození, nýbrž pouhé vzkříšení. Byla totiž stará už deset let, což tedy znamená, že se narodila záhy poté, kdy se znovu otevřelo Národní divadlo a kdy se pražské ulice bez ohledu na roční dobu hemžily nejrůznějšími hosty z venkova i z ciziny. S jakými průtahy a s kolika obtížemi jsme si otevřeli své Důstojné, ale už návštěvami, o nichž se nemohlo vědět, jak dlouho potrvají v takovém rozsahu, rostla chuť a volalo se:
„Národní nestačí, pořiďme si další!“
Byly i hlasy, které to zpřesňovaly dvěma slůvky a požadavek tedy zněl:
.............................................................................................................................................................
... posledná veta ...
"Ať vítěz lid sem kráčí!"
