GUDMUNDSSON, KRISTMANNBÍLÉ NOCI
(Hvite netter)
Plzákovo nakladatelství, Praha, 1946
edícia Nezapomenutelné romány (2)
preklad Nina Neumannová
obálka Toyen
1. vydanie, 3.000 výtlačkov
beletria, román,
164 s., slovenčina
hmotnosť: 250 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
0,90 €
*cesvo*belx
Chudý islandský chlapec Valur vypravil se kdysi do světa, aby nabyl jmění a vrátil se pak jako zámožný a vážený člověk ke své, bez mála ještě dětské lásce, rybářskému děvčeti Margaretě, jíž slíbil věrnost. Po letech se vrací na rodný Island jako věhlasný universitní profesor. Byla by to opravdu pohádka, kdyby se byl jinde život zastavil...
Dlouho to netrvalo. Sevření jejích paží se uvolnilo a ona se od něho trochu odsunula. — V té chvíli byl její obličej skoro k nerozeznání od oné tváře, jak se na ni pamatoval z dřívějška, ústa a oči omládly, líčka se zarděla. —
Dlouhou dobu oba mlčeli. Seděla s hlavou nachýlenou, obě ruce hluboko zabořené do vřesu. Díval se na ni jako v opojení, jako by mlha zahalila jeho myšlenky, rozum i vůli; nebyl již mocen kontroly sám nad sebou.
Teprve když se rozhovořila, zase se v něm poněkud vyjasnilo. — Copak se člověk jaktěživ nenaučí znát nebo ovládat vlastní já? myslel si ochable. — Musel se vzchopit, aby byl s to sledovat, co mu říká a pochopit, co tím míní.
„— A něco takového se už nikdy nesmí stát. K ničemu by to nevedlo, ani pro tebe. Mám Helga opravdu ráda, a ty mne nesmíš učinit nešťastnou!“ — Zprvu mluvila rychle a horečně, ale ponenáhlu přešla v klidnější tón. — „Stále jsem na tebe myslela a byla jsem tak ráda, když se ti začalo dařit dobře. Zdejší lidé z počátku nechtěli uvěřit, že jsi to opravdu ty, ale později byli tak pyšní, že jsi z našeho města. A já se těšila, že tě uvidím, až se jednou vrátíš domů — kdosi vyprávěl, že jsi ženat a šťasten a bohat. Později jsem se doslechla, že to nebyla pravda. — A pak přišel ten dopis! Ach, po tolik nocí jsem nezavřela oka, vždy jsem na to musila myslet. Měla jsem tě přece tenkrát tak strašně ráda a slíbila jsem, že budu tvoje. A potom jsi odešel a psal jsi o nás dvou a tak, že jsem tomu rozuměla; byla jsem po každé tak šťastná, a byla bych na tebe dovedla čekat mnoho a mnoho let. Ale pak se to všecko začalo měnit, psal jsi řidčeji a řidčeji, často prošly měsíce, než jsem od tebe dostala dopis! A to, cos mi psal, bylo tak divné, a já si to vykládala tak, že už mne nemáš rád. Kolikrát mi bývalo úzko až běda, a nebýt Lindy, opravdu nevím, jak by to bylo se mnou dopadlo. Rok šel za rokem, dopisy, kterés mi posílal, se ti už vůbec nepodobaly a já si div nezoufala, protože jsem si nedovedla představit, jak vypadáš a nač myslíš. — Nejdřív jsem doufala, jen co se stane studentem, jistě se vrátí domů, ale potom jsi odjel ještě dále a mělo potrvat pět let nebo déle, nežli budeš hotov i tam, ale já tě pořád ještě měla ráda. Mluvívala jsem o tobě s Helgem, i když jsem věděla, že je do mne zamilován, a on byl ke mně vždycky tak jemný a dobrý. — A tys byl v Holandsku — vzdálenější a vzdálenější, to bylo tak strašně daleko a psal jsi o tolika lidech, o profesorech, které jsi poznal a bůhví o kom ještě; nakonec jsem se tvých dopisů až bála. Co jen jsi všecko říkal o těch velkých, nesrozumitelných knihách a o záhadách v člověku a o životě — a nebyl jsi už takový jako dříve, jako bys už ani v nic nevěřil. — A potom — potom jsem začala mít ráda Helga, a on mi říkal, že si život beze mne nedovede představit. A když jsme se vzali, teprve jsem si ho zamilovala, bylo nám spolu tak krásně. — Ale tebe jsem ani potom nepřestala mít ráda, ovšem jen jako dobrého přítele, protože jsem tě nikdy nemilovala. Bylo to jen dětské zamilování, byls’ tak jiný než druzí a tak hezký. — Častokrát, když jsem dala Helgovi dobrou noc, jsem si na tebe vzpomněla a přála si, aby se ti hodně dobře vedlo. Skoro
...................................................................................................................................................................
... posledná veta ...
To hledají štěstí.
