MASARYKŮV SBORNÍK VIITGM a naše současnosť (1980)
Academia, Praha, 1992
obálka Eva Kalenská
1. vydanie, 1.500 výtlačkov
ISBN 80-200-0271-5
história, zborník
556 s., čeština
hmotnosť: 864 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
2,00 €
*bib14* *bib14*his*
J. B. ČAPEK
DVOJÍ FUNKCE MASARYKOVA ÚSILÍ OBRODNÉHO
Jako úvodní poznámku je snad vhodné uvést, že tato práce se pokouší o pohled souhrnný, nikoli však o vystižení celého díla Masarykova. Na takovou troufalost tento pokus naprosto neaspiruje. Téma práce je vymezeno adjektivem „obrodný“ v názvu — jde o pokus charakterizovat Masarykovy ideje, snahy a projevy, v nichž dominuje boj proti dobové krizi a dobovému úpadku, a neoblomné úsilí o posílení, resp. i vytváření hodnot kladných a záchranných. Tato intence a tendence proniká ovšem ve velké většině Masarykových prací, ale přece jen reprezentuje linii samostatnou a osobitou, která byla vždy aktuální a v dnešní době na svém významu v ničem neztrácí, naopak intenzívně narůstá. Je myslím zdůvodněno sledovat Masarykovu obrodnou funkci na dvou siločárách — všelidské i národní. Obojí toto směřování je ovšem úzce souběžné, často i úplní splývá, ale zároveň má každé z nich své základní podněty, své osobité úkoly a své cílení. Proto si volíme název „Dvojí funkce“, ač by bylo možné z celkového hlediska říci „dvojjediná“.
Jak Masaryk sám pověděl, dovedl si představit svůj život jako stálé soustřeďování na nové a nové poznání, ale působení vnitřních i vnějších činitelů rozhodlo jinak. Postupně sílily jeho povahové znaky, které ho podněcovaly k boji proti všemu, co viděl jako zápor a destrukci života, proti násilí i proti kultu rozkladu, proti bezduché lhostejnosti i proti bezuzdnému fanatismu. Bojovnost Masarykova byla umocňována široce obzíravým pohledem na dobu a na celý novodobý vývoj evropský od nastoupení romantismu. Pohled široce obzíravý, ale zároveň usilující o pronikání ke kořenům. Při tomto postupu diagnostickém uvažuje Masaryk o radách léčebných, opravdu věcných a pomocných — pokud se neodmlčuje záměrně, aby lidi donutil k vlastnímu domýšlení a vlastní snaze nápravné.
Bylo a je dosti těch, kdo vidí Masaryka s touto jeho funkcí jako filozofa ve své době osamělého, jako postavu téměř kuriózní. Není jistě pochyby, že Masaryk se vzdaloval od mnohých dobově reprezentativních činitelů a od mnohých dobově uznávaných a uctívaných starých autorit; ale nalézal od mladých let duchy příbuzné, některým z nich zůstával věren. Pokud jde o ty, kdo věnovali mnoho myšlenkového a nejednou i praktického úsilí obrodným snahám společenským, je třeba jmenovat Platona, Husa, Komenského, Pascala (vzpomeňme na jeho „Listy provinciálovi“), Locka, některé novohumanisty a zvláště Herdera pro jeho univerzalistickou humanitu, jak Masaryk sám vyznává. v závěru „Světové revoluce“ („... osvobozené Německo zbaví se své duchovní osamocenosti, překoná bismarkism mravně a vrátí se k ideám a ideálům svého Goetha, Kanta a především Herdera a Beethovena“). I v rozhovorech s Emilem Ludwigem se vyznává ze své trvalé sympatie k Herderovi, a častěji vděčně konstatuje, co Herder znamenal pro naše obrození, zvláště pro Kollára. Znám je Masarykův vztah ke Comtovi, vztah zároveň kladný i kritický, do značné míry podobně jako k Herbertu Spencerovi. Nejeden z myslitelů, kteří nastoupili v první polovici XIX. století, byl Masarykovi spontánně blízký některými postuláty i formulacemi humanitními i personalistickými — tak J. Michelet svou „Biblí humanity“ a svým učením o „revoluci hlav a srdcí“ nebo Ch. Renouvier svým řádovým pluralismem, a jiní. Pluralismus Masarykův, pokud lze o něm mluvit, nebyl nikdy eklektický, jak mu bylo občas předhazováno: nikoli mozaika, ale výběr a koordinace.
Tím již přecházíme k Masarykovým současníkům — v souvislosti s pluralismem především k W. Jamesovi. Bylo více těch, kdo přiřazovali Masaryka k jamesovské filozofii pragmatistické — tvrdí to např. Karel Čapek v „Hovorech s T. G. M.“. Masaryk takové začlenění odmítal, i když Jamese respektoval. Shodoval se s ním teistickou orientací i důrazem na životní aktivitu, neztotožňoval se cele s jeho voluntarismem; mnohé rozdíly byly ovšem dány tím, že Jamesovo hlavní těžiště bylo v psychologii, Masarykovo v sociologii, noetice a filozofii politické. Lze říci, že z hlediska myšlení, zaměřeného k cílům obrodným, byl Masarykovi bližší nejeden zástupce amerického realismu kritického, především Josiah Royce svou originální filozofií loyality, svým úsilím o budování, ale i rozšiřování individuálního života, aktivním vytvářením předpokladů pro skutečně etické sjednocování lidstva. Proto také byli Masarykovi blízcí jiní členové jeho generace, němečtí filozofové hodnot, W. Windelband, H. Cohen a zvláště Rudolf Eucken se svým plodně vyrovnaným stanoviskem, které ho vedlo do boje proti dogmatismu mechanistickému i naturalistickému, ale i proti spekulativnímu lacinému idealismu.
