OSBORN JR., JOHN JAYPÁNI ADVOKÁTI
(The Associates)
Odeon, Praha, 1985
edícia Čtení na dovolenou
preklad Jan Válek
obálka Adolf Born
1. vydanie, 70.000 výtlačkov
01-023-85
humor, beletria, próza krátka, poviedky,
262 s., čeština
hmotnosť: 234 g
mäkká väzba
stav: dobrý
0,20 € darované THCK
*zlaci*
Autor žertovně laděné knížky o potížích novopečených právníků John Jay Osbor jr. je profesorem právnické fakulty na jedné z předních amerických univerzit. Ze své vědecké činnosti i právní praxe (poté, co absolvoval Harvardovu právní školu, působil u federálního soudu a ve wallstreetské advokátní firmě) čerpá náměty pro své zábavné romány. Prvotina Papírový hon, satira na byrokracii univerzitní administrativy, se ve své době proslavila mezi studenty a byl podle ní natočen úspěšný televizní seriál a film. Následovaly dva další příběhy, To jediné, co jsem udělal špatně a Páni advokáti. Osborn žije s rodinou střídavě v New Yorku, Maine a na Floridě a pracuje na své čtvrté knize.
Dělali jsme s Littlefieldem v sobotu, a tak jsme si dopřáli výsadu prodloužit si polední přestávku. Na Wall Street bývají někdy dny, kdy přístav vypadá evropsky: je plný plachetnic, oblaka jsou čistá a vysoká a do děvčat v Battery Parku fouká silný teplý vítr. Náš oběd se protáhl na dvě hodiny, ale dali jsme si ještě v parku novou zmrzlinu s mandlemi a řekli jsme si, že bychom mohli přijít i v neděli a nahradit to. Komu na tom vlastně záleželo? Ne že by ses námi měl přijít radit prezident General Motors. Makali jsme jen na docela obyčejné kancelářské robotě, jenže jí bylo moc.
„Ještě zmrzlinu?“ zeptal se Littlefield.
Další bych byl nepřežil. „Kolik ciceronských memorand se ti už podařilo udat?“ zeptal jsem se ho.
„Řekl bych, že tak tři — žádný nepříznivý ohlas to nemělo, rozhodnutí, vykládající paragraf 501 (c) 3 zákona o daních a dávkách, jsou zřejmě přesně v souladu s Rawlsovými teoriemi o distributivní spravedlnosti — anebo advokáti nečtou moje memoranda. Měl bys můj úspěch oslavit zmrzlinou s mandlemi.“
„Spíš bych ti měl koupit květiny.“
„Jak sladké,“ řekl Littlefield. Natáhl se přes zelený plůtek, lemující cestičku, utrhl sedmikrásku a zastrčil si ji do klopy.
„Květiny na tvůj pohřeb,“ sdělil jsem mu.
„Ty nedovedeš ocenit, jak jsou moje memoranda ve skutečnosti vynalézavá,“ řekl. „Květiny však přijmu z jakéhokoliv důvodu, dokonce si je i sám koupím. Vážně si je koupím, protože jsem dneska na sebe ohromně pyšný. Podařilo se mi napsat memoranda přesně toho druhu, co se mi líbí — vlastně přesně ten typ textů, jaké jsem tak rád skládal na Yaleu. A vůbec nemusím chodit do knihovny. A co víc, soudce v Lynchově případu ještě nedospěl k rozhodnutí. Zdá se, že nakonec nikdy k žádnému ani nedospěje. Třeba už nikdy nebudeme pro Lynche dělat. Cítím se úspěšný a šťastný.“
Když jsme došli k pojízdnému stánku s květinami, Littlefield požádal o sedmikrásky.
„Vezměte si růže,“ řekl květinář, „vy si je můžete dovolit.“ Byl malý a tlustý a měl bílou zástěru.
„Růže se na pohřeb nehodí,“ řekl Littlefield, „trvám na sedmikráskách.“
„Kdopak umřel?“
„Zajímavé,“ řekl Littlefield, „on chce vědět, kdo umřel. A říká mi, jaký druh květin si mohu dovolit.“ „Ty květiny jsou na jeho vlastní pohřeb,“ řekl jsem, „chce spáchat sebevraždu.“
„Má nějakou nevyléčitelnou nemoc?“ zeptal se květinář.
„Ano,“ řekl jsem.
„Žádnou nemoc nemám,“ prohlásil Littlefield, „sebevraždu nespáchám, ale pustili jsme se s přítelem do velmi riskantního podniku; každou chvíli může někdo přijít o život.“
„Mafie?“
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Takže jsem už stejně v průšvihu.
