BALZAC, HONORÉ DEMODESTA MIGNONOVÁ / DŮM U PÁLKUJÍCÍ KOČKY / VENKOVSKÝ PLES / GOBSECK
(Modeste Mignon / La maison du chat qui pelote / Le Bal de Seaux / Gobseck)
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1958
edícia Knihovna klasiků
Spisy Honoré de Balzaca (10)
preklad Miloslav Jirda, Věra Smetanová, Jiří Pechar, Jaromír Fiala
predhovor J. O. Fischer
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
beletria, román
440 s., čeština
hmotnosť: 579 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal zošúchaný
0,90 € DAROVANÉ EGJAK
*zlaci*
Desátý svazek spisů Honoré de Balzaca obsahuje román „Modesta Mignonová“ a tři povídky „Dům u pálkující kočky“, „Venkovský ples“ a „Gobseck“. Všechny jsou zařazeny ve „Scénách ze života soukromého“. Povídky vznikly na přelomu let 1820—1830 a patří mezi nejranější Balzacova díla, pojatá do Lidské komedie.
Modesta Mignonová, z r. 1844, se poněkud liší svým sujetem od ostatních děl. Zůstává ale opět typickým pro autora, i když nejde ani o honbu za penězi, za šlechtickými tituly, nejde o dravý proud života, který strhuje nemilosrdně své oběti, ale o lyricko-psychologický příběh dívky a její lásky, která nekončí tragicky. Jak v této společnosti obchodníků se životem uchovat lásku čistou a neznamenanou penězi, je hlavní otázka, stejně romantická jako bude i její odpověď.
„Dům u pálkující kočky“ představuje ztělesněné měšťanství, které způsobuje tragedii hrdinky, protože se jí nepodaří „oprostit se od jeho pečeti. Augustina se nedokáže přizpůsobit šlechtické ani intelektuální společnosti svého muže-malíře, ztrácí jeho lásku a porozumění a umírá, pozbývajíc jediný smysl svého života. „Venkovský ples“ ozáří svou přítomností hrdinka jiného typu. Zhýčkaná a sebevědomá obětuje svou velkou lásku za cenu vysokého titulu, který musí předcházet jménu budoucího muže. Poslední povídka „Gobseck“ dala světu klasický příklad vášně pro bohatství, jež stravuje jakýkoli lidský cit, přirozenost a stává se magickým okem každého životního gesta.
Když se paní Dumayová vrátila, bylo neštěstí rodiny Mignonovy dovršeno; o Karolíninu nepřítomnost ani o návrat pokladníkovy ženy se už nikdo nezajímal.
Počátkem roku 1827 byly noviny plné zpráv o procesu s Jiřím d‘Estourny; byl odsouzen kárným soudem pro stále se opakující podvodnou hru. Tento mladý korsár se ztratil, nestaraje se již o slečnu Mignonovou, když havreskou likvidací přišla o všechen lesk. Karolina se zakrátko dověděla i o tom, že byla hanebně opuštěna, i o krachu otcovského domu. Vrátila se stižena strašnou a smrtelnou nemocí a za několik dní v Salaši vydechla naposled. Smrt jí alespoň zachránila jméno. Téměř všeobecně se pak věřilo v nemoc, jak se jí dovolával pan Mignon, když mu dcera utekla, a v lékařský předpis; ten, tvrdilo se, posílal slečnu Karolinu do Nizzy.
Matka do posledního okamžiku doufala, že dceru zachrání! Bettina byla její miláček, jako Modesta byla miláček Karlův. V tomto dvojím výběru bylo něco dojemného. Bettina byla celý otec, kdežto Modesta jako by vypadla z oka matce. Pro každého z obou manželů bylo jedno dítě prodloužením jejich lásky. Karolina, dítě Provence, měla po otci i krásnou, jako havraní křídlo černou kštici, která budí u žen z Jihu takový obdiv, i hnědé, jako hvězda skvoucí a mandlově vykrojené oko, i olivovou pleť i nazlátlou kůži hebkého ovoce, prohnutou nohu a španělské boky, že baskina praskala. A tak byli otec i matka pyšni na půvabný protiklad obou sester.
„Čert a anděl!“ říkalo se žertem; ale bylo to proroctví.
Ubohá Němka proplakala celý měsíc, uzavřena ve svém pokoji, nechtějíc nikoho vpustit a nikoho vidět; vyšla z něho s nemocnýma očima. Než ztratila zrak, šla se přes varování všech svých přátel podívat na Karolinin hrob. Tento poslední obraz utkvěl barevně v jejích temnotách, jako červené spektrum naposled viděného předmětu září před námi ještě potom, když jsme v prudkém světle zavřeli oči.
Toto dvojí hrozné neštěstí, když se Modesta stala jedinou dcerou, aniž otec to věděl, učinilo Dumaye ne oddanějším, ale starostlivějším než v minulosti. Paní Dumayová, zblázněná do Modesty, jako bývají do cizích dětí všechny bezdětné ženy, zahrnula ji tímto mateřstvím z druhé ruky, zachovávajíc přitom příkazy svého manžela; ten ženským přátelstvím nedůvěřoval. Instrukce byly jasné.
„Jestliže kdy muž jakéhokoli věku a jakéhokoli postavení,“ řekl Dumay, „promluví s Modestou, zašilhá po ní, zamilovaně na ni pohlédne, zemře; proženu mu hlavu kulkou a půjdu se dát k disposici královskému prokurátoru: má smrt ji snad zachrání! Nechceš-li, abych přišel o hlavu, stůj u ní místo mne, když jsem z domu.“
Už tři léta prohlížel Dumay každý večer své zbraně. Zdálo se, že do své přísahy z poloviny zahrnul také oba pyrenejské psy, velmi inteligentní zvířata; jeden ležel uvnitř, druhý měl stanoviště v malé boudě, odkud nevycházel a kde neštěkal; ale chvíle, kdy by tito dva psi na někoho vycenili své tesáky, byla by strašlivá.
Ted už si můžete představit, jaký život vedly na Salaši matka s dcerou. Pán a paní Latournellovi, často provázeni Gobenheimem, přicházeli téměř každý večer na návštěvu k svým přátelům a hráli whist. Rozhovory se točily kolem havreských věcí a kolem drobných událostí provinčního života. Loučili se mezi devátou a desátou hodinou. Modesta ukládala matku na lože, pomodlily se spolu, zopakovaly si své naděje, pohovořily o milovaném muži na cestách. Dívka pak políbila matku na dobrou noc a v deset hodin se vracela do svého pokoje. Nazítří pak Modesta pomáhala matce vstávat, se stejnou péčí, se stejnými hovory. K Modestině chvále budiž řečeno, že ode dne, kdy hrozná choroba připravila matku o jeden smysl, dělala jí komornou, se stejnou pečlivostí a po celý den, necítíc únavu a nestěžujíc si na jednotvárnost. Byla ve své neochabující oddanosti vznešená a přívětivá, jako dívky nebývají; svědkové této něžnosti ji také po zásluze oceňovali. Proto byla Modesta v očích rodiny Latournellovy i pána a paní Dumayových tou perlou duševní síly, jak ji znáte. Mezi obědem a večeří chodily za slunného počasí paní Mignonová s paní Dumayovou na malou procházku až k mořskému břehu; Modesta je doprovázela, protože nešťastná slepá potřebovala pomoci dvou paží.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
"Ale pouze na její rauty," odtušila vikomtesa.
