NELKENOVÁ, DINAHZ CELÉHO SRDCE
(Von ganzem Herzen)
Melantrich, Praha, 1991
edícia Panoráma
preklad Jitka Tomanová, Rudolf Toman
prebal Magdaléna Martinková
1. vydanie
ISBN 80-7023-093-2
beletria, román
328 s., čeština
hmotnosť: 410 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
0,40 € DAROVANÉ EGJAK
*zlaci*
Bohumil Margolin - Don Quijote společnosti hospodářskeho zázraku z roku 1960 - čistý bloud, jak jej nazve jeho sentimentálně cynický protihráč, hochštaplerský krasavec Rosario La Rocca, chce žít a milovat z celého srdce. Věčný chlapec s prostým srdcem se zákonitě dostává do střetu s blahobytným, i když někdy předstíraně blahobytným okolím. Zájezd do Itálie vytváří specifickou atmosféru, v níž se vytrženy z maloměstské kontroly, začnou projevovat skutečné povahy jednotlivců. Dostává se ke slovu touha po dobrodružství dam i panů. Zmizení záhadného cizince přivádí pro podezření z vraždy do vězení hlavního hrdinu a tehdy se opět projeví skutečná lidská hodnota všech zúčastněných
Večer se propadl v noc a na chodbách lehátkového vozu se protlačovalo vlakem panstvo ke druhé večeři mezi panstvem, které přicházelo od první večeře. Vlak jel pomalým tempem vstříc měsíci, jihu, radosti, splnění něžných snů pod palmami za zlevněné hotelové ceny.
„Masa rozhoduje,“ poznamenal si právě Margolin, tak jako si poznamenal několik nápadů pod písmenem S jako „styl“, totiž: „Lehce, lehce! Publikum chce veselost! Povrch místo hloubky! Ovšem i napětí - z čeho ale vyplývá napětí, když ne z hloubky!“ A pozvedl pohled k dámě sedící proti němu, kterou už uvedl ve svých poznámkách pod písmenem O jako „osoby“, a přece už brzy ji měl nazývat „Dorničkou“, anebo dokonce svou Dorničkou“. Opětovala pohled, načež Margolin odvrátil oči na chodbičku a na vysokého plavovlasého mládence v džínech, s vousy a brýlemi, který tam mluvil - nikoli, hovořil - s pážetem ve světle modrém odění.
Jaká směšná novohornoněmčina! Povrchní, drsná, ale velmi účelná, takže Margolin si zase poznamenal pod S jako „styl“: „Používání takzvaného drsného stylu, stejně jako dialektových idiomů dodává barvu a atmosféru!“ A začal pátrat po takovéto barvě a atmosféře tím, že se odebral na chodbu k vousáči s brýlemi a koženou kazajkou.
Chvilku tam nerozhodně postával, potom se ale uklonil s ráznou rozhodností.
„Margolin, Bohumil.“
„Rozumím správně? Bohumil? Člověče, jmenujete se opravdu tak? To je přece úžasné!“ Blonďák zaváhal. „A Margolin? Není to...? Nebyl to...? Souhlasí, správně: ,Smrt a zkáza´. Docela divoká věc, ta knížka. To nejlepší v té ceně, co jsme tak měli.“
„Vždyť to taky byla dost divoká věc, ta válka. A nejlepší v té ceně, co jsme tak měli.“ „Až doposud,“ řekl bystrý mladík. A srazil potom světle žluté sandály. „Wundersam. Hrabě Wundersam. Ale můžete mi taky říkat krátce jenom Wunder. Máte taky tak sucho v krku?“
„Nic nám nedají,“ řekl Bohumil zarmouceně. „Už jsem byl předtím v jídelním voze, ale ten je plný.“
„Panebože, to bych chtěl taky být! Cestovní společnost, lehátkové vozy, slunný jih, samé staré báby a nic k pití! Jsem otrávený!“
„Otrávený?“ Bohumil byl nadšen. „Ale promiňte, když jste otrávený už teď, proč tady vůbec jste?“
„Musím, trestná výprava. ,Vzhůru s Wunderem za dětmi hospodářského zázraku do země cest hospodářského zázraku Itálie,' řekl šéf a já jsem řekl: ,To není moje parketa, šéfe!’ Ale co chcete, marky musejí souhlasit a veškeré trháky už jsou opotřebované. Koncentráky, Soraya, knížecí rody - to všechno už udělali ostatní. Ti dokážou během čtyř týdnů položit na lopatky šest až osm vrahů, a já potřebuju na jediného celý týden a to si ještě přitom můžu uběhat nohy."
„Ach tak,“ řekl Bohumil opatrně, „vy píšete?“
„To ne, já mluvím do magneťáku, ne, oni mluví, ne, oni mají mluvit, ale vždycky to nedělají, ty svéhlavičky. Kouzelné povolání, to vám povím. A vy..." S nedůvěřivým pohledem na zápisník v Margolinově ruce: „Vy snad opravdu píšete? Už zase něco nového?“
„Už zase - to je dobré! ,Smrt a zkáza', to bylo před dvanácti lety, tedy zapomenuto a odpuštěno. A peníze jsou už dávno pryč. A ted ... poznámky o typech, osobách, co tak člověk najde na takovém zájezdu. Vždyť je to zajímavé a moderní, masa v pohybu a v ní jednotlivec, opuštěný, osamělý.“
„Příjemnou zábavu! Anebo taky: Lovu zdar a hojnou
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
A snad dokonce k sobě samým.
