ALAIN-FOURNIERKOUZELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ
(Le grand Meaulnes)
Ivo Železný, Praha, 1995
edícia Světová četba
preklad Tamara Sýkorová
obálka Miroslav Němeček, Karel Kárász
5. vydanie (v tomto vydavateľstve 1.)
ISBN 80-237-2121-6
beletria, román
192 s., čeština
hmotnosť: 127 g
mäkká väzba
stav: dobrý
0,20 € darované THCK
*zlaci*
Autor knížky, francouzský spisovatel Alain-Fournier, padl na začátku první světové války nedaleko Verdunu.
Zůstal po něm tento jediný román, který se stal rázem slavným a jedním z nejvydávanějších děl na světě. Hrdinové knihy skutečně existovali! Autorovi rodiče, přátelé a dívka, kterou osmnáctiletý Fournier potkal jednou v Paříži a na niž nepřestával myslet. Romantický příběh o první nesmělé a zároveň hluboké lásce je tedy vlastní autorův prožitek, který vylíčil tak citlivě a s takovou jemností, že i po letech může promluvit působivou řečí k dnešním mladým lidem.
ALAIN-FOURNIER, vlastním jménem Henry-Alban Fournier (1886-1914), básník, prozaik, esejista a kritik, padl u Verdunu. Od roku 1909 začíná psát povídky do časopisů. Silně poznamenán symbolismem. Proslavil se jediným románem Kouzelné dobrodružství. Z jeho díla se zachovaly drobné prózy (např. Divy a Otrávená žena) a korespondence (Dopisy rodině, Dopisy malému B. atd.). Po druhé světové válce vyšel česky Portrét.
U STRÝCE FLORENTINA
Právě tak jako jsem byl nešťastné, snivé a uzavřené dítě, stal jsem se najednou rozhodným a „odhodlaným“, jak se u nás říká, když jsem si uvědomil, že rozuzlení toho vážného dobrodružství závisí na mně.
A myslím, že od toho večera mě definitivně přestala bolet noha. Ve Vieux-Nancay, do jehož obecního katastru patřil zámek Sablonniéres, bydlela celá rodina mého otce, a hlavně můj strýc Florentin, obchodník, u něhož jsme někdy trávili konec září. Protože jsem měl po zkouškách, nechtěl jsem už čekat a vymohl jsem si, abych se mohl za strýcem vypravit hned. Rozhodl jsem se však, že nedám Meaulnesovi nic vědět, dokud nebudu mít jistotu, že mu budu moci oznámit dobrou zprávu. Vždyť jaký by to mělo smysl, vytrhnout ho z jeho beznaděje a potom ho do ní uvrhnout možná ještě hlouběji? Vieux-Nancay patřilo dlouho k mým nejoblíbenějším místům na světě, byl to kraj konce prázdnin, kam jsme jezdili jen velmi zřídka, když se naskytl nájemný vůz, který by nás tam dovezl. Kdysi došlo mezi námi a tamním příbuzenstvem k nějaké roztržce, a proto se asi Millie nechávala pokaždé tak prosit, než nastoupila do vozu. Ale já jsem o ty hádky málo dbal!... Sotva jsem dorazil na místo, vmísil jsem se mezi strýce, sestřenky a bratrance a pohroužil se do života složeného z tisíce zábavných zaměstnání a vzrušujících radovánek.
Bydleli jsme u strýce Florentina a tety Julie, kteří měli chlapce v mém věku, bratrance Firmina, a osm dcer, z nichž nejstarším, Marii-Louise a Charlottě, bylo asi sedmnáct a patnáct let. Patřil jim velký obchod u jedné z výpadových silnic tohoto sologneského městečka, přímo naproti kostelu - smíšený obchod, který zásoboval všechny lovce a majitele okolních zámků, odloučené od světa v tom ztraceném kraji, třicet kilometrů ode všech nádraží.
Obchod měl dvě řady pultů, jedny se zbožím hokynářským a druhé s látkami, a jeho četná okna ústila na silnici, kdežto zasklené dveře na velké náměstí před kostelem. A co bylo zvláštní - ačkoli v tomto chudém kraji zcela běžné - místo podlahy byla v celém krámě jen udusaná hlína.
Vzadu bylo šest místností, každá naplněná jediným druhem zboží: pokoj klobouků, pokoj zahradnických potřeb, pokoj lamp a svítidel... a co já vím co ještě. Když jsem jako dítě bloudíval tím labyrintem skladišť, měl jsem dojem, že neobsáhnu zrakem všechny jeho poklady. A v té době jsem také skálopevně věřil, že jen prázdniny strávené tady jsou opravdové prázdniny.
Rodina žila ve velké kuchyni, jejíž dveře se otvíraly do krámu. Po té kuchyni bloudily koncem září jasné odlesky ohně v krbu, od časného rána sem přicházeli na skleničku lovci a pytláci, kteří prodávali Florentinovi zvěřinu, a holčičky, sotva vstaly, tu běhaly a lily si navzájem na ulízané vlásky „vůni“. Na stěnách visely staré fotografie, na zežloutlých starodávných školních skupinkách bylo vidět mého otce - trvalo to dlouho, než ho člověk ve školním stejnokroji poznal - uprostřed spolužáků z učitelského ústavu...
Tady jsme trávívali dopoledne; nebo také na dvoře, kde pěstoval Florentin jiřiny a choval perličky. Sedávali jsme tam na bednách od mýdla a pražili kávu nebo rozbalovali krabice, v nichž byly narovnány nejrůznější předměty, pečlivě zabalené, jejichž jména jsme často ani neznali...
Po celý den byl obchod zaplaven venkovany nebo kočími z okolních zámků. Před zasklenými dveřmi se zastavovaly a sušily dvoukoláky ze vzdálených vesnic, zmáčené zářijovou mlhou.
A my v kuchyni jsme naslouchali venkovankám, zvědaví na příhody, které vyprávěly... Zato večer po osmé hodině, když se s lucernami nosila píce koňům, z nichž se kouřilo ve stájích, patřil celý obchod nám!
Marie-Louisa, nejstarší, ale skoro nejmenší z mých sestřenic, stáčela a uklízela v krámě štůčky látek a volala na nás, abychom ji přišli trochu rozptýlit.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
A už jsem ho v duchu viděl, jak v noci halí svou dcerku do pláště a odchází s ní za novými dobrodružstvími.
