FROSSARD, ANDRÉBŮH JE, JÁ JSEM HO POTKAL / JE JINÝ SVĚT
(Dieu existe, je L´ai rencontré - Il y a un autre Monde)
ZVON, Praha, 1992
preklad Vojtěch Gaja
obálka Jiří Blažek
1. vydanie
náboženská literatúra,
174 s., čeština
hmotnosť: 226 g
mäkká väzba
stav: zachovalý, knižničné pečiatky
1,00 €
*bib14*nab
Někteří teologové trpí utkvělou myšlenkou, že potlačí Boha. Ohromná ambice! V každém případě ho chtějí potlačit v křesťanských rozhovorech, redukovat ho na anonymitu, začlenit ho do jeho tvorstva, podřídit ho vývoji a změně, že prý nemá vlastní existenci, že naše dějiny jsou jeho dějinami, že se pohybuje a stoupá se všemi věcmi po vzestupné spirále jakési kosmické obludy bez hlavy s vlajícím ocasem, která nechá za sebou naše vyschlé kůže jako svlékající se had. Tady se nedá mluvit o teolozích, to jsou teologické zrůdy. Jeden z nich v díle Le phénoméne humain s úžasnou nelidskostí vyřídil ve čtyřech řádcích problém zla a utrpení, což jsou pro něho odpadky, veteš, již boho-lidská družina zanechala na své triumfální cestě. Kristův kříž odpadek? Římští vojáci, kteří tento kříž odhodili na smetiště, vlastně jen předjímali zrůdnou teologii 20. století. Sbohem, lásko, soucite, blaženosti! Nedočkáte se útěchy, neboť nebude utěšitel. Rozlučte se se zármutkem, zbavte se bolestí, zapomeňte na ty, které jste ztratili. Slibuje se vám jen vylíhnutí jakési utkvělé myšlenky, kterou však nebudete mít možnost poznat u východu z nekonečné aleje lži, zármutku a násilí. Ubohé ztracené slzy, jež ve svém okruhu hrajícím duhovými barvami budou marně zrcadlit vesmír.
Neslyšeli jsme nedávno jednoho náboženského myslitele vykřikovat před shromážděním monsignorů a protestantských hodnostářů, aniž někdo z nich navrhl, aby schůze byla přerušena na znamení smutku, že dnes už neexistuje vážný teolog, který by hájil myšlenku osobního Boha!
Nemám příliš rád výraz osobní Bůh, který už páchne pochybovačným teologem, protože navozuje myšlenku, jež je křesťanství cizí, o libovolné všemohoucnosti, zabývající se výhradně sebou, zatímco Bůh je Osoba, dokonce jediná Osoba, která může bez jakéhokoli úvodu říci: „Já jsem.“
Že seriózní teologové o tom nic nevědí, příliš nepřekvapuje. Dívají se na druhou stranu a kazí si oči četbou materialistických knih o Starém a Novém zákoně, které jim říkají na každém řádku, aby nevěřili svému kněžskému biretu. Nicméně vykonávají své povolání dál, a místo aby nám zprostředkovali nejvyšší pravdy způsobem pro naše chápání přijatelným, jak to prý dělají duchové prvního řádu k prospěchu druhých, překládají naopak nejjednodušší pravdy do jazyka nesrozumitelného i andělům. Ještě jedno malé nervové napětí a budou tam, kde byl ve středověku pověstný David de Dinant, pro něhož byl Bůh pralátkou. „Nové, madame, je to,“ řekla Marii Antoinettě její modistka, „na co jsme měli čas zapomenout.“
Bude třeba, aby se seriózní teologové jednoho dne vzdali svého imanentního, hluchého božství, jež občas nechávají promlouvat jako břichomluvec svého tučňáka. Bůh je osoba. V knížce Bůh je... jsem napsal: „...skutečnost Boha, skutečnost, která se stala přítomností, skutečnost, která se stala osobou toho, kterého jsem před okamžikem popíral, kterého křesťané oslovují Otče náš...“ A dnes dodávám něco, co se možná bude zdát logikům absurdní, co však snadno pochopí milující srdce, jež ve své věštecké slepotě vidí jasněji než logika svým skleněným okem. Bůh nejen že je osoba, nýbrž pro ty, kteří ho milují, má jeho osoba něco, co jeho božství předcházeje hoden klanění ne proto, že je Bohem, nýbrž je Bohem proto, že je hoden klanění.
„Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ řekl Ježíš učedníkům jdoucími do Emauz, kteří právě rozmlouvali o jeho utrpení a nechápali je. Když tahle slova čtu, má duše by se nejraději rozběhla do Emauz, aby mu řekla, než zmizí: „Právě podle toho tě poznáváme.“ Neboť v Bohu po sebepopření následuje moc, sláva u něho následuje po oběti, jako u nás slovo Bůh následuje po obdivu. A dobře víme, že to slovo není s to vystihnout tuto bytost, která je čisté rozlévání sebe a neustálé rozdávání. Podle slov, jež Kristus pronesl v posledním okamžiku na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil,“ poznáváme v něm víc než jindy božskou osobu, která
.....................................................................................................................................................
... posledná veta ...
A v tom mu nemůže nic zabránit.
